Hlasové lahůdky Ridiny Ahmedové

8. 10. 2007 | Rubriky: 2006,Články,Rock & Pop

Své debutové album Hlasem natočila bez jakýchkoli přídavných nástrojů. Od stylově spřízněných projektů se liší v tom, že zpěvačka dokáže studiový zvuk opakovat na podiu, a to díky malé červené krabičce Boss Loopstation, která umožňuje hlasové linky libovolně vrstvit a vytvářet smyčky. Nutno podotknout, že se jedná o inteligentní technologii, která nepřidává žádné pachutě, ve spojení s hlasem zní vřele, přirozeně, a vůbec ne jako nějaký synťák. Ridina má vedle osobitého hudebního jazyka i zajímavý původ. Tatínek byl ze Súdánu, a dětství ztrávila v alžírském přístavu Oran, který je proslulý jako rodiště stylu rai.

Oranu se někdy říká New Orleans středozemí. Jaké bylo tam vyrůstat?

Na dětství v Oranu vzpomínám moc ráda, i když to nebylo typické Alžírsko. Chodila jsem do francouzské školy, kam chodili i děti cizinců. Byla to pestrá směs všech etnik, škola byla svobodnější než tehdejší české školství, celý rok bylo teplo, žili jsme u moře. O to větší byl pak šok, když jsem se po 10 letech, když mi bylo čtrtnáct, vrátila do Čech a setkala se s rasismem, který jsem neznala, s uzavřenějšími povahami, než jaké měli lidé v Alžíru, tedy s chladnějším prostředím obecně. Celou střední školu jsem se z toho vzpamatovávala. Co se hudby týče – hlas byl v Alžírsku všudepřítomný, a to díky Koránu. Muezzin zpíval několikrát denně, v televizi byly pořady prokládány zpívaným čtením a modlitbami. Zpěv muezzina mimochodem také nádherná hudba.

K vaší metodě patří nejen zpívat bez nástrojů, ale i beze slov. Album otevíráte písničkou Halekací. Kdyby měla slova, o čem by byla?

Nemám potřebu spojovat svoji hudbu se slovy, bylo by to zbytečné. Spíš vidím obrazy a barvy. Tahle písnička je taková cihlově hnědá do červena a jsou tam tři skupiny ženských, které stojí v hloučcích na hliněné návsi a mají barevné sukně, každá jinak a jinou, a vzájemně si odpovídají.

Vedle vlastních skladeb jste na album zařadila i coververzi Afro Blue od Johna Coltranea. Jsou pro vás tyhle jazzové zdroje důležité?

To je jediná skladba, kterou jsem ve svých jazzových dobách zpívala bez textu, osvobozená od častých klišé všech jazzových písniček o lásce. Já jsem bebopu nikdy neporozuměla, předlouhá tekutá sóla pro mě nebyla pochopitelná, a nedotýkala se mě emotivně, což je pro mě v hudbě důležité. Jazz, který se mě dotýká, to jsou melodická, intenzivní sóla, která jsou samy vlastně písničkami – Brad Mehldau, Chet Baker, z Čechů třeba Jaromír Honzák.

Nemáte tedy přece jen nějakého instrumentalistu, s nímž byste to ráda zkusila?

Nebráním se ničemu. K některým českým muzikantům vzhlížím – Vladimír Václavek, Oldřich Janota, Dagmar Andrtová-Voňková, Petr Váša, určitě i další. Ale ti jsou zase natolik pevně ve svém hudebním světě, že nevím, jestli kdy dojde k protnutí. Ale mně stačí že jsou.

Jedna z vašich autorských skladeb, Zrcadlová, připomíná hříčky skupiny Zap Mama. Je to náhoda?

Zap Mama trošku znám, ale nikdy jsem je moc neposlouchala. Hrála jsem si s představou zrcadlového prostoru a tohle vzniklo. Já opravdu nepřistupuju k hudbě příliš racionálně… možná to je někdy i na škodu.

Hlasových kouzelníků acapella sborů byla celá řada, např. Les Swingle Singers, Al Jarreau, a zmíněné Zap Mama. Inspiroval Vás někdo z nich?

Slyšela jsem hodně vokálních kapel, jejichž hudba mě vůbec nezaujala protože mi přišla formálně třeba dokonalá, ale prázdná. Určitě mě ovlivnila gospelová hudba i fascinující finská vokální tradice – syrová, mrazivá a přitom vášnivá a hypnotická hudba s minimem prostředků, často jen pro dva hlasy: Tellu Virkkala, Sanna Kurki-Suonio.

To je vlastně ta syrovější větev stylu, který u nás známe od Värttinä. Severskou hudbu mi připoměnla mimochodem vaše skladba Šílený kůň, jakoby se v ní ozývaly hlasy Inuitů.

Jestli to tak je, pak je to náhoda. Ale taky si myslím, že hudba složená z hlasů znamená návrat někam ke kořenům, ať už vědomý nebo ne. Tohle mě na hlasu fascinuje – jak je sdělný tím, že je méně ohraničený v čase i prostoru než jiná hudba, jejiž forma nás už informuje o nějakém zeměpisném i časovém rámci. Hlas je univerzální a základní zdroj a nástroj.

Z článku v Rock & Pop, 2006/10