O etiopské hudbě doma i v exilu s Gigi

16. 11. 2009 | Rubriky: Články

I když festival Glatt und Verkehrt v rakouské Kremži na Dunaji je už léta pověstný objevnou dramaturgií, letošní ročník byl obzvláště zdařilý. Program vyvrcholil dvěma zcela vyprodanými koncerty, brazilským a etiopským, na němž mimo sólových hráčů na tradiční nástroje vystoupila i v New Yorku žijící zpěvačka Ejigayehu “Gigi” Shibibaw, která v Evropě koncertuje jen zřídka. Doprovázela ji vynikající národnostně smíšená skupina s dechovou sekcí. Tu vede její manžel, producent a baskytarista Bill Laswell, známý především z jazzových projektů i ze spolupráce s Rolling Stones.

Totální zkázu živelné a prosperující etiopské hudební scéně přinesla v 70. letech komunistická diktatura, která skončila před osmnácti lety. Do jakém míry se podařilo obnovit kulturní život?

Země se znovu otevřela světu, muzikanti z Etiopie studují na Berklee, pak se vrátí a vyučují hudbu v Etiopii, pronikají k nám jazzové vlivy, ale ty naše melodie se přitom nemění. Vlivy ze Západu jsou silné, kapely používají dechové sekce, ale ty cizí nástroje přitom hrají hudbu Etiopie. Prolíná se tradiční a moderní, ale podstata naší hudby zůstává stejná.

Jak důležité jsou pro vás osobně ty tradiční prvky?

Hodně. Já si písně píšu sama v etiopských stupnicích. Tradice spočívá právě v těch stupnicích a ve frázování, modernost závisí na produkci a na nástrojích. Já sebe za tradiční zpěvačku nepovažuji. Poslouchám hudbu z celého světa – ze Senegalu, Mali, Indie, hodně z toho mi připadá blízké. Sleduji jak k tomu oni přistupují, a učím se z toho.

Lidé teď etiopskou hudbu znovuobjevují, vycházejí reedice starých alb, ale nahrávky nové generace neznáme, proč?

Teď je éra DJů, rapu a hip hopu. A pak, ten komunistický teror zanechal hluboké stopy. Donedávna jsme neměli ani pořádná studia, lidé nahrávali v kuchyních, a zatím se nepodařilo to zpoždění dohnat.

Etiopie je jedna z nejstarších křesťanských zemí, a na rozdíl od Evropy se tam dodnes při bohoslužbách používají bubny. Jak to zní?

Jsou to obrovské bubny ze dřeva, vydávají skutečně velkolepý zvuk, žádné tuc-tuc-buch-buch. Je to hudba, která vůbec nezní pozemsky, má melodii s velkými tónovými rozdíly, rituály se dělí podle ročních období, patří k nim modlitby aby přišel déšť. Tu tradici založil básník a hudebník Yared v 5. století, později prohlášený za svatého.

Ve vaší biografii se píše, že jste vyrůstala s církevní hudbou. Je to pravda?

Ale to je špatná biografie, tehdy jsem ještě neuměla anglicky, něco jsem plácla a oni to překroutili. Ono by to ani realisticky nešlo, v Etiopii zpívají ženy jen mimo kostel. Ale jednu věc mají dovolenou: zpěvem se přidat k modlitbám.

Co to znamená Gold and Wax, název vašeho posledního alba?

V etiopské literární tradici to je způsob skrytého vyjádření, dvojsmysl, když něco chcete říct diplomaticky, nevyzradit tajemství. Když třeba chcete sdělit něco špatného, tak to zabalíte do dobré zprávy, to je ten vosk, a zlato je ta pravda uvnitř.

Z článku v UNI, 2009/10