Glatt und Verkehrt, Kremž na Dunaji, Rakousko, 27.-30.7 2023

18. 12. 2023 | Rubriky: 2023,Články,UNI

Souběžně s Folkovými prázdninami v Náměšti probíhá podobně laděný festival, Glatt und Verkehrt, na opačné straně rakousko-moravské hranice, v Kremži. Pro nostalgickou část naší populace zůstává toto malebné město na Dunaji spojeno s kremžskou hořčicí, což je dobré uvést na pravou míru. Kremser Senf z místních supermarketů totiž chutná úplně jinak nežli potravinářský relikt z totalitního Československa. Autem je to do Kremže hodinku ze Znojma i z Vídně, festival probíhá na dvoře vinařství na okraji rozlehlých vinic. I když se jedná o akci lokální a komorní, nabízí ty nejvybranější lahůdky z celého světa. Program propojuje world music, alternativu i jazz, nadžánrovou náplň vystihuje i název. Glatt und Verkehrt znamená v překladu Hladce a obrace, což je termín srozumitelný generaci našich prababiček, které si krátily čas pletením svetrů. Organizátoři tak deklarují propojování kontrastů a hledání nečekaných paralel.

Díky stejnému časování si Kremž i Náměšť příležitostně vyměňují účinkující, letos to bylo ukrajinské duo Kurbasy (viz předešlá recenze Folkových prázdnin). V Kremži ale Kurbasy vystoupily v dvojkoncertu, s turecko-řeckou dvojicí Sokratis Sinopoulos–Derya Türkan. Toto spojení nebylo zvolena náhodou, zatímco Kurbasy je dvojice zpěvaček, řecko-turecké duo tvoří muži-instrumentalisté. Hrají na liru a kemenče, tedy houslím příbuzné nástroje, které se ale drží ve svislé poloze. Na dvojkoncertě se obě tělesa střídala, v posledním čísle vystoupili společně. Publikum tak nahlédlo do muzikantské kuchyně, a zjistilo, že takovéhle fuze vlastně nejsou nic komplikovaného. Hudebníci nejprve zpěv Ukrajinek zdobili jemnými ornamenty, na to navázali čistě instrumentální improvizací, která skončila ostinátní figurou, v níž se pak zpěvačky elegantně připojily ke společnému finále.

Rakouský jazz v Kremži často reprezentují mezinárodní fuze či projekty vytvořené jen pro tuto příležitost. Bubeník Uli Soyka, podobně jako o generaci před ním Joe Zawinul, se narodil jako potomek slovanských přistěhovalců, a na festivalu se poprvé představil jako bandleader. Sestavu tvořila další hráčka a hráč na bicí, basista a saxofonista, jejich zvukové plochy se držely na hraně opatrného experimentu i spolehlivého groove.

Rakouskou premiéru měla na festivalu skupina Atine, která vystoupila loni v Praze na Respectu. Tvoří ji virtuozní muzikantky z Iránu, Palestiny i Francie, čistě ženské obsazení je navíc vzpurným gestem vůči islámským fundamentalistům, kteří hudební aktivity žen drasticky pronásledují. Sestava spojuje nástroje Blízkého východu s evropskou violou da gamba, což není tak převratná myšlenka jak by se zdálo. Hudební výměna mezi Evropou a Východem začala dávno před érou world music, dlouhodobě to ilustrují projekty katalánského vizionáře Jordi Savalla. Atine sledují podobnou myšlenku, ansámbl vede Christine Zayed z Palestiny. Ta studovala vedle muzikologie a jazzu také arabskou, tureckou i řeckou hudbu na konzervatoři Edgarda Varesa v Gennevilliers v Paříži, kde je nyní profesorkou. Její nástroj, citera qanun, představuje v hudbě Východu podobný pilíř jako klavír v na Západě, mimochodem od názvu nástroje je odvozeno i slovo kánon, tedy zákon. Těžiště repertoáru tvoří sufijská poezie z 13. a 14. století, přičemž autoři Hafez i Saadi Shirazi se těší východních zemích stejnému respektu jako Shakespeare na Západě. Nástrojové linky vykreslovaly gamba i loutna tar, podepřené hutnými texturami qanunu. Dominantní rovinu vytváří zpěv, v Teheránu narozená Aida Nosrat rozvíjí textové linky improvizovanými ornamenty, které stavbou připomínají hlasovou ekvilibristiku v pakistánském qawwali či andaluském flamencu, i když stylově znějí úplně jinak.

Nejsilnějším lákadlem programu byl nový projekt polyfonního sboru A Filetta, který v posledních 20 letech posunul korsickou tradici do zcela nových kontextů. Vedoucí sestavy, osmapadesátiletý Jean-Claude Acquaviva, vytvořil z polyfonie společný hudební jazyk s jazzmany, starou evropskou hudbou, i s renomovaným belgicko-marockým choreografem Sidi Larbi Cherkaoui a libanonskou zpěvačkou Fadií Tomb El-Hage. Posledním krokem je zatím výhradně koncertní projekt s britským, ve Francii žijícím saxofonistou Peterem Corserem a zpěvákem Abdullah Miniawy. Ten je stejně jako A Filetta ze Středomoří, jenže z Egypta, navíc vyrůstal v Saudské Arábii. V mysli skeptického kritika bliká červený alarm, že půjde o vykalkulovanou fuzi, obavy naštěstí vyvažuje nezpochybnitelné renomé, které sbor získal během 45leté existence.

Koncert začal autenticky: zpěváci v kruhu, spikleneckou předehru tvoří hořké lamentace s kořeny v Egyptě, Korsičané nejprve odpovídají hlasy beze slov, po dvou minutách se všichni přemístí k mikrofonům, koncert získá jasný a čitelný průběh, Korsičané přejdou z arabštiny do rodného jazyka. K průpravě Petera Corsera patří aleutický dech, a dlouhatánské linky jeho saxofonu znějí jak osudové varování mlžného rohu. Formát zvolání-odpověď pokračuje, napětí graduje kontrastem mezi sólovým zpěvem v tísnivých arabských tóninách a průzračných replikách korsického sboru.

Vše probíhá ve volném tempu a ve střední intenzitě, a přesto má 80minutový koncert dramatická vzepětí, vrcholy a uvolnění. Dynamika je skrytá v obsahu, nikoli v měřitelných parametrech jako hlasitost či tempo. Celé to působí, jako když se z tajemného středu odmotává jedna krycí vrstva po druhé a pomalu a na přeskáčku se dostáváte k jádru. Jako když hrajete šachy a protihráči na podiu jsou neustále o tah před vámi.

Na rozdíl od syrovější sardinské polyfonie, spřízněné s jadrným bečením ovcí, plují hlasy A Filetta v éterických výšinách, a saxofon Petera Corsera slouží jako pojítko s pevnou zemí pod nohami.

Abdullah Miniawy jako jediný zpívá bez pultíku s notami, egyptské zpěvy se mísí s polyfonií aniž byste vnímali mezižánrové švy. Uprostřed koncertu se najednou vynoří delikátní, ale ostře rytmický rap v arabštině, bez kapky dryáčnického ega mainstreamových hvězd. Ke konci rozšíří paletu emocí další barva, známá z úplně jiné hudby. Z hlasů najednou čiší stejné napětí a spiritualita, jako když posloucháte černošský gospel. V rozhovoru před koncertem se Abdullah Miniawy zmínil, že právě tohle byl jeden z jeho snů.

Psáno pro UNI, 2023/9