Mari Boine
20. 12. 2025 | Rubriky: 2025,Články,UNI
Hostem Respect Festivalu byla hudební ikona severských Sámů
Sámové ze severu Evropy, podobně jako Tuaregové ze Sahary či Romové, jsou národem bez státu. Žijí na pomezí Norska, Finska, Švédska a Ruska, a podobně jako obě další zmíněná etnika, dokázali většinovou společnost oslovili svojí hudbou. V případě Sámů se ovšem nejedná o vymezený styl s určitým typem melodií či nástrojů, ale specifickou práci s hlasem. Joik, to nejsou písně s textovým poselstvím, ale volná improvizace, jejímž cílem je bez použití slov popsat určitou věc, zvíře, člověka, jev, pocit. Tématem může být tedy cokoli.
Mari Boine byla první, kdo sámskou hudbu představil světovému publiku, a to prostřednictvím alba Gula Gula, které rok po původním norském vydání na své značce Real World uvedl do světové distribuce Peter Gabriel. Kuriozní je, že na rozdíl od umělců, kteří zpívají “čistý” joik, dokáže Mari Boine vystihnout sámskou identitu písničkovým formátem. Ve svých začátcích dokonce zpívala jen norsky a anglicky. Titulní píseň o hlasech našich pramatek i otrávených řekách není pouhou reakcí na křivdy minulosti, ale i výzvou k vzájemnému respektu.
Sámové, někdy popisovaní jako “Indiáni Severu”, se od svých jižních sousedů liší nižším vzrůstem i kočovným životem, jejich tradiční obživou je chov sobů. Evropané jejich území kolonizovali od 17. století. Tehdy se také vžilo označení Laponci, považované Sámy za pejorativní. Jejich jazyk patří do ugrofinské rodiny, svému domovskému území říkají Sápmi. Mari Boine svůj život zasvětila vedle hudby boji za rovnoprávnost i respekt sámské kultury. Koloniální minulost dokumentovala například na bookletu alba Leahkastin fotografiemi s rasistickými tématy: “Laponci se dostavili antropologickému sledování”, “Dobře živená Laponka”. Převzala je ze studie z 19. století, která označovala Sámy za méněcennou rasu. Na závěr zpěvačka zařadila svoji fotku z dětství s titulkem “Mari, jeden z drsnějších typů laponské dívky” s popiskem “Foto: neznámý kněz”. Mari Boine vystoupila v Praze na Respekt Festivalu v sobotu 14. června.
Jakou máte nejsladší vzpomínku z dětství?
Návštěvy u babičky. Společné výlety. Léto. Plavba krásnými dlouhými štíhlými loděmi na řece Anárjohka. Ta teče kousek nad polárním kruhem, u finské hranice, kde jsme žili. Na mém novém albu Alva jsem té řece věnovala jednu písničku.
A tu nejvíce hořkou?
Přísná pravidla mého otce, která omezovala veškerou zábavu. Žádná hudba, žádný tanec, žádný smích ani zábava. Měli jsme sice doma radio, ale poslouchat jsme směli jen zprávy, počasí a nedělní mši. Pokud ale rodiče odešli večer pryč, na radio jsme se vrhli a ladili hudbu. Stanice z Norska i z ciziny. Tehdy jsem třeba poprvé slyšela jazz.
Nemotivovalo vás ta přísnost postavit se na odpor? Neřekla jste si, svojí hudbou i zpěvem chci udělalat svět lepším?
K tomu došlo později, když jsem zjistila, že mám hudební vlohy. Tehdy jsem si umínila, že chci udělat svět lepším místem pro své lidi, tedy sámské krajany, kteří byli utlačováni. Hmotně i duchovně.
Když byli vaši předkové kolonizováni, jaké nástroje útlaku Norové používali?
Náboženství, konkrétně tedy křesťanství. S tím souvisela démonizace naší kultury. Tyhle metody mé předky připravily o sebevědomí a nahnaly jim strach. Byl to podobný proces jako s Indiány v Americe.
Misionáři dokonce ničili hudební nástroje, protože prý sváděly k hříchu.
Pronikli všude. Báli se přírody. Všechno chtěli řídit, sebe i ostatní. Rozsévali strach, který posiloval jejich moc. Byl to stejný mechanismus, jaký dnes používají teroristi.
Co vám pomáhalo tenhle útlak překonávat?
Odolnost a vytrvalost. A paradoxně i ty křesťanské zpěvy, které nám sice byly vnuceny, ale my jsme do nich vkládali náš způsob zpěvu, tedy joik.
V jiných kolonizovaných zemích, v Brazílii, na Kubě, vznikla mixem spirituality afrických otroků a křesťanství synkretická náboženství jako santeria či candomblé. K podobnému propojení s šamanstvím zřejmě došlo i na evropském Severu?
Ano, tomu náboženství se říká laestadianismus. Obsahuje prvky ze starých šamanských praktik, proto mělo u Sámů tak velkou odezvu. Ale byla to dvousečná zbraň. Někde podpořilo kulturní identitu a dokonce iniciovalo revoltu proti kolonizátorům, jinde díky své přísné formě vytvářelo pocit viny, což jsem sama zažila v dětství.
