Voodoo jako inspirace pro umění i revoltu

10. 4. 2023 | Rubriky: 2022,Články,Harmonie

Erol Josue, tanečník, zpěvák a kněz voodo, vypráví o svém životě na Haiti, černošské revoluci vzpourách, a proč ho fascinovaly katolické bohoslužby

To, že novodobé žánry jako blues, jazz, samba či reggae vděčí za svůj potenciál africkým kořenům, je obecně známé. Méně se už debatuje o tom, jak se do této hudby promítla africká spiritualita. Přitom stačí srovnat černošské gospely s evropskými církevními zpěvy, abychom našli zásadní rozdíl v emocionalitě a feelingu. Gospel, tedy černošské písně doprovázející bohoslužby na americkém Jihu, který do světa pronikl díky tak silným osobnostem jako Aretha Franklin či Mahalia Jackson, je ovšem jen příslovečnou špičkou ledovce. Hudba je součástí i méně známých synkretických náboženství, která vznikla propojením afrického spiritismu a katolické víry. V Brazílii se touto cestou zrodilo candomblé, na Kubě santeria, obřady se často pěstují v soukromí a bez publicity. Navzdory tomu ale do mainstreamu pronikla řada témat či popěvků, často ve zkomolené podobě. Jméno Babalu se objevuje v desítkách nahrávek včetně alb českého kytaristy Michala Pavlíčka či kanadského zpěváka Michaela Bublé. V původním významu, jak jej použila kubánská skladatelka Margarita Lecuona roku 1939, se jedná o jednoho ze 7 afrických bohů. V kubánské santerii je Babalú Ayé africkým protějškem křesťanského Svatého Lazara, který léčí a chrání nemocné. Mezi hudebními legendami byl vyznavačem santerie například Chano Pozo (1915-1948), kubánský bubeník, který jako člen orchestru Dizzy Gillespieho přinesl do jazzu kubánské rytmy.

Neméně zajímavým fenomenem je voodoo, náboženství původem ze západoafrického Beninu, kde má roli obecně respektované duchovní i léčebné síly. Z Beninu voodo proniklo do karibské oblasti, především na Haiti, reference najdeme na nahrávkách Dr. Johna i na neworleanském karnevalu Mardi Gras. Jedná se o jev na hraně dvou kultur, africké i bělošské, který v mainstreamovém bělošském vnímání získal temnou pachuť černé magie. Do voodoo se navíc promítla i spletitá historie Haiti, které představuje v dějinách otrokářství i kolonialismu zcela výjimečný případ.

Haiti leží na ostrově Hispaniola, kde na své první výpravě roku 1492 přistál Kryštof Kolumbus. Dnes je ostrov rozdělen na dva politické celky, východ tvoří Dominikánská republika, na západě leží Haiti. Koncem 18. století žilo na ostrově půl milionů otroků, tedy osm krát víc než bělochů a míšenců, a podařilo se jim to, co jinde končilo porážkou. Roku 1804, po více než deseti letech bojů vyhlásili “barevní” na Haiti svobodný stát, 150 let předtím, než získaly svobodu africké kolonie. Povstání se pokoušel neúspěšně potlačit i Napoleon, Haiti bylo francouzskou kolonií. Ten vyslal na ostrov pětitisícovou legii složenou z polských vojáků, z nichž se pak mnozí přidali na stranu vzbouřenců. Polský vliv na Haiti zapustil kořínky, což dokumentuje několik událostí.

Na Haiti se vydal celkem dvakrát polský divadelník Jerzy Grotowski, který bral divadlo jako spirituální rituál. Zajímal ho šamanismus, na Haiti přijel studovat obřady voodoo. Jeden z haitských knězů voodoo, Amon Frémon, přijel ještě za totality na pozvání Grotowského do Polska. V evropské historii pak došlo zřejmě k vůbec jedinému dokumentovanému pokusu zastavit komunismus šamanskou cestou. Roku 1980 vzniklo v Polsku odbojové hnutí Solidarita, a o rok později jako odvetné opatření zavedl generál Jaruzelski stanné právo. Frémon to vnímal jako zásah temných sil, jemuž je nutno se postavit. Pokusil se o to voodoo obřadem, který měl Jaruzelského zbavit démonů a osvobodit “bílé otroky” totality necelé dvě století poté, kdy na Haiti došlo ke vzpouře černých otroků. Kauzu zachycuje dokumentární film Umění zmizet, uvedený roku 2013 na MFDF Jihlava .

Hudba z Haiti proniká do Evropy v mnoha podobách. Na veletrhu Womex i na festivalech world music před časem zazářila skupina Lakou Mizik, ke svým haitským kořenům se příležitostně vrací americká zpěvačka Leyla McCalla, na festivalu Colours of Ostrava koncertovala roku 2019 Moonlight Benjamin, která sama sebe označuje za “voodoo kněžku”, ale její hudba je přitom spíše mainstream orientovaný na bělošské publikum. Znatelně blíž ke kořenům má Erol Josue, tanečník, zpěvák a ředitel haitského Národního úřadu pro etnologii. Roku 2020 byl vybrán jako showcase veletrhu Womex , který ale diky pandemii proběhl jen online, o dva roky později byl hostem festivalu ve Forde v Norsku, kde vznikl následující rozhovor.

Voodoo se ve své původní podobě dodnes pěstuje v africkém státu Benin. V čem je haitské voodoo odlišné?

