Reedice archivních nahrávek: detektivní práce i vyjížďka strojem času
15. 4. 2025 | Rubriky: Články,Kolokvium Folkových prázdnin
Reedice archivních nahrávek, to zní jako snadná a snad i mechanická práce pro laika, alespoň v mainstreamu. Situace se dramaticky změní, když mainstream opustíme. V následujícím textu tedy neřešíme, dejme tomu, historické nahrávky Pink Floyd z roku 1966, ale hudbu z okrajové kulturní oblasti, k níž často chybí základní dokumentace. Tento druh reedic vyžaduje nejen mravenčí úsilí, ale často nutí vydavatele pohybovat se na hranici ověřených faktů a kvalifikovaného odhadu. Rizika jsou vyvážena přínosem. Nahrávky mají vedle hudebního obsahu i přidanou hodnotu. Každá z nich vypráví historický příběh.
Zabíjí stará hudba novou hudbu?
Zájem o staré nahrávky motivuje fakt, že ubývá nových podnětů. Což není tak znatelné na horizontu jedné dekády, ale je snadno viditelné v mezigeneračním srovnání. Šedesátá léta a generace umělců jako Bob Dylan, Beatles, Eric Clapton představovaly kulminaci originální tvorby, která oslovila široké publikum. Pop – alespoň zčásti – mohl být i hudbou kvalitní. Z historického pohledu se jednalo nejen o “zlatou éru”, ale též anomálii a s každou následující dekádu je propojení popularity s originalitou obtížnější. Vývoj detailně rozebírá americký hudební kritik Ted Gioia v článku Is Old Music Killing New Music?. Situaci analyzuje na obchodní a dlouhodobé bázi, tedy nikoli podle okamžitého prodeje, ale na základě prodejní ceny autorských katalogů jednotlivých umělců. Gioia píše: “Nejžádanější katalogy písní jsou od hudebníků ve věku sedmdesát až osmdesát let (Bob Dylan, Paul Simon, Bruce Springsteen atd.), anebo těch, co jsou už po smrti (David Bowie, James Brown atd.). […] Velké nahrávací společnosti, Universal Music, Sony Music, Warner Music a další, skupují vydavatelské katalogy – investují tedy obrovské částky do starých skladeb.” To jsou ovšem prostředky, které by za časů Led Zeppelin byly investovány do nových umělců. Změnil se tedy obchodní mechanismus, který přirozenou podporu nových talentů, kdysi běžnou, v současnosti blokuje. Gioia pokračuje: “Nejžhavější technologií v hudbě je formát, který je starý více než sedmdesát let, vinylové LP. Nic nenasvědčuje tomu, že by nahrávací společnosti investovaly do novější, lepší alternativy – protože i zde je staré vnímáno jako lepší než nové.”
Nejedná se o okrajový jev, informovala o tom i česká mainstreamová media. Deník.cz v lednu 2021 píše: “Bob Dylan v prosinci prodal práva na užití svých skladeb za 300 milionů dolarů. V rychlém sledu jej pak následovala plejáda dalších hvězd hudebního nebe.” (%Šulc 2021) Krátkodobou příčinou byla pandemie a ztráta příjmů z koncertů. Dlouhodobou příčinou je streaming, tedy platformy jako Spotify, permanentně kritizované ze strany umělců za nízké honoráře, a především to, že streaming drasticky snižuje prodej hudebních nosičů a tím i běžné příjmy hudebníků. Což je další změna obchodního mechanismu, která jde proti hudebníkům a oslabuje příliv nových talentů.
Ve srovnání s mainstreamem představují archivní nahrávky záležitost okrajovou a specializovanou, nicméně na současné hudební scéně jsou to právě okrajové oblasti a nikoli mainstream, které nabízejí umělecké podněty. Svoji roli tu sehrál i čtyři dekády trvající fenomén world music, kdy se do popředí dostávají styly z Afriky, Asie i dalších kultur. Západní festivaly objíždí současná generace umělců z neanglofonního světa a publikum si klade otázky: Co bylo před tím? Kde najdeme ty staré africké kapely? Vakuum v nabídce zaplnila celá řada vydavatelů. Řada z nich vznikla v průběhu posledních dvou dekád.
Detektivní práce v archivech
Američan Ian Nagoski založil v Baltimoru roku 2009 vydavatelství Canary Records, které se zaměřuje na archivy Blízkého východu i na hudbu přistěhovaleckých menšin v New Yorku. Jeho krédem je mapovat vliv imigrantů na americkou kulturu. Dnes toho už hodně víme o vlivu židovských přistěhovalců, díky nimž došlo ve Spojených státech amerických k revivalu klezmerbandů, který později zasáhl i Evropu. Co ale hráli imigranti z Řecka či z Arménie? Řecká menšina v New Yorku byla natolik významná, že na koncertní šňůry tam vyjížděli řečtí umělci z Evropy. Mnozí z nich v New Yorku nahrávali, archivní dokumentace je ale často neúplná či matoucí. Nagoski poskytuje zajímavý návod, jak věc řeší, když informace zkrátka chybí. Ve svém postu na Facebooku 30. prosince 2023 píše: “Historie mě naučila dvě věci o spekulacích v oblasti nahrávek: 1) Když budu hádat, možná se budu mýlit a budu vypadat hloupě. 2) Když nebudu hádat, nikdy na nic nepřijdu (nebo mě neopraví někdo, kdo na to přijde.) S vědomím téhle skutečnosti nabízím následující hlavolam.
