Dva jako formát
Jsou tisíce metod, jak vytvářet hudbu: existují obrovité ansámbly i vyhranění jednotlivci. Specifickým formátem jsou dvojice, dříve spíše rarita, ale dnes v době ekonomických nejistot naopak řešení velmi praktické. Partnerské duo Dva tvoří Bára Kratochvílová a Jan Kratochvíl, přičemž minimalistické komorní obsazení bohatě vyvažuje široký sortiment nástrojů i tvůrčích metod, které hudebníci ovládají: kytara, banjo, smyčkování, kuchyňský beatbox, klarinet a basklarinet, saxofon, a navíc i velmi kouzelné hudební hříčky a texty ve smyšlených jazycích. Jejich předchozí, velmi dobře přijaté album Fonók mělo podtitul Folklór neexistujících národů, po němž loni na podzim následovalo Hu s podtitulem Pop z neexistujících rádií.
12. 9. 2011 | číst vše...
Z Etiopie pochází Lucy, která žila před 3 miliony let a je nejstarším zdokumentovaným vzpřímeným předkem dnešního člověka, ale že by odtud byl i nejstarší hudební nástroj? Pokud bychom otázku zúžili na nejstarší sofistikovaný nástroj, vyřadili tedy prehistorické perkuse z doby kamenné, a stanovili podmínku že nástroj se dodnes používá k původnímu, v tomto případě spirituálnímu účelu, pak je horkým kandidátem lyra begena, historický následník harfy (přesněji ale lyry) izraelského krále Davida.
Když vznikal předešlý rozhovor, zdaleka jsem netušil, že osudem pouličního dítěte prošel i jeden z hlavních účinkujících festivalu, s nímž jsem několik dní poté měl to štěstí setkat se osobně. Melaku Belay je jedním z nenápadně stoupajících talentů etiopského tradičního tance, známého jako “esketa”, tedy pohyb, vycházející z ramen. Ve srovnání s daleko efektnějšími a v Evropě populárnějšími tanečními kreacemi typickými pro koncerty Youssou N’Doura či dalších západoafrických umělců se jedná o disciplinu spíše minimalistickou: s hodinářskou přesností řízené pohyby vycházejí zpočátku jen z docela nenápadných pohybů ramen…
Festival des Musiques d’Ethiopie, pořádaný loni v březnu v Addis Abebě pod záštitou místního Goethe Institutu a Alliance Ethio-Francaise, trval 9 dní a hrálo se každý den, s výjimkou neděle, která je tu – jako v jedné z nejstarších křesťanských zemí – daleko větším svátkem než u nás. Pro evropské návštěvníky festivalu to byla ideální příležitost prozkoumat venkov. Z Addis Abeby se vydáváme na jih, zpočátku se prodíráme kolonami náklaďáků, a po necelé hodině se panorama výrazně mění. I nadále pokračuje kvalitní asfaltová silnice, kterou teď ovšem lemují typické malebné kruhové chatrče, jejichž zdi jsou z vysušené hlíny a střecha ze stébel místních travin. 
Pokud by Afrika nebyla pevninou, ale mořem, Etiopie by se stala ostrovem. Jako náhorní plošina je natolik oddělená od okolí, že si udržela samostatnost i v koloniální éře. Obdobně vyhraněný charakter má zdejší hudba, nedotčená dobyvateli z Evropy či obchodníky z Arábie. K tomu přispívá i poloha: Etiopie ve skutečnosti přístup k moři nemá. Patří k nejstarším křesťanským zemím a ve zdejších kostelech dodnes najdete bubny, na rozdíl od Evropy, kde je církevní autority před staletími zakázaly.
Proč je zatím etiopská hudba tak neznámá? Kapely z Mali a Senegalu cestují po festivalech už patnáct let, Etiopie má podporu znalců, ale v Evropě se s tamní hudbou setkáváme zřídka. Proč tomu tak je, vysvětluje spoluorganizátor festivalu Festivalu des Musiques d’Ethiopie, Heruy Arefe-Aine: “Etiopie má skutečně za zeměmi Západní Afriky zpoždění. V době diktatury naše hudba utrpěla těžkou ránu, celá země se dodnes zotavuje. Část hudebníků přestala hrát, část byla popravena, část odešla do exilu, část skončila ve vězení, a obnova je pro celou zemi velmi traumatická. A druhým důvodem je, že naše hudba byla dlouho neznámá, teprve třináct let ji mapuje série Ethiopiques…
Melodie je ze Slovenska, z rusínské vesnice Orjabina, která se slovensky jmenuje Jarabina, je to na východě u polské hranice, žijí tam i Romové, tamní hudba je velmi emocionální, a já se tam dostala prostřednictvím Farmy v jeskyni, naučila jsem se tam pár písniček, a text je inspirovaný dopisy mé matky, která žila 15 let v USA.
Mariana Sadovska má pověst nadmíru silné a expresivní osobnosti, jejíž nahrávky jsou přitom (a nejen u nás) velmi vzácné. Není divu, tato výjimečná zpěvačka se pohybuje zcela jinými cestami, nežli jsou vyšlapané stezky populární hudby. K jejím aktivitám patří hlasové workshopy, sběr lidových písní na ukrajinském venkově i divadlo – ostatně, jeden z jejích vzácných koncertů v Praze proběhl roku 2007 na podiu Švandova divadla v Praze, kde Sadovska vystoupila jako host Farmy v jeskyni. Její zpěv čerpá nejen z lidových tradic rodné Ukrajiny, ale i z Polska, kde nějakou dobu žila, a mezi své inspirační zdroje řadí také Slovensko. Následující rozhovor vznikl na festivalu v Rudolstadtu, kde Mariana Sadovska vystoupila v několika sestavách: se svoji skupinou, jako host Victorie Hanny z Izraele (viz minulé číslo UNI), i se sborem ukrajinských zpěvaček Drevo.
