Hudební velmoc jménem Izrael
22. 9. 2022 | Rubriky: 2022,Články,Harmonie
Vymezit izraelskou hudbu žánrově či kulturně je obtížné. Před vznikem státu Izrael se v Evropě zakořenily dva stereotypy. “Židovská” hudba, to je přece klezmer, bujaré tance i teskné melodie z židovských osad na východě Evropy v jazyce jiddiš. Od nich se náladou výrazně liší sefardské písně, relikty ze středověkého Španělska v archaickém hebrejsko-španělském jazyce ladino. Méně už jsou známé liturgické zpěvy židovských kantorů, zachycené v Evropě i Spojených státech a dodnes dostupné v reedicích na CD. Nahrávky kantorů Gershona Siroty či Pierre Pinchika – oba s narodili na Ukrajině – představují hloubkou spirituálního prožitku zajímavé srovnání s gospelovým zpěvem Arethy Franklin anebo s rituály qawwali pakistáského zpěváka Nusrata Fateh Ali Khana.
Jejich katalyzátorem je Jono Heyes, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, který pochází stejně jako Coleman z Nového Zélandu. Zatímco Coleman se usadil v Seville, Heyes žije momentálně v Jižních Čechách. Tam vznikl i následující rozhovor. Počátkem října proměnil Heyes tichý penzion stojící o samotě na břehu potoka v nahrávací studio. Natáčel zde nejen své následující album, s pracovním názvem The Beehive Studio, ale i filmové příběhy s písněmi propojené. Vedle Colemana a Heyese se účastnili basista Petr Tichý, houslistka Anna Štěpánová a další hudebníci. 
Cumbia, tango, bachata, bolero, guajira a desítky dalších pramínků. Obrovité spektrum latinskoamerických rytmů a žánrů je výsledkem komplikované interakce v čase i zeměpise, mezi Afrikou, Evropou a Novým světem, přesahující tři století. V Latinské Americe probíhala tato hudební alchymie, propojená s kolonizací a otrokářstvím, podle zcela jiných scénářů než v USA. I dnes, v éře globálního popu a world music, představují severní a jižní Amerika odlišné světy, s rozdílnou emocionalitou i estetikou. Co v jedné kultuře působí jako neúnosný kýč či patos, představuje jinde legitimní umělecký počin.
Pro nezasvěceného zní korejská hudba jako rébus, jehož přitažlivost ještě násobí fascinující nástroje. Obrovité citery kayagum a geomungo jsou pověstné majestátními hlubokými tóny, jejichž výšku lze “ohýbat”, takže znějí podobně jako twangové kytary ve filmových westernech. Při hlubším ponoru objevíte další spřízněnosti: ozvěny preparovaného klavíru Johna Cage, časové prodlevy Mortona Feldmana. 
Interview s Miroslavem Vitoušem z roku 1994. Psáno pro Lidové noviny, před koncertem v neděli 27. března v pražském Edenu v rámci Agharta Jazz Festivalu. Vitouš vystoupil v triu, v němž dále hráli Jan Garbarek (Norsko, saxofon) a Airto Moreira (Brazilie, perkuse). 
K aktivitám Boba Dylana, které dlouho zůstávaly širší veřejností skryté, patří série jeho rozhlasových pořadů Theme Time Radio Hour, vysílaná nejprve přes satelit, později na BBC a jiných stanicích, a dostupná na internetu.
Pokud jste Dylana sledovali uprostřed 60. let a zajímaly vás hlubší články či rozhovory, nenašli jste je v tehdejších hudebních časopisech jako byl britský Melody Maker či americký Billboard. Naopak, jeden z prvních fundovaných rozhovorů otiskl časopis Playboy, bez jakékoli pikantní motivace. 
Klíčová alba Boba Dylana z 60. let, tedy ta, která se nejhlouběji otiskla do historie, byla převratná nejen textově, ale i zvukové. To souviselo nejen s volbou nástrojů i hráčů, ale též s intuitivním procesem, jak proměnit píseň dosud uloženou ve fantazii autora do konkrétní zvukové podoby. Takhle například probíhala komunikace mezi Dylanem a Robbie Robertsonem, kytaristou skupiny The Band, která Dylana doprovázela v letech 1965-67…
Sardinie, to nejsou jen pláže a polyfonní zpěv. Inovátor Angeli vynalezl “preparovanou kytaru” a je častým spoluhráčem Ivy Bittové. Zatímco John Cage mezi struny “preparovaného klavíru” vkládal tuhé předměty, aby získal perkusivní tóny, Angeliho úpravy jdou dál, a to v hráčské, kompoziční i nástrojářské rovině. Jeho preparovaná kytara připomíná rafinovaný a zmenšený orchestr. Má 18 strun, Angeli ji opatřil přídavnými pružinami, nastavení mění v průběhu skladby pedály a střídá hru prsty a smyčcem.
V centru Asie leží Tuva, země známá trojúhelníkovými známkami a hrdelním zpěvem. Zatím co tradiční hudbu regionu reprezentuje světově známá skupina Huun Huur Tu, Albert Kuvezin obratně balancuje mezi staletými tradicemi, punk-rockem a elektronikou, díky čemuž si jeho skupina Yat-Kha vysloužila označení Pogues dálného Východu.
Na mapě hudebních stylů tvoří řecký ostrov Kréta pomyslnou spojnici mezi Evropou a Orientem. Na vlastní kůži se o tom přesvědčil Ross Daly, hudebník s irskými kořeny. Podobně jako celá generace Evropanů okouzlených v éře hippies indickou spiritualitou i hudbou, cestoval pravidelně do Indie. Dalyho trasa vedla přes Řecko a jako nástroj si zvolil sitar. Nakonec ho ale očarovala krétská lyra, navzdory jménu podobná víc houslím než evropské lyře. 
Za hudbu beze slov v této úvaze nebudeme považovat instrumentální skladby, ale ty, jejichž vokální part nesděluje verbální příběh. Do této množiny lze řadit jak texty ve fiktivních jazycích skupin Magma či Talking Heads, tak i tradiční žánry včetně skandinávských halekaček, sámského joiku či skotské puirt à beul, známé též jako mouth music. 
K nejdůležitějším znakům, jimiž se hudba Západu liší od blízkého Východu, patří individualistická práce s rytmem. V newyorské hudební komunitě patřil k mistrům této disciplíny Hearn Gadbois, který žije od roku 2007 v Praze. 
Fado znamená česky osud, a v Portugalsku se stalo součástí národní identity, stejně jako ve Francii šanson či flamenco v Andalusii. Nejznámější žijící osobností této hudby je Mariza, do světa fado úspěšně exportují i další umělci: Ricardo Ribeiro či zpěvačky Carminho, Ana Moura, Lina.
