Robin Denselow: Gobální hudba britskýma očima

1. 3. 2023 | Rubriky: 2022,Články,Harmonie

Trendy se mění, osobnosti zůstávají. Robin Denselow píše pro britský deník The Guardian přes půl století.

Během své věčně proměnlivé dráhy Denselow cestoval jako humanitární dobrovolník po Africe, pracoval pro BBC, natáčel mezinárodně ceněné dokumenty. Když v Londýně před 50 lety sepisoval rozhovor s Frankem Zappou, Zappa pak zaklepal u jeho dveří aby ho pozval do Kalifornie. Jeho recenze v Guardianu představují cenný zdroj faktů napříč žánry i dekádami, zvláště pro autory, kteří na rozdíl od 1.3 miliardové anglickojazyčné komunity žijí v zemích, které autem projedete za pár hodin. Setkání s Denselowem můžeme brát i jako návštěvu paralelního vesmíru, který je nejen větší než ten náš, ale má i další dimenzi. Letos v červnu byl Denselow jedním z hostů festivalu world music v norském městečku Forde, kde vznikl následující rozhovor.

Vy se hudbou zabýváte 60 let. Vydával jste časopis Isis, víc než deset let předtím než Dylan napsal stejnojmennou skladbu.

Chodil jsem do školy v Readingu, západně od Londýna. 70 let předtím místní věznici proslavil Oscar Wilde, který si tam odpykával dvouletý trest za homosexualitu. Já dospíval v době, kdy se v Británii probouzela folková scéna, podobně jako ve Spojených státech. Všichni mluvili o Woody Guthriem, poslouchali Boba Dylana, účastnili se protijaderných pochodů. S tím byly spojené protestní písně s protiválečnými tématy, a to mě jako školáka zajímalo. V 16 letech jsem začal psát písničky a vystupovat s kytarou ve folkových klubech. Než jsem nastoupil na univerzitu, zavolal mě ředitel školy a navrhnul mi cestu do Burundi. Já myslel že to je v Indii, tak jsem řekl že jo. Pak mi dali letenku do Kampaly, odkud jsem pokračoval do hlavního města Burundi, což bylo na hranici s Kongem, pracoval jsem tam jako dobrovolník v uprchlickém táboře.

Řada evropských muzikantů, kteří si zamilovali africkou hudbu, začínala podobně, tedy v humanitární organizaci.

Ta moje se jmenovala Voluntary Service Overseas. Afrika mě fascinovala, v noci byly slyšet stanice z Konga, pouštěly úžasnou hudbu. Byla to éra konžské rumby, což byl první moderní panafrický styl. Já nerozuměl francouzsky, ale určitě vysílali nejslavnější kapely tehdejší doby. Zpátky z Burundi jsem se pak vydal stopem.

Tedy, šest tisíc kilometrů africkým vnitrozemím?

Ano, nejprve přes Ugandu do Mombasy v Keni, pak do jižního Sudánu. Nevěděl jsem, že tam je válka, ale vezl mě vojenský náklaďák. Pak jsme jeli lodí po proudu Nilu, ještě než dokončili Asuánskou přehradu.

Po tom všem bylo asi studium na univerzitě hrozná nuda?

Akademický život mě skutečně moc nezajímal. Bavila mě hudba a Afrika. Tehdy přijel do Anglie poprvé Bob Dylan, to bylo roku 1965. Zavolal jsem na jeho tiskové oddělení, že píšu pro studentský časopis, a že chci volný vstup na koncert. Pozvali mě na tiskovou konferenci, do londýnského hotelu Savoy.

Savoy byl během Dylanova turné jeho hlavní základnou. Téměř surrealistické situace z hotelu zachycuje dokumentární film Don’t Look Back. V postranní uličce vznikl dodnes známý videoclip, Subterrannean Homesick Blues, v němž Bob Dylan v rytmu písně odhazuje listy s texty, zatímco v pozadí se motá Allen Ginsberg.