Umělci v dokumentaci uvedeni nejsou, ale na nahrávce pořízené v 50. letech pro label Alamphon v Brooklynu se zpěvačkou a tanečnicí Jamili Matouk, narozenou v Libanonu, doprovodné nástroje slyšíme. V té době bylo v USA k dispozici jen málo tak dobrých v arabském stylu hrajících houslistů. Nejpravděpodobněji to bude Hakki Obadia narozený v Bagdádu, klasicky školený židovský hráč, který se v roce 1953 přestěhoval do Brooklynu a žil tam s výjimkou výletu do Tel Avivu za rodinou v roce 1956. Fungoval jako produkční, aranžér, houslista a hudební hybatel. Moje domněnka pramení z toho, že v nahrávce je basa Na žádných arabských nahrávkách v USA basa není, a to až do roku 1957, kdy se objevily nahrávky libanonského zpěváka Mohammeda El Bakkra, jehož do Spojených států přivezl zmíněný Hakki Obadia. Doprovázel ho jazzový basista narozený v Brooklynu Ahmed Abdul Malik (v té době hrál s Randym Westonem a Theloniousem Monkem) plus Obadia a nezdokumentovaný výkvět z brooklynské arabské scény. Víme přesně, že v březnu 1957 se Jamili Matouk přestěhovala na Floridu. A víme, že varianta tohoto disku (s jinou B-stranou) byla vydána také jako singl s 45 otáčkami, což by tedy potvrzovalo datum vydání z konce 50. let. Takže potvrzuje některý z těchto odhadů, že disk je datován od prosince 1956 do února 1957? Nevím. Nejspíš si to všechno jen vymýšlím a jsem totálně vedle. Ale někde začít musíš.”
Příklad, jak to funguje v praxi, vidíme na stránce serveru Discogs.com: Kredit pro violoncello pro skladbu č. 3 je uveden jako “pravděpodobný” klarinetový kredit pro skladbu č. 11 uveden jako “pravděpodobný” kredit pro housle pro skladbu 12 je uveden jako “pravděpodobný”.
Dust-to-Digital, čítanka z historie world music
K nejobsáhlejším archivním kompilacím patří komplet Excavated Shellac: An Alternate History of the World’s Music. Vydavatelem je americký label Dust-to-Digital, který – jak napovídá jeho jméno – artefakty zapadlé v prachu převádí do digitální formy a vydává alba od roku 2003. Právě u téhle značky vydal výše zmíněný Ian Nagoski svoji první kompilaci, šest let před tím, než založil Canary Records. Kolekce Excavated Shellac: An Alternate History of the World’s Music obsahuje celkem sto skladeb z celého světa pořízených od roku 1907 do roku 1967, což je v hudební historii bod zlomu, hranice jedné éry. Právě tehdy vyšlo první album Pink Floyd The Piper at the Gates of Dawn, Beatles vydávají Seržanta Peppera, v letech těsně předtím vycházejí průlomová alba Boba Dylana (Bringing It All Back Home a Highway 61 Revisited 1965, Blonde on Blonde 1966, John Wesley Harding 1967), ale centrem hudebního dění zůstávají i nadále anglicky mluvící země. Kompilace přitom čerpá nahrávky z celkem 89 zemí, angličtina tu zazní, ale není dominantní.
Možná se ptáte, co vydavatele vedlo v době gramofonového pravěku natáčet hudbu v exotických končinách? Odpověď je jednoduchá: i v Japonsku či Panamě lidé vlastnili gramofony a vydavatelé pro ně vytvářeli nabídku z lokálních kultur. Kompilace je regionálně velmi pestrá a doplňují ji další archivní výběry, např. Black Mirror: Reflections In Global Musics (1918-1955), jejímž autorem je opět Ian Nagoski. Ten nabízí Cyganskou Veselku s Orchestrem Štefana Škimby, který hrál repertoár z hraniční oblasti mezi Ukrajinou, Polskem a Slovenskem, a roku 1930 natočil sérii nahrávek v New Yorku pro značku Columbia. Najdeme tu i jednu z největších řeckých zpěvaček počátku 20. století – Mariku Papagiku (1890-1943). Ta se narodila na ostrově Kos, natáčela v Alexandrii v Egyptě, roku 1915 se usadila ve Spojených státech a představila řecké žánry jako rembetiko západním posluchačům. Což jen ilustruje, že mezikontinentální hudební interakce začaly dekády před zrodem současného fenoménu world music. Další album – Melodii Tuvi: Throat Songs and Folk Tunes from Tuva – přináší přes padesát let staré nahrávky hrdelního zpěvu z jihu Sibiře.
