Arménie

17. 11. 2014 | Rubriky: 2014,Články,Rock & Pop

Hudba této kavkazské země zní na světových festivalech i ve velkofilmech. Arménské kořeny navíc vydatně napájejí tureckou pop music.

Po staletí byla Arménie křižovatkou kultur, pochází odtud řada umělců světoznámé pověsti – včetně amerického spisovatele Williama Saroyana, francouzského šansoniéra Charles Aznavoura či metalové skupiny System of a Down. Základy současné arménské hudby ale položily dvě osobnosti, jejichž jména jsou u nás neznámá: Sayat Nova a Komitas.

Ten první, současník Mozarta, hrál na orientální housle kemenče, narodil se jako Armén v Tbilisi, psal verše v gruzínštině, arménštině i perštině. Jeho profese trubadura ho zavedla na královský dvůr v Tbilisi, sloužil též jako diplomat, přispěl k obrannému paktu Gruzie a Arménie ohrožené Perským imperiem, a ve věku 83 let byl zabit vojáky perského šaha za to, že odmítl konvertovat na Islám. Místo jeho smrti, klášter Haghpat, je jednou z mnoha dodnes zachovaných památek středověké Arménie.

Druhý z průkopníků, Komitas, žil před sto lety – a jeho role odpovídá souběžně Janáčkovi či Sušilovi. Byl to sběratel, muzikolog, skladatel, jím zachycené melodie ovšem nejsou limitované nějakým folklorním ghettem – hrají je jazzmani i klasické ansámbly. Komitasův život se protnul s tou nejtragičtější kapitolou arménských dějin, kdy Turci vyvraždili přes milion Arménů. Komitasovi se podařilo arménskou tradici zmapovat ještě před masakry, ale prožitá traumata ho poznamenala natrvalo. Sám unikl deportaci jen proto, že byl mezinárodně známou osobností a zemřel roku 1935 v exilu ve Francii v psychiatrické léčebně.

Mí Turci mi rozumějí

Navzdory tomu, že Turecko – na rozdíl od Německa – tuto paralelu holocaustu nikdy nepřiznalo, mezi muzikanty obou zemí panují srdečné vztahy. K nejaktivnějším arménským hudebníkům patří Arto Tuncboyaciyan, vedoucí Armenian Navy Band, dobře zavedené kapely na mezinárodních festivalech. S odstupem času se ale zapomíná na roli jakou sehrál před třiceti lety Artův starší bratr Onno. Ten byl architektem hvězdné kariéry – a též životním partnerem – nejpopulárnější žijící turecké zpěvačky, Sezen Aksu. Jeho úspěšnou dráhu tragicky přeťala letecká katastrofa, podobně jako v případě Otise Reddinga či Buddy Hollyho: jeho soukromé letadlo, které sám řídil, za špatného počasí havarovalo jižně od Istanbulu.

Jaké to je zažít arménskou hudbu na vlastní uši v Arménii? Zážitek snadno dostupný, do Jerevanu existuje přímé spojení z Prahy. Mým průvodcem byl hudební novinář Armen Manukyan, který ilustruje turecko-arménské vztahy příhodou z koncertu: “Arto Tuncboyaciyan vystupoval v tureckém městě Kars, kde původně žili Arméni. Během rusko-turecké války Arméni otevřeli brány do pevnosti – a Rusy pustili dovnitř, považovali za spojence, na rozdíl od nepřátelských Turků. Když se Rusové později stáhli, Turci se vrátili a Arménům se krvavě pomstili. A kapelník Arto si na tomto historickém místě neodpustil politickou poznámku, před publikem několika tisíc diváků. Jeden muž vyhrožoval, že zavolá tureckou policii, ale ostatní diváci mu to nedovolil, nechtěli aby byl jejich oblíbený hudebník zatčen.

Hudba Armenian Navy Bandu je fuzí arménských kořenů s jazzem, za kterou získal Arto Tuncboyaciyan před 8 lety cenu BBC World Music. Je fascinující, kolik stylových poloh v arménském folk-jazzu vzniklo v posledních dvaceti letech – zvláštní doporučení zaslouží trio Nor-Dar, které vede zpěvačka a pianistka Kora Michaelian, a jejich debutové album Opus of the Lizard, věnované odkazu sběratele Komitase. Překvapivé zvukové kontrasty nabízejí arménské dechové nástroje – tedy východní varianty evropských píšťal, fléten či šalmají. Jejich barvy sahají od tónů jemných až po silně pronikavé – v čemž vyniká zurna, nástroj známý i z Turecka a Balkánu.

Koncert pro francouzského prezidenta

Hudebním symbolem Arménie se stal duduk, píšťala s naříkavým, teskným tónem, který se podobá lidskému hlasu. K jeho popularizaci přispěli rockoví hudebníci Peter Gabriel či Brian Eno, kteří do svých projektů přizvali vynikajícího arménského hráče Jivana Gasparyana. Je ale duduk pro Armény skutečně tím nejdůležitějším nástrojem? Odpovídá opět jerevanský expert Armen Manukyan: “To záleží na žánru, máme další typické nástroje, jako loutna tar anebo housle kemenče. Duduk je jednoduchý, snadno se vyrobí, proto se tak rozšířil. Byl hodně používaný na pohřbech, Jivan Gasparian ho představil nejširšímu publiku ve filmech Poslední pokušení Krista či Gladiátor.” Ano, 86letý Djivan Gasparyan se výrazně zasloužil o zviditelnění arménské hudby – a v tom mu dnes směle konkuruje o dvě generace mladší Tigran Hamasyan, kdysi zázračné dítě arménské jazzové scény, dnes světoznámý pianista, žijící v USA, který letos koncertoval v Praze i Brně. Zdejší posluchači ho většinou znají z jeho posledního alba The Fable – ale neméně zdařilé je Red Hail/Aratta Rebirth s hostující zpěvačkou Areni Agbabian, Arménkou narozenou v Kalifornii.

Během našeho výletu se Arménie stala shodou okolností středem světové pozornosti: do Jerevanu přilétá francouzský prezident Francoise Holland, na jeho počest zde vystupuje šansoniér arménského původu Charles Aznavour, který si nad centrem Jerevanu nechal postavit dům. O několik dní později hraje v jerevanském klubu Ulikhanyan unikátní arménsko-jazzová fuze, skupina vedená Miqayelem Voskanyanem, což je virtuozní hráč na tar, strunný nástroj s ozvučnou skříní ve tvaru osmičky a ostrým, metalickým zvukem. Miqayel se právě vrátil do Jerevanu po sérii úspěšných koncertů v New Yorku: “Od 9 let jsem hrál arménskou tradiční hudbu, a od 19 let hraju jazz a fusion, tar nikdo jiný v jazzu nepoužívá – i když třeba Dhafer Youssef vytváří jazzové fuze s arabskou loutnou.” Navzdory svému mládí představuje Voskanyan silnou osobnost – jeho první album vyjde koncem roku.

Psáno pro Rock & Pop, 2014/7