Balkánské hudební rébusy

10. 10. 2022 | Rubriky: 2021,Články,Harmonie

Romské dechovky patřily k nejpřekvapivějším trendům posledních dekád. Balkán nabízí i další fascinující žánry, a též realitu od Západu silně odlišnou.

Balkánská hudba proniká do světa od 90. let díky soundtrackům Gorana Bregoviće i desítkám skupin, které si libují v lichých rytmech s orientální melodikou. K nejzkušenějším organizátorům v této oblasti patří Bojan Djordjević z Bělehradu. Od roku 1990 vede vůbec první srbský rozhlasový program zaměřený na hudební alternativu, založil festival Ring Ring, který kombinuje avantgardní žánry s world music, a od roku 2012 organizuje festival Todo Mundo, který vedle hudby světa mapuje i lokální tradice ze Srbska. Byl jedním z prvních, kdo vyvážel umělce ze zemí bývalé Jugoslávie na Západ, jako manažer pracuje se skupinami Divanhana (Bosna), Džambo Aguševi Orchestra (Makedonie) a dalšími.
Jeho žena Marija Vitas vystudovala etnomuzikologii a pracuje na řadě projektů mapujících tradiční hudbu Srbska. Posledním z nich je kompilace, která vyjde v mezinárodní distribuci koncem letošního roku. Marija i Bojan jsou častými hosty konference Czech Music Crossroads v Ostravě, kde vznikl i následující rozhovor.

Oba se zabýváte hudbou, základní formativní období jste každý prožili ve stejném místě, ale jiné době. Dají se vůbec ty dvě éry, Jugoslávie a poválečné samostatné Srbsko, srovnat?

Bojan: Jugoslávská scéna mě silně ovlivnila, vedle slavných skupin jako Bijelo Dugme, kde začínal Goran Bregović pro mě byla ještě důležitější éra nové vlny, což se odehrávalo především ve velkých městech Srbska, Slovinska a Chorvatska. Vnitrostátní vlaky byly levné, bylo snadné vyjet do Záhřebu či Lublaně, když tam zrovna hrála zajímavá kapela, a pak jí zařídit koncert v Bělehradě. V 90. letech, když se bojovalo, tahle éra skončila.

Marija: Každý jsme z jiné generace. Zatímco Bojanovi vrstevníci měli spoustu příležitostí, já jsem se narodila roku 1980, když zemřel Tito a pomalu začínala umírat celá Jugoslávie. Prožila jsem mládí v době rozkladu morálky, bylo strašně projít tou válkou a zůstat nepokřiveným člověkem. Zatímco předešlá generace jezdila po světě a nakupovala desky, ve válečných letech jsme žili v izolaci a dostupné byly jen pirátské kopie. Měla jsem ale štěstí v tom, že jsem vyrůstala v rodině, která milovala hudbu, začala jsem u klasiky a později jsem se začala zajímat o hudbu z jiných částí světa což mě přivedlo k etnomuzikologii.

Guča, balkánský Woodstock

Tím nejviditelnějším balkánským stylem jsou dechovky. Svět je poprvé objevil roku 1995 ve filmu Underground Emira Kusturici. Vnímáte to jako přelom, anebo spíš zavádějící stereotyp?

Bojan: Goran Bregović, který pro Kusturicu komponoval hudbu, představil dechovky už o sedm let dříve, v Kusturicově předešlém filmu Dům k pověšení. Ale je pravda, že ten rok 1995 byl průlomový i pro další žánry, vyšlo třeba první album kubánského projektu Buena Vista Social Club. Roku 1996 jsem organizoval v Bělehradě první ročník festivalu Ring Ring, na programu byl makedonský saxofonista Ferus Mustafov i free jazz. Všechny stereotypy stojí aspoň zčásti na pravdě.

Jedním z pilířů balkánské scény je festival dechovek Guča v jižním Srbsku, který v New York Times srovnávali s Woodstockem. Ten běží od roku 1961, udržel si svůj význam dodnes?

Bojan: Zájem o balkánské dechovky sleduje křivku, která má vrchol za sebou. Když přišla vlna turbofolku, což je hodně vlezlá komerce s šovinistickým podtextem, organizátoři v tom viděli příležitost. Turbofolk užívá dechovou sekci, buď skutečnou anebo samplovanou, což pomohlo přitáhnout mainstreamové publikum, které ovšem samotné dechovky nezajímaly. Přineslo to i větší podporu sponzorů. Ale myšlenka prodávat v Guče turbofolk domácímu publiku a hostům z ciziny, kterých tam jezdily tisíce, se neosvědčila. Kulturní turisty tenhle druh komerce nezajímá.