Zlatá éra africké hudby, kapitola sama pro sebe
Na historické nahrávky z Afriky se specializuje label Analog Africa, který roku 2006 založil ve Frankfurtu DJ Samy Ben Redjeb. Ten je původem z Tunisu, a protože čerpá z éry, kdy se nahrávalo analogově, zvolil název Analog Africa. Těžištěm jeho zájmu jsou 60. a 70. léta, tedy hudební snímky vzniklé před fenoménem world music, kdy Západ africkou hudbu ještě neznal. V této takzvané zlaté éře africké hudby se střetlo několik pozitivních faktorů: euforie z čerstvě nabyté nezávislosti po pádu kolonialismu a též hudební revoluce, která ale zněla úplně jinak než to, co na Západě hráli Beatles a Rolling Stones. Do afrických zemí pronikaly elektrické kytary, syntezátory a také vlivy z Kuby, vznikalo široké spektrum moderních stylů. Nahrávky z africké zlaté éry mají kouzelnou historickou patinu i díky ne zcela přesnému ladění dechových nástrojů.
Archivní reedice z Afriky či jiných mimoevropských kultur jsou z pozice mainstreamu skutečně okrajovou záležitostí, navzdory tomu je ale najdeme i v cenách Grammy. Roku 2018 byla v kategorii Nejlepší historické album nominována kompilace Sweet As Broken Dates: Lost Somali Tapes From the Horn of Africa. Roku 2024 do nominací v poněkud obskurní kategorii Nejlepší průvodní text proniklo album Mogadishu‘s Finest: The Al Uruba Sessions se skupinou Iftin Band.
Proč právě – a hned dvakrát – Somálsko, dnes útočiště teroristů? Před padesáti lety bylo jeho hlavní město Mogadišo významnou obchodní křižovatkou mezi Západem, Afrikou, arabskými zeměmi a Indií. Z hudebního pohledu se tedy jednalo o příslovečný tavící kotlík. Hotely prosperovaly díky turistům i byznysmenům, skvělou příležitost zde měly místní kapely, jejichž hudba se šířila na kazetách. V čele Iftin Bandu stály ženy. Pátrání po starých kazetách, natáčených v hotelu Al-Uruba, a jejich restaurování a digitalizace probíhalo plných sedm let. To mělo snadno pochopitelný důvod. V 80. letech somálský diktátor Mohamed Siad Barre rozpoutal brutální genocidu a kobercovými nálety likvidoval města. Prioritním cílem byl rozhlas ve městě Hargeisa na severu země, kde operovali rebelové. Personál se pokusil pásky s hudebními nahrávkami zachránit a ukrýt na bezpečných místech. Občanská válka vyhnala více než sto tisíc Somálců do ciziny a mezi diasporou pak probíhal výběr zdrojových nahrávek, od Londýna přes Džibuti, Nairobi až po Dubaj. Zdlouhavý a komplikovaný zrod kompilace napovídá, že průvodní text, který vše dokumentuje, si nominaci plně zaslouží.
Oba somálské komplety jsou tím nejlepším příkladem, jak archivní nahrávky umožňují nahlédnout nejen do odlišné kultury, ale navíc i do zaniklé epochy. Dokumentují i jednu skrytou kvalitu, která mainstreamovým mediím často uniká. Fenomén world music, to nejsou jen suchopárné popisy etnických tradic a bizarních nástrojů. Lokální tradiční hudba se vyvíjela podél dějinných mezníků i sociálních změn, je svědectvím o tvrdohlavých muzikantech, samorostlých stylech i organicky vzniklých hudebních fúzích. Dějiny globální hudby utvářel řetězec osobních příběhů umělců, kteří procházeli násilnými konflikty a nezřídka se ocitali ve vězení či nuceném exilu. Osudy mnohých umělců nabízejí svědectví o totalitním či koloniálním útlaku a kulturním odboji, o hledání i obhajobě hudební identity.
Internetové zdroje:
“Canary Records.” Discogs [online] [cit. 1. 8. 2024]. Link
DRACO 2017: “Lost Somali tapes notminated at Grammys.” Somalispot [online] 17. 11. [cit. 1. 8. 2024]. Link
GIOIA, Ted 2022: “Is Old Music Killing New Music?.” Honest Broker [online] 19. 1. [cit. 1. 8. 2024]. Link
“Ian Nagoski.” Cafe Oto [online] [cit. 1. 8. 2024]. Link
McGONIGAL, Mike 2008: “Black Mirror: Reflections in Global Music (1918-1955).” Pitchfork [online] 23. 1. [cit. 1. 8. 2024]. Link
SOHONIE, Vik [nedat. ]: “Awards.” IMDb [online] xx [cit. 1. 8. 2024]. Link
ŠULC, Stanislav 2021: “Písnička nad zlato. Jak Bob Dylan a další hvězdy prodali svou hudbu za miliony.” Denik.cz [online] 21. 1. [cit. 1. 8. 2024]. Link
TĂNĂSESCU,, Andrei 2015: “Interview: Ian Nagoski – Forgotten Music.” The Attic Mag [online] 26. 6. [cit. 1. 8. 2024]. Link
Psáno pro Kolokvium Folkových prázdnin, 2024