Beninské voodoo je pro nás zdroj a inspirace. Na Haiti získalo novou formu, jako směs více kultur. Afričané z Beninu se už na otrokářských lodích setkávali s jinými etniky, a později na Haiti s místními karibskými domorodci Arawak a Tainu. Španělští kolonizátoři se je snažili vybít, ale s těmi, co přežili, se Afričané propojili. Velkou část jejich sdílené kulturní paměti tvořila tradiční medicina, léčitelství. Celý ten balík vědomostí, navíc ovlivněný kulturou evropských kolonizátorů, je základem haitského voodoo. Mějte na paměti i to, že Afričané se mísili s bělochy, výsledkem byli “barevní” Kreolové, kteří mluvili francouzsko-africkými dialekty, užívanými na Haiti dodnes. Kreolové poznávali i evropskou hudbu, poezii, spiritualitu.

Takže ten příběh není tak odlišný od Kreolů, tedy míšenců, z jiných ostrovů Karibiku, či dokonce Indického oceánu?

Je podobný, ale haitské voodo se liší tím, že se stalo symbolem jak haitské revoluce, tak i panafrikanismu.

Když mluvíte o revoluci, máte na mysli vyhlášení nezávislého Haiti roku 1804?

Odboj tehdy vedla spousta organizací, jak mezi otroky, Kreoly i dalšími etnickými skupinami. Zajímavé je, že mezi nimi byla i spousta žen.

Vy jste se na Haiti narodil. Co je zapotřebí, aby se člověk stal knězem voodoo?

Narodil jsem se v hlavním městě Port-au-Prince roku 1970, ve čtvrti které se říká Kafou, což je haitská verze francouzského označení Carrefour, Křižovatka. Vyrůstal jsem v rodině, která voodoo praktikovala. Chodil jsem jak do katolického kostela, ale též do voodoo svatyně.

Pokud jste tedy chodil do katolického kostela, vnímal jste to jako nějakou vynucenou povinnost, manipulaci zvenčí? Nemotivovalo vás to ke vzpouře?

Já to bral jako pozitivní zkušenost. Když je člověk mladý a chodí do kostela, je to potěšení už proto, že poznáte jiné prostředí, setkáte se s dalšími mladými lidmi vaší generace. Katolická mše na mě udělala velký dojem, kostýmy, obřad, to vše na mě zapůsobilo. Zamiloval jsem si tu ceremonii podobně jako obřady voodoo. V principu tam byla vzájemná podobnost, spřízněnost, barvy, atmosféra. Ale v devíti letech, po prvním přijímání, což byla povinná součást mé katolické výchovy, jsem prohlásil, že do kostela už chodit nechci.

Ty paralely mezi oběma vírami přestaly fungovat?

Zjistil jsem, že existují hlavně ve formální rovině, a že uvnitř je všechno jinak. Voodoo je oslavou přírody, podobně jako šamanismus, takže podstata té víry je odlišná. Je to o bylinách, o potravě. My jsme chudá země, ale když přišla pandemie, všechny ty zvyklosti, obyčeje, tradiční metody, jak si upevňovat zdraví, nám pomohly. Naše tělesné schránky jsou odolnější a dokázaly lépe vzdorovat.

Jakou roli má ve voodoo gender? Třeba v Indii rozeznávají více pohlaví než dvě, jak je to u vás?

Od začátku haitského voodoo, což časově odpovídá haitským povstáním, byl gender vnímán jako něco srozumitelného, co je otevřené ale nikoli dané či závazné. Příkladem byl Romaine-la-Prophétesse, jeden z vůdců haitské revoluce. Narodil se jako svobodný černoch, ale bojoval na straně otroků. Oblékal se jako žena, střídavě o sobě prohlašoval, že je muž či žena. Možná, že to máme jednodušší, protože ve voodoo jsou si muži a ženy zcela rovnoprávní, stejně jako další genderové varianty.

Podle statistik je na Haiti majoritním náboženstvím katolicismus, po něm následuje voodoo, jaká je realita?

Ty statistiky jsou trochu klam, protože pod katolicismem se skrývá spousta těch, kdo ve skutečnosti praktikují voodoo. Podobně jako když jsem byl dítě, hodně z věřících voodoo chodí i do katolických kostelů.

Takže v tom bude přece jen nějaký nátlak?

Ve formě zcela běžných praktik, pod krycím závojem “boje proti pověrčivosti”. Snaha bílých zbavit černé jejich vlastní kulturní paměti.

Právě díky té černošské kulturní paměti má karneval v New Orleansu zcela unikátní podobu. Jak moc se tahle oslava liší od Haiti?

I když najdete podobnosti, na Haiti je daleko silnější vazba na kořeny. Posledních 10 let jsem byl členem karnevalového výboru jako umělecký ředitel, a můžu potvrdit, že karneval je platforma, jak vyprávět náš příběh, včetně předkolumbovských Indiánů Taino, Afričanů, i kolonizátorů. Všichni k tomu mixu něčím přispěli, a karneval je oslava té pestrosti a jednoty. Nikoli snaha někoho vytěsňovat.

Na Haiti žijí potomci vojáků z Polska, kteří byli naverbováni do napoleonských válek, polský divadelní vizionář Grotowski navštívil Haiti dvakrát, a roku 1983 k vám přijel dokonce papež Jan Pavel II, rovněž polského původu. Nebyla jeho cesta i gestem, jak vyjádřit respekt napříč náboženskými hranicemi?

S jeho návštěvou byl spojený i voodoo obřad. Mluvil o demokracii, nutnosti změn a větší rovnoprávnosti mezi chudými a bohatými. Zajímavé je, že v té době začala vlna protestů a tři roky po Papežově návštěvě na Haiti skončila dlouhotrvající diktatura.

Psáno pro časopis Harmonie, 2022/12