Marija: Turbofolk je vlastně vývojové stadium linie, které říkáme “novokomponovaná hudba”. Ta vznikla v době, kdy se vesničané stěhovali do měst a vznikla poptávka po písních, které vycházejí z lidových kořenů, ale jsou uměle vytvořené.

Srbská muzikantka Jelena Popržan tvrdí, že turbofolk je netvor, agresivní a všudypřítomná hudba, šířící xenofobii, nacionalismus a odpovědná za zánik Jugoslávie. Jeho největší hvězdou je zpěvačka Ceca, vdova po válečném zločinci Arkanovi. Samotné slovo turbofolk ale nepostrádá humorný podtext, kdo jej vymyslel?

Marija: Černohorský hitmaker Rambo Amadeus. On to slovo použil v jednom interview, myslel to ironicky, ale rychle se to ujalo jako seriozní termín.

Svatba s bakšišem, anebo raději festival?

Důležitou částí festivalu Guča je soutěž, mají její výsledky i mezinárodní dosah?

Marija: Ta soutěž měla největší význam v minulých dekádách, výsledky se promítaly do toho, kolik orchestr získá nabídek. Nikoli na koncerty, ale na svatby, což je v tomhle žánru priorita a též větší výdělek než se trmácet přes půl Evropy na nějaký festival.

Takže, kdyby měla dechovka vystoupit na festivalu WOMAD, odřekne to kvůli lépe placené svatbě?

Bojan: Oba ty tržní okruhy mají odlišná pravidla a vzájemně si konkurují. Hrát na svatbě u dobře situované rodiny byl pro kapelu vždy ten nejlepší výdělek. Až nedávno muzikanti objevili, že prezentovat se na Západě je také výhodné, že to přináší nabídky na svatby v diaspoře, třeba v ex-jugoslávských komunitách v bohatých zemích jako je Německo. Příklad z historie: Bregović měl kdysi jako součást svého orchestru dechovku Slobodana Salijeviće, která hraje v Undergroundu. Když Salijevič odřekl Bregovićův koncert protože měl domluvenou svatbu, udělal chybu, a je to důvod proč později u Bregoviće roli autentických hráčů z dechovek suplují jazzmani. Dnešní muzikanti se v tom už naučili chodit, drží naplánované koncerty i svatby a mají seznam hráčů, které v případě potřeby volají na záskok.

Kolik může dělat takový hodně dobrý honorář na svatbě?

Bojan: Protože pracuju s orchestrem Džambo Aguševi, tak vím že mohou dostat 5 až 7 tisíc eur za 4 hodiny hraní.

A k honoráři se pak ještě přičítají bankovky, které svatebčané lepí muzikantům na čelo.

Bojan: Tomu říkáme bakšiš, může to být i polovička honoráře navíc.

Maturita v bombardovaném Bělehradě

Balkán, to je nejen fascinující kulturní diverzita, ale taky dějiště války, která koncem 20. století otřásla celou Evropou. Nebylo možné tomu nějak zabránit?

Bojan: Teoreticky snad. Ale ve skutečnosti to byl totální a nevypočitatelný zmatek v mnoha rovinách. Jednak Milošević a všichni ti místní šerifové chtěli rozhodovat sami a ne být součástí nějaké dohody. Točily se v tom velké peníze, protože v době války můžete zázračně rychle přijít k obrovskému výdělku. Západ situaci vůbec nerozuměl, historie balkánských genocid po obou světových válkách, to vše bylo zameteno pod koberec. A ta americká munice, to byly bomby jejichž účinnost měla vypršet k roku 2000, takže nastala ta nejlepší příležitost je uplatnit, předvést světu v reálném čase, jak přesně je lze navést, a co zbyde pak odprodat Arabům a jiným zájemcům. Jinak by je museli odepsat a zničit. Možná by se našel bod, kdy se to dalo zvrátit, ale lidé na území Jugoslávie jsou šíleně nevypočitatelní.

Marija: Já jsem apolitický člověk. V době bombardování Bělehradu jsem měla před maturitou a prožívala jsem vše s velkou dávkou humoru. Udělat všechny zkoušky bylo tehdy mnohem snadnější právě díky bombardování. I když každou chvíli hučely sirény, nezabránilo nám to brát to z té lepší stránky.

Bojan: Ano, padaly bomby, ale byly mířené s chirurgickou přesností. I ty zdánlivé omyly jako Čínská ambasáda byly nejspíš záměrné. Vždy bylo předem ohlášené co budou bombardovat, stačilo dávat pozor a vyhnout se rizikovým oblastem. Lidé umírali, ale jinde než jsme byli my. A taky jsme dobře věděli, že to brzo skončí.

