Ázerbajdžánský mugham
10. 11. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI
Iránské hudební tradicí je blízká i hudba Ázerbajdžánu, a to jak nástroji, tak systémem. Pohledem na mapu zjistíme, že tato kavkazská republika je rozlohou srovnatelná se sousedními, relativně malými státy, jako je Gruzie, či ještě o něco menší Arménie. Ve skutečnosti ale Ázerbajdžánci obývají daleko větší území – tvoří například čtvrtinu z celkového počtu 65 milionů obyvatel Iránu. Podle statistik dosahuje celkový počet Ázerbajdžánců včetně exilových komunit kolem 40 milionů, přičemž pouhých 7 milionů žije v mateřském státě. Unesco prohlásilo jejich hudbu za světový kulturní klenot – ale Ázerbajdžánci vynikají i v jazzu. Tím nejviditelnějším příkladem je zpěvačka a pianistka Aziza Mustafa Zadeh, i její otec, pianista Vagif Mustafa Zadeh (1940-1979), označovaný za zakladatele mugham jazzu. V dnešním Baku jazzu prosperuje – stačí se podívat na YouTube.
Ázerbajdžándský hudební systém mugham – podobně jako hudba Iránu – klade důraz na improvizaci, což vysvětluje i jazzové úspěchy tamních muzikantů. Další příčinou může být nafta z Kaspického moře. Díky ní se hlavní město Baku stalo už na konci 19. století kosmopolitním podnikatelským centrem. Ázerbajdžánská hudba pronikla na komerčně vydané hudební nosiče už kolem roku 1910, hudebník a básník Vagif Samadoglu píše, že jazz se v Baku hrál už na počátku sovětské éry. V době Stalinových represí postihly zákazy nejen jazz, ale dokonce i hru na saxofon, saxofonové sólo v Ravelově Boleru se tehdy podle Samadoglu muselo hrát na fagot. Šance pro mugham jazz tedy přišla až po Stalinově smrti.
Jak ale zní klasická hudba Ázerbajdžánu? Dobrým příkladem je ansámbl Sari Gelin, jehož album, natočené na Státní umělecké akademii v Baku, vyšlo letos v mezinárodní distribuci značky ARC. Sestavu tvoří pět hráčů na tradiční nástroje: tar, ostrým zvukem připomínající bouzouki, orientální housle kemenče, píťalu zurna a perkuse. Své jméno, Sari Gelin, si hráči vybrali podle lidové písně a legendy, s níž se v různých verzích setkáváme také v Arménii a Turecku, a která je kavkazskou obdobou tragického příběhu Romea a Julie. V překladu znamená Sari Gelin Žlutá dívka, a tématem písně je skutečně žena se světlou pletí, modrýma očima a světlými vlasy. Tento etnický typ se mezi Ázerbajdžánci kupodivu vyskytuje, i když velmi zřídka, a je spojován s původním osídlením takzvanými Kavkazskými Albánci. Ti ovšem se současnou Albánií neměli nic společného. Jednalo se o antické království, které přijalo křesťanství přibližně v téže době, jako sousední Arménie, ale v 7. století bylo zničeno arabskou invazí. Dodnes se na území Ázerbajdžánu dochovaly pozůstatky křesťanských chrámů a klášterů.
Hudba Ázerbajdžánu rozeznává – podobně jako íránská – dvanáct základních modů, zvaných mugham, termín dastgah tu ale na rozdíl od Iránu znamená suitu. Jak se jednotlivé módy liší? Vysvětlení najdeme ve vzpomínce z dětství Azizy Zadeh: “Jednou můj otec improvizoval na piano v mughamu zvaném shur, spojovaném s hlubokými a smutnými emocemi. Když hrál, rozplakala jsem se, nikdo nevěděl proč. Ale moji matku napadlo, že to může být hudbou. ‘Vagife, nechceš prosím tě změnit mugham? Zkus třeba rast.’ Rast je mod vyjadřující radost a optimismus. Na tvářích jsem měla ještě slzy, ale moje tělo se už začalo pohybovat v dětském tanci. Matka si té reakce všimla a požádala otce aby se vrátil zpátky do mughamu shur. Znovu jsem začala brečet, a když přešel do rastu, zase jsem tancovala.”
Setar, duduk a balaban
V Iránu i na Kavkaze se používají obdobné nástroje, které ale mohou mít odlišnou regionální podobu. Iránské loutny byly předchůdcem indického sitaru, jehož jméno vzniklo z perského seh tar, což znamená “tři struny”. Třístrunný iránský setar skutečně existoval, ale před dvěstěpadesáti lety byl rozšířen o čtvrtou strunu. Od nejznámějšího východního strunného nástroje, arabské bezpražcové loutny oud se podstatně liší: má menší ozvučnici, dlouhý krk, a pražce, které jsou ovšem pohyblivé, takže ladění lze přizpůsobit odlišným modům.
Loutnu tar od setaru poznáte na první pohled podle tvaru ozvučnice, tvořené jedním vydlabaným kusem dřeva se dvěma dutinami, jejichž obrys připomíná číslici 8. Tři páry melodických strun, na které se hraje trsátkem z kosti, doplňuje – podobně jako u sitaru – pět či šest rezonančních strun. Na ty se nehraje, ale pasivně se rozezvučí zvukem melodických strun, a tón nástroje se tím posune do ostře kovové barvy. Housle kemenče jsou příbuzné bulharské gadulce a krétské liře. Hraje se na ně ve svislé poloze, krk nástroje prochází ozvučnicí a vytváří bodec, který se opírá o koleno.
Arménský hráč Djivan Gasparyan ve světě zpopularizoval šalmaji příbuznou píšťalu, rozšířenou i v okolních zemích. V Arménii je známá jako duduk, v Ázerbajdžánu jako balaban a v Turecku jako mey.
Z článku v UNI, 2008/10
