Transylvánská kulturní turistika za diktátora Ceauşesca (Hudba divokého východu VII) –
29. 6. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI
Zatímo členové Muzsikáse patřili k první generaci hnutí táncház, zpěvačka Irén Lovász se na svoji první expedici do Transylvánie vydala až v následující dekádě, roku 1980, ve svých dvaceti letech. Do jaké míry se takové výpravy otiskly do jejího zpěvu, vysvětluje moravský hudebník Jiří Plocek, s jehož skupinou Teagrass zpěvačka vydala roku 2000 album Wide Is The Danube: “Na těch jejích cestách se jí podařilo proniknout do míst, kde je lokální hudební kultura na stejném vývoji, jako byla u nás před sto lety, kde si lidé zpívají při práci či při rodinných příležitostech.” Irén Lovász tehdy vystupovala s Teagrassem na festivalu Hudba v pohybu v Rožnově pod Radhoštěm, kde mi poskytla rozhovor, z nějž pochází následující úryvek:
Mělo hnutí táncház politický podtext?
Vyjadřovalo odpor proti tomu sovětskému typu globalizace, kdy stát řídil veškerý folklór a vytvářel gigantické ansámbly. Spontánní zájem o lidovou hudbu – to byl úplně opačný přístup.
A co se dochovalo z té spontánní vlny dodnes?
V těch počátcích jsem byla ještě školačka a ta první generace na mě zanechala velký vliv. Byla to specifická kapitola naší kulturní historie. Teď už má celé to hnutí svoje instituce a kluby. Z těch, kdo dříve jezdili do terénu, jsou dnes učitelé v hudebních školách.
V Transylvánii sbíral lidové melodie už Béla Bartók, který se tam dokonce narodil. Kam nejdál za maďarskými menšinami jste se dostala vy?
Až do té nejvzdálenější, do rumunské části Moldávie ve východní části Karpat, kde žijí Maďaři zvaní csángó a odkud pocházejí ty nejstarší hudební formy. Později jsem začala jezdit na Slovensko k Nitře, kde sbíral lidové písně Zoltán Kodályi. Našla jsem tam dokonce příbuzné zpěváků, kteří Kodályho pamatovali. Ale Moldávie byla mojí první inspirací. Jsem z venkovské rodiny, bydleli jsme u východní hranice Maďarska s Rumunskem, a když mi bylo šestnáct, objevila jsem právě lidové zpěvníčky z Moldávie.
Nebyly ty vaše cesty do totalitního Rumunska trochu nebezpečné?
Moje první cesta do Transylvánie vůbec nebyla jednoduchá. Tehdy tam vládl Ceauescu, maďarské menšiny byly pod silným nacionalistickým útlakem a lidé přijíždějící z Maďarska byli apriori podezřelí. Ale tu hudbu přece nelze studovat na dálku ze zpěvníků, musíte jít do té vesnice a navázat osobní kontakt.
Jak takové navazování kontaktů probíhá?
Když tam zaklepete na dveře, to už samo o sobě znamená, že přerušíte denní běh věcí. Hodně pomáhá, když nepostupujete jako žurnalista, který tam přichází načerpat informace, podstrčí místní babičce mikrofon před ústa a požádá jí aby mu něco zazpívala. Já se vždycky snažila do toho jejich životního kontextu hladce zapadnout, prožívat s těmi lidmi jejich celodenní rozvrh, přitom je poznávat a objevovat jejich kulturu. Někdy to trvalo dny, někdy týdny – hlídala jsem jim děti, starala se o zahrádku.
Jak ty výjezdy probíhaly ve skutečnosti? Musela jste to nějak kamuflovat před tajnou policií?
Hlavní problém byl v tom, že člověk nechtěl dostat do problémů místní lidi. Já jsem neměla strach z toho, že mi vytáhnou film z foťáku anebo mě vysadí z vlaku a předvedou na policejní stanici, protože jsem věděla, že nakonec mě budou muset stejně pustit domů. Bála jsem se ale, že způsobím opletačky místním, že si je tajná policie zavolá k výslechu a bude je vydírat. Abych je chránila, tak jsem často bydlela v hotelu. Moje cesta do Moldávie byla dobře připravená – teď už vám to mohu všechno prozradit. Šla jsem do poutního kostela, který byl katolický, z čehož logicky vyplývalo, že tam chodili Maďaři, protože Rumuni jsou pravoslavní. Tam jsem se seznámila se svými vesničany a požádala jsem je, aby mě vzali mezi sebe, a oni si mě pak předávali z ruky do ruky.
Z článku v UNI, 2009/6