Fenomén kultovních zpěvů přenesených z indického subkontinentu do globálního kontextu má i skrytou vrstvu: zatímco vstupenky na koncerty či nahrávky jdou na Západě na odbyt, zasvěcené informace jsou vzácné. To, že posluchač neví, o čem se zpívá, mu sice nebrání se hudbě poddat, ale když to později zjistí (návod následuje), obzor se nečekaně rozšíří. Příčin této mlhavé komunikace je několik. Texty jsou neurčitě charakterizovány jako “sufijská poezie”, stejně mlhavé bývají i rozhovory se zpěváky, tedy, pokud vůbec nějaké existují. I to má svůj důvod: zatímco elitní instrumentalisté typu Zakira Hussaina jsou skvělými partnery pro interview, se zpěváky qawwali to tak snadné není. I ti, kteří hodně cestují, jsou silně svázáni s domovskou kulturou a zpravidla nemluví anglicky. florianschulte_titirobin+faizalifaiz_9_.jpg "(c)FlorianSchulte")
Zatímco indickou klasickou hudbu západnímu publiku poprvé představil virtuozní houslista Lord Yehudi Menuhin roku 1955 na průlomovém koncertě v newyorském Museu moderního umění, spirituální zpěvy qawwali začaly pronikat do světa až o dvacet let později. S touto hudbou sufijských rituálů vycestovala na Západ jako první rodinná skupina Sabri Brothers, ale nejsilněji je do světového vědomí otiskl Nusrat Fateh Ali Khan [1948-1997], mistr improvizací a vokální ekvilibrista, označovaný i rockovými veličinami za zpěváka století.
Právě na ten nejposvátnější den židovského kalendáře, Yom Kippur, čtou Židé modlitbu: Kdo bude žít a kdo zemře, kdo se dožije zralého věku a kdo ne, kdo zahyne ohněm a kdo vodou. Všichni kdo znají Leonarda Cohena možná vytušili nějaké propojení k jeho písni Who By Fire. Není jediné: k židovské spirituální tradici se vážou i další z jeho písní, například Story of Isaac, Hallelujah, Whither Thou Goest. Cohenova matka byla židovka z Litvy, jeho pradědeček pocházel z Polska, Leonard navštěvoval soukromé židovské gymnázium Herzliah High School v Montrealu, a když loni koncertoval v Izraeli, s publikem mluvil hebrejsky.petrdoruzka3_.jpg)
Victoria Hanna vyrůstala jako dcera rabína v Jeruzalémě, v době uměleckého zrání se pohybovala mezi divadlem a hudbou, spirituálními texty a rapem. Tím, jak pracuje se svým hlasem i povahou svých vystoupení je srovnatelná s Meredith Moonk či Laurie Anderson. V první části rozhovoru, který vznikl při osobním setkání v jejím domově v malebné kouzelně tiché vesničce Ein Kerem poblíž Jeruzaléma, mluvila o svých cestách do Terezína i do Prahy. Během svých výletů do Evropy se Victoria Hanna setkala s ukrajinskou zpěvačkou Marianou Sadovskou (rozhovor s ní otiskneme v příštím čísle UNI). Když pořadatelé festivalu v Německu označili repertoár Sadovské za “zpěvy čarodějnic z Ukrajiny,” mínili to jako lichotku.
Moje úplně nejstarší vzpomínky jsou na zpěv, mluvit a tedy i koktat jsem začala až později. Když máte vadu řeči, chcete se vyjádřit, ale nic z vás nevychází, jako kdyby se to zaseklo. A to ještě víc posiluje touhu to vyjádřit. Celé se to zašprajcuje. Ale když zpívám, ten problém nikdy nemám – protože zpěv, to je čisté vyjádření. Vada se projevila jen když jsem mluvila. Zpěv se pro mě stal okamžitým spojením ven.
Pátrejte po tom, kdo je v Izraeli nejpopulárnější – a objevíte desítky nových zpěvaček i skupin. Ale když se zeptáte znalců, kdo je ta nejzajímavější osobnost, zjistíte že většina tázaných se shodne na jednom jméně: Victoria Hanna, mimořádná postava, nezařaditelná do tradiční přihrádky se štítkem “zpěvačka”. Victoria Hanna je totiž hlasový umělec, tvůrce který vdechne nový rozměr jakémukoli textu. Pokud se říká, že talentovaný herec dokáže i ze čtení jízdního řádu vytvořit dramatický zážitek, Victoria Hanna si podobně poradila předčítáním hebrejské abecedy: ve své nahrávce 22 Letters recituje názvy písmen alef bet gimel dalet s vašnivým zaujetím rebelující rapperky.
Zakladatelem před týdnem zmíněné sestavy Sin Rumbo, která sehrála na pražské scéně v oblasti tanga průkopnickou roli, byl argentinský pianista, skladatel a výtvarník Julián Teubal. Po jeho odjezdu z Prahy domů do Buenos Aires počátkem roku 2010 skupina naštěstí nezanikla. Pokračuje s novým pianistou a chystá koncerty, viz www.sinrumbo-tango.com. Následující rozhovor s Juliánem Teubalem vznikl po jeho scénickém představení Minimal Tango, které pro pražské Divadle na prádle připravil s argentinským tanečníkem Javierem Curou.