Coververze vypůjčené i kradené

Styly balkánských regionů jsou navzájem propojené, působí to jako světelné spektrum, kde jedna barva přechází do druhé. Ostrou hranici ale představují jazyky. Vznikají třeba srbské coververze řeckých písní?

Marija: Historickým příkladem je řecká píseň Misirlou, která se pak stala titulní melodií ve filmu Pulp Fiction. Ale v 70. letech natočil jeden srbský zpěvák stejnou melodii se srbským textem, Lela Vranjanka, ta se stala hitem, a všichni v Srbsku si proto myslí, že původně je ta melodie ze Srbska. Existuje turecká i sefardská verze i řada nahrávek v angličtině.

Bojan: Celou situaci komplikuje další faktor, ne všichni autoři své skladby podepisují svým jménem. To je časté v případě bohatých začínajících umělců bez talentu, kteří koupí hotovou píseň od renomovaného autora, vyplatí ho v hotovosti a sebe uvedou jako autora. V další fázi utratí spoustu peněz za reklamu a produkci, ale pokud je ta deska špatná a neprodává se, tak honorář pro autora v hotovosti je víc než by dostal na tantiemách. Tohle je časté u diaspory, kde platí trochu pravidla než na otevřeném trhu. Tam lze vytvářet umělé trendy, které nestojí na kvalitě či originalitě.

Existuje řada historek o Goranu Bregovićovi. Třeba Mesečina, velký hit z Undergroundu, pod nímž je Bregović podepsaný jako autor, obsahuje kus melodie, kterou napsal a nazpíval slavný romský zpěvák Šaban Bajramović.

Bojan: To je pravdivý příběh. Šaban si najal francouzského právníka, a nakonec se s Bregovićem mimosoudně vyrovnali. Bregović se také podepsal pod starou tradiční píseň Ederlezi. Pokud teď někdo natočí svoji verzi Ederlezi, Bregoviće jako autora neuvádí, protože ví, že Bregović ho žalovat nebude, protože by to prohrál. S jednou výjimkou: když Nigel Kennedy a skupina Kroke natočili album East West, taky nechtěli uvádět Bregović e jako autora, ale vydavatel EMI ho tam nakonec napsal, zkrátka nechtěli žádné riziko. Bregović je v marketingu hodně šikovný.

Liché rytmy a neutrální tercie

Území Balkánu je etnicky hodně promíchané, a nejzajímavější styly často pocházejí od etnických menšin obklopených majoritní populací. Jaký vývoj k tomu vedl?

Marija: Migrace, často vynucená nájezdy Turků. Tak například, Srbové přicházeli ze 3 ohnisek: z Černé Hory, Kosova a Makedonie. Proto má dnes hodně Srbů raději makedonskou či bosenskou hudbu než srbskou.

Proč?

Marija: Pro nás jsou atraktivní ty orientální tónové řady, hlavně interval, jemuž v srbštině říkáme orientální tercie, tedy tón, který vzhledem k C leží mezi E a Es.

Když jsem se kdysi ptal izraelského hudebníka Yaira Dalala, podle čeho člověk na první poslech pozná melodii z Východu, tak mi dal stejnou odpověď, jen to označoval za “neutrální tercii”, protože leží mezi durovým a mollovým třetím stupněm.

Marija: Atraktivní jsou i liché rytmy, sedm osmin, devět osmin. A taky emocionální stavy s hudbu propojené, což konkrétně platí o sevdah, typicky bosenském žánru. Sevdah, to je romantická nálada milostného vzplanutí, merak je žít a vychutnat daný moment, a derp, to je smutek, ale překonatelný. Zajímavé je, že srbština převzala ty termíny z turečtiny a řečtiny.

Vy jste teď dokončila kompilaci srbské hudby, která vyjde koncem roku u evropské značky CPL Music. Jaká jste měla kriteria?

Marija: Kompilace je vždycky složitá věc, pokaždé se najdou ti, kdo si myslí, že jste něco důležitého vynechali. Moje kriterium bylo ukázat i současné styly, nejen archaické vykopávky. Jako mezník jsem si určila rok 2008. Též jsem chtěla ukázat pestrost, diverzitu, menšiny, včetně té maďarské, k níž patří fenomenální houslista Lajkó Félix. Je to pestré i instrumentálně, takže tam jsou jak dudy tak elektronika.

Foto (c) Barka Fabiánová, www.barkafabianova.com

Psáno pro časopis Harmonie, 2021/10