Já nejsem ani tom dokumentu, ani ve videu, ale tiskovku jsem sledoval. Večer jsem šel na Dylanův koncert do Albert Hall, což byl největší zážitek mého života. Jeden chlap na podiu a všechny ty jeho úžasné písně. Napsal jsem recenzi a řekl si, stanu se hudebním kritikem. Pro čtenáře budu objevovat nové věci, další plán byl koncert francouzské písničkářky Francoise Hardy, kterou v Anglii zatím nikdo neznal. Také jsem psal o britské folkové scéně, v niž figurovali skvělí kytaristé Bert Jansch, John Renbourn, Davy Graham. Přitom jsem zjistil, že je potřeba se i uživit. Zavolal jsem do deníku, jmenoval se The Guardian, že napíšu o dvou lidech v čele anglického folku. Zpěvačka Norma Waterson a její pozdější manžel Martin Carthy. Oba získali, podobně jako Beatles, Řád britského imperia. Ptali se mě, co jsem zač, řekl jsem jim že student. “Tak to zkusíme,” odpověděli. Beru to jako štěstí, protože o téhle hudbě do deníků tehdy nikdo nepsal. Lidé v redakci vůbec netušili, oč jde.

Což byla typická situace pro generační předěl v 60. letech. V hudbě probíhala tvůrčí revoluce, ale media neměla kapacity to zpracovat. Přesně jak to Dylan vystihl v písni Ballad of a Thin Man.

Oni mými články zaplnili mezeru v nabídce, a od té doby pro Guardian píšu na volné noze. Nikdy jsem nebyl členem redakce.

Ale hudební týdeníky jako Melody Maker, New Musical Express, ty přece na rozdíl od denního tisku tuhle hudbu sledovaly?

Ano, občas jsem psal i pro Rolling Stone a Melody Maker, ale mainstreamové časopisy byly skutečně v naprostém vakuu.

Pokud jste se řemeslo naučil ve studentském časopise, netlačili na vás v Guardianu do nějakých formálních regulí?

Já u nich měl vždy naprostou svobodu, ale také vím, že s některými tématy musím do specializovaných časopisů. A taky jsem chtěl zpátky do Afriky. Dostal jsem místo v politické redakci BBC, která vysílala do Afriky, a později v TV jako producent dokumentárních filmů. Cestoval jsem po světě jako reportér, hudba s tím vždy souvisela.

To byla úžasná doba, kdy africké kolonie získávaly nezávislost. Vnímal jste to jako éru optimismu, než kontinent ovládli korupční diktátoři?

Jako vše ostatní, bylo to složitější. Často jsem jezdil do Rhodesie. Tehdy to byla konfliktní zóna, rasismus a apartheid, z okolních států se tam stahovaly guerillové bojůvky.

Připadal jste si někdy v Africe v bezpečí?

Nikdy. Natáčeli jsme s guerillami, jindy s jednotkami rasistického režimu převlečenými za guerilly, aby je diskreditovali.

Pár let potom, v dubnu 1980, když Rhodesie získala nezávislost i nové jméno Zimbabwe, součástí oslav byl koncert Boba Marleyho, na stadionu pro 60 000 diváků.

Viděl jsem ho o tři roky dříve, v londýnském divadle Rainbow, koncert vyšel jako živé album. Typická situace: když hrál Bob Marley, stahovali se tam přitahoval zlodějíčci i pouliční gangy. Varovali mě, na ulici nebude bezpečno. Dejte si bacha, během celého turné. Bankovky jsem si nacpal do ponožek. Bylo to dávno před mobily a internetem, ještě na koncertě jsem ručně do bloku napsal recenzi, a už v půl desáté jsem musel vyrazit do telefonní budky, aby to zítra vyšlo. Cestou jsem potkal pár nebezpečných týpků, a když jsem se ocitl v budce a chtěl diktovat, zjišťuju že blok nemám. Kapsáři byli úspěšní a já si ničeho nevšim. Lovil jsem v paměti a diktoval text, který byl samozřejmě limitován délkou. Až to bude dvě stě padesát slov, tak mě zastavte.

Pro Evropany byl tehdy Londýn hudební metropolí celé planety. Jaké jste měl další zážitky, vedle Dylana, Marleyho či Zappy?

Největší události po Dylanovi bylo, když přijely kalifornské kapely. Doors a Jefferson Airplane hráli v londýnském Roundhouse, což byla původně výtopna lokomotiv, a koncem 60. let centrum hippies kultury. “To bude úžasný koncert,” telefonuju do Guardianu. A oni: “Ty přece píšeš o folku, a tohle je rock.” Já: “Ne, to je taky folk.” Oni houby věděli a souhlasili. A tak jsem od 70. let psal pro Guardian i o rocku, cestoval po světě, a točil dokumenty, byla to krásná doba.

