Arménská hudba na Vltavě

10. 3. 2013 | Rubriky: Články

Arménie je drobná rozlohou, ale významná kulturou, Kdysi to byla obrovská říše rozkládající se ve strategickém trojúhelníku mezi Středozemním, Černým a Kaspickým mořem. Arménie byla křižovatkou civilizací i hudebních stylů, arménským původem se může chlubit francouzský šansoniér Charles Aznavour, spisovatel William Saroyan a dokonce i slavná zpěvačka a herečka Cher, jejíž arménské příjmení zní Sarkisian. Impozantní postavou arménské hudby je skladatel a kněz Komitas, který na přelomu 19 a 20 století cestoval po arménském venkově, kde nasbíral a zapsal tisíce melodií, které dodnes žijí v repertoáru špičkových ansámblů. To, že na území Arménie žije jen něco přes 3 miliony obyvatel, je poněkud zavádějící fakt, protože více než dvakrát větší množství Arménů žije v exilových komunitách. Vyčerpávající informace o arménských hudebnících i skupinách žijících ve světě i v Arménii naleznete na internetovém portále www.musicofarmenia.com. Jeho zakladatelka Hasmik Movsisian se narodila v Jerevanu a žije v Londýně, kde se profesionálně věnuje hudbě v oblasti pořadatelství a marketingu. Školní docházku ale absolvovala v České republice, kde její rodiče řadu let pracoval. Mluví tedy plynně česky a jako host Čajovny představí to nejlepší ze současné arménské hudby v pondělí 11 března v hodinovém pořadu od 19.00. .

  

  

Náplň pořadu na videu: Tigran Hamasyan, Armenian Navy Band

  

  

  

  

Archivní rozhovor z roku 2002: Djivan Gasparyan hrál pro Saroyana i Stalina

I když propagační letáky Gasparyana popisují jako “hvězdu world music”, s celebritami nemá tenhle prošedivělý kmet mnoho společného. Jako mistr svého nástroje se těší podobnému respektu jako Ravi Shankar či Paco de Lucia. Gasparyan je stejně unikátní, jako arménská šalmaj duduk, kterou proslavil po celém světě. Taková výjimečnost může ovšem znamenat i choulostivou hranici: domovským stylem duduku jsou totiž arménské lidové melodie. Ty představují ve srovnání s náročným světem Shankarových rag mnohem jednodušší stavební materiál – je pak na osobnosti hráče, aby z nich vytěžil maximum. Koncem 80. let oslovily arménské melodie rockového minimalistu Briana Ena, který tehdy Gasparyana objevil pro světové publikum. Následující rozhovor vznikl po Gasparyanově koncertu v Akropoli v rámci přehlídky United Colors.

To, co hrajete, vychází z notového zápisu anebo spíš z improvizace? A co všechno máte v repertoáru?

Je v tom hodně improvizace a jen trochu kompozice. V Praze jsme hráli staré církevní písně z Arménie, vážnou hudbu, téma z filmu Gladiátor a také arménský mugham.

Co to je? To slovo zní jako něco z islámu – a Arménie je přece nejstarší křesťanskou zemí!

Mugham, to jsou tónové řady, tedy něco jako evropské stupnice. Každá země má svůj vlastní mugham – Persie, Azerbajdžán, Arménie, Turecko i arabské země.

Vedle instrumentálek ale zazněly také dvě písně. Pro řadu posluchačů to byl v trochu šokující moment: virtuoz odložil nástroj, začal zpívat, ale přitom si udržel zdrženlivý odstup instrumentalisty. Můžete ty skladby představit?

Obě jsem složil. Ta první byla o lásce, která je daleko. A ta druhá o matce. Matku jsem ztratil když mi bylo 17 let. Měl jsem ji moc rád.

Narodil jste se v době, kdy se vlády ujal diktátor Stalin. Máte na tu dobu nějaké vzpomínky?

V osmačtyřicátém roce, to mi bylo dvacet, jsem hrál v Souboru písní a tanců. Jeli jsme na festival do Moskvy, vyhráli jsme druhé místo, před námi byl ruský ansámbl, po nás Ukrajina, pak Bělorusko. Tyhle čtyři vítězné ansámbly pak hrály na galakoncertu v Kremlu pro Stalina a celé Politbyro, a já jsem dostal ze Stalina trochu strach. V repertoáru jsme měli skladby, které napsal Sayat Nova, arménský trubadur, který žil v 18. století v Gruzii a pronikl až do královského paláce. Všichni Gruzínci jeho hudbu dobře znají – a Stalin byl přece Gruzínec! Když jsem skončil, najednou za mnou přišli Čekisti (tajná policie, pozn. aut.) a řekli mi: “Idi sjuda.” Docela jsem se polekal. Oni mi předali balíček s věnováním: “Pro Djivana Gasparyana od Stalina.” Uvnitř byly hodinky a já jsem je musel prodat. Bylo po válce a doma jsme neměli co jíst. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že tenhle dar by jednou mohl mít historickou cenu.

Jaký jste tehdy měli v Arménii život?

Můj otec byl až do roku 1948 v armádě, matku jsme neměli. Byli jsme 3 sourozenci a já jsem musel hrát na ulici abych vydělal nějaké peníze a mohli jsme si koupit chleba.

Setkal jste se později také s dalšími sovětskými politiky? Brežněvem? Gorbačovem?

Hrál jsem pro Chruščova, Brežněva, ale pro Gorbačova ne, nemám ho rád. Ne snad proto, že v Rusku zavedl kapitalismus, proti tomu nic nemám, ale kvůli občanským válkám, které v té době vypukly. Gruzie, Arménie, Azerbajdžán, Čečna, všichni mezi sebou začali bojovat. Tomu se mělo zabránit. Důvod k šovinismu se najde vždycky. Říká se třeba, že Arméni nenávidí Turky, protože je v minulosti vyvražďovali. Ale také existovali Turci kteří Armény v době masakrů ukrývali, to mi vyprávěla babička. Když jsem nedávno hrál v Turecku, tak jsem se zeptal: My jsme Křesťané, vy jste Muslimové. Existuje jeden Bůh anebo dva? Určitě jen jeden, a my všichni jsme jeho děti, tak proč bychom spolu měli bojovat?

Arméni po staletí utíkali ze své vlasti. Kolik jich žije v cizině a kolik v Arménii?

Počátkem 90. let nás bylo v Arménii tři a půl milionu, z toho přes jeden milion v Jerevanu. Ale v průběhu posledních 10 let se další milion vystěhoval. Inteligence a také muzikanti. Arméni žijí skromně, ale v těch nejchudších rodinách najdete pianino. V cizině je dnes asi 10 milionů Arménů. Spousta z nich jsou či byli slavní lidé, například William Saroyan. Mnohokrát jsem se s ním setkal: ve Fresnu v Kalifornii, kde bydlel, anebo když přijel v roce 1963 do Jerevanu. Připravili mu velkolepé přijetí a ptali se ho, s kým se chce setkat. Odpověděl, že s Gasparyanem. Pak se se mnou radil, chtěl si koupit duduk. Věnoval jsem mu jeden ze své sbírky. On potom napsal, že každé ráno vstane, dívá se na duduk, a každé ráno se duduk dívá na něj. Ale že jeho duduk zůstává zticha, protože Gasparyan je daleko.

Jak jste se poprvé setkal s Bryanem Enem?

To bylo někdy v roce 1988. Přijel do Moskvy, pátral v archívech gramofonové firmy Melodie, tam všichni z celého Sovětského svazu nahrávali, včetně mě. Vše si poslechl, měl na to spoustu času a koupil si licenci na moje nahrávky. Pak mě vzal do Londýna, měl jsem tam koncerty, satelitní přenosy. Dva týdny jsem bydlel u Petera Gabriela, hrál jsem s Kronos Quartetem i Andreasem Wollenweiderem. Do ciziny ale jezdím od roku 1956.

V Praze jste poprvé?

Ne, před 25 lety jsem u vás hrál třetí symfonii od arménského skladatele Terteliana. To byla významná událost, z Arménie přijel autor i dirigent.


Rubriky

Poslední články