A též zlatá éra britského folku, s úžasnými talenty jako Nick Drake, Incredible String Band, Fairport Convention. Ti dokázali proměnit celou hudební scénu.

To co dělali byla fuze folku a rocku, přirozená expanze hudebního jazyka, ne něco, co řídí producenti jako nový trend. Nová interpretace tradičního materiálu. Úžasná byla zpěvačka Sandy Denny, která začínala se zmíněnými Fairport Convention.

Zatímco ti skvělí kytaristé jako Davy Graham vymýšleli nová ladění i techniky. Psal jste jako kytarista i o těchhle inovacích?

Já úlohu novináře v kultuře chápu tak, že se snaží pro mainstreamového čtenáře objevit nové věci, o nichž jiní mainstreamoví novináři nepíší. To byl můj cíl. Jako freelancer jsem si mohl vybírat, a psal jsem o věcech, které se mi líbí. A které jsem měl to štěstí vidět. Snažil jsem se být spíš pozitivní než negativní. Pokud jsem viděl neznámou kapelu a nelíbila se mi, tak jsem ji ignoroval než abych ji kritizoval. Komplikoval bych jim už bez toho obtížný život. Můj hlavní cíl bylo tedy propojit publikum s hudebníky, kteří zasluhují, abyste o nich věděli. Dát jim hlas, aby vysvětlili co dělají a proč to tak dělají.

Vraťme se k Africe. O rumbě z Konga jsme mluvili, další stylovou vlnu představoval afrobeat z Nigérie. Setkal jste se někdy s jeho průkopníkem, saxofonistou Felou Kutim?

To bylo docela dramatické. Fela byl nejhlasitějším odpůrcem diktátora Abajy a ten vyslal armádu, aby vypálila jeho studiový komplex The Shrine. Cestoval jsem taxikem, taxikář mě tam nechtěl dovézt, že to je moc nebezpečné, musel jsem ukrýt magnetofon. Fela říkal, že věděl že přijdu, že mu to prozradili afričtí duchové, byla s ním legrace.

On byl docela paličatý, nebylo těžké s ním navázat kontakt?

Někdy ano, kolem byla oblaka marihuany, někdy říkal nesmysly, jindy mluvil rozumně.

Jak probíhaly ty jeho domácí koncerty ve Shrine?

Hrálo se vevnitř, na podium přišel ve dvě po půlnoci a skončil při úsvitu.

V posledních dekádách je v Africe tím nejsilnějším hudebním zřídlem Mali, zažil jste tam nějaký festival?

Ano, v Segou, na řece Niger, podium je na lodi na vodě, publikum sleduje ze břehu. Hrají tam všechny největší hvězdy, Salif Keita, Rokia Traore.

Svéráznou částí novinářské profese jsou nekrology. Zdá se, že v Británii tuhle disciplinu berete vážněji nežli ve zbytku světa, co za tím je?

Napsat dobrý nekrolog je úžasná zodpovědnost vůči tvůrčímu odkazu umělce, i vůči pozůstalé rodině. Oni si to nejspíš vystřihnou a schovají na památku. U umělců, které neznáte tak dobře, to je docela ožehavý úkol a důvod té rodině zavolat, oni vám prozradí příběhy, o nichž se za života dotyčného nemluvilo.

V éře internetu se ubývá skutečné kritiky, nestává se psaní o hudbě jen prodlouženou rukou propagačních aktivit? Kritizoval byste trendy, ničící veřejný vkus, jako smooth jazz, který hraje třeba Kenny G?

Tak o něm jsem nikdy neslyšel. Je dobré že jako freeance si můžete vybrat co poslouchat.

Máte někoho anglicky píšícího, koho respektujete?

Snažím se nečíst recenze jiných, aby mě to nesvedlo z cesty. Dvakrát za rok má naše generace novinářů společný oběd, Rock and Roll Lunch, hospodě Bulls Head v Barnes, na východě Londýna. Tu tradici začal Keith Altham, kdysi publicista pro Rolling Stones a The Who. Občas tam přijdou i muzikanti, jednou dokonce Bruce Springsteen.

Každý článek vyžaduje přípravu, i když teď je snadné dohledat prameny lze přes internet. Předpokládám že v Guardianu na to máte nějaký team?

Ne, já si dělám všechno sám. Doma. Jako autor na volné noze.

Psáno pro časopis Harmonie, 2022/10