Ty africké synkretické rituály přiváděly účastníky do transu, jak to probíhalo u vás?
Když jsem vyrůstala, na ta náboženská shromáždění jsem chodila. Na závěr se zpívalo, tak dlouho, až lidé skutečně do transu upadli. Přesně jako v našich původních rituálech. Ale kdybych ty účastníky upozornila, že to je vliv šamanismu, rezolutně by to popřeli. Ti lidé chtěli být křesťany, ale díky své kulturní paměti převzali prvky, křesťany označované za pohanské. Jako dítě jsem to strašně milovala. Ale také vím, že u jiných tahle zkušenost vyvolávala hrůzu. Právě tahle dvojsmyslnost ovlivnila moji hudbu.
Nebyl to podobný zážitek, jako když posloucháte černošský gospel z amerického jihu? Tam při zpěvu také dochází k vytržení, které hraničí s transem.
Určitě. Jenže gospel stojí na euforii. Tohle je spíš melancholie, smutek, touha.
V Norsku máte žánrově vyhraněný festival Riddu Riđđu, zaměřený na Sámy a další menšiny. Existuje nějaká vazba mezi vámi, a třeba Inuity z Kanady a Grónska a dalšími severskými národy?
Existuje řada paralel. Jsou to naši bratři a sestry se spiritualitou napojenou na přírodu. Stejně jako my věří, že Země je naší Matkou, nosí v sobě stejné jizvy z kolonizace.
Organizovala jste nějaký kulturní výzkum a území Sámů mimo Norsko?
Ne přesně výzkum, ale ty kraje jsem procestovala, mluvila s lidmi, studovala jejich historii a poslouchal jejich hudbu. Čtyřikrát jsem navštívila poloostrov Kola a měla jsem tam koncerty, to je ta část našeho území, která patří Rusku.
Stalin nechal severské šamany postřílet. Jak se ten terror promítl do sámského života na ruském území?
Rusové jim zakázali kočovat se soby. V Sovětském svazu podléhal život na venkově politickým reformám a hodně tvrdým regulím. Převládl tam úplně jiný způsob myšlení.
Karasjok, vaše místo narození, se nachází hned za polárním kruhem. Znamená to, že v zimě máte 24 hodin tmu?
Ne tak úplně. Noci bývají jasné, bílý sníh vše odráží, krajina je zaplavena modrým měsíčním světlem.
Ale přece jen, polární noci musí být depresivní, dokonce jsou studie o tom, že v severských zemích je díky tomu vyšší počet sebevražd. Jak těžké bylo pro vaše předky přežít dlouhé zimní noci?
Před elektřinou, před životem ve vytápěných budovách to bylo samozřejmě těžší. Ale i dnes je potřeba pracovat venku, třeba se zvířaty, když je minus 30-40 stupňů.
Jsou tedy Sámové v tomto směru odolnější, než jiní Seveřani, pro které je polární noc bolestivou zátěží s rizikem psychických poruch?
Pomáhalo nám noční vyprávění v rodinném kruhu a tradiční zpěv. Každý kmen se adaptuje pro konkrétní podmínky. Možná vám to zní legračně, ale já třeba až do svých dvaceti let netušila, že v jiných zemích nemají polární noc.
Sámové tradičně kočovali se svými stády sobů. Žili v jurtách jako asijští nomádi, nebo třeba v iglú či jiném přístřešku?
Sámové měli stany lávvu. Ty jsou na rozdíl od jurty lehké, snadno přenosné, a připomínají indiánské teepee. Ale Sámové nebyli jen kočovníci se soby, ale též rybáři a stavitelé lodí.
V Praze představíte své nové album, jemuž jste dala název Alva, což znamená energii. výdrž a sílu vůle. Jak byste popsala vaše nové skladby?
Písně povzbuzení pro mladší generace a písně o mé blízké rodině a přátelích.
Kde teď bydlíte? Ptám se proto, že vím, jak důležité pro Sámy je spojení s přírodou.
Nejvíce času trávím v Porsangeru, to je dalších 130 km severně od Karasjoku, mého rodiště.
Alkohol nikdy nebyl součástí sámské kultury a kolonizátory byl zneužíván jako destruktivní nástroj. Konzumovali sámští šamani během rituálů nějakou jinou psychoaktivní látku? Říká se, že severské národy na Sibiři používali muchomůrky červené.
Určitě houby používali, ale nevím které. Mohu vám ale potvrdit, že třeba rytmus šamanského bubnu a písně jsou skvělým prostředkem, jak vstoupit do jiné dimenze.
Skandinávie je dobře známá kvalitním vzdělávacím systémem. Dá se joik naučit, i když jste ze zcela odlišné kultury?
Ano, joik se učí jak na školách, tak i v hudebních dílnách se soukromými učiteli. Učíme je melodie. I ten myšlenkový základ. Není to o nějaké rutině, ale o vnitřním pocitu.
Když ale žijete ve městě, spojení s přírodou se hledá daleko hůř.
To je pravda, ale my Sámové věříme, že každý tu přírodu nosíme uvnitř. Musíte tedy dosáhnout na přírodu, která je ve vás. Dělala jsem workshopy ve Francii a ve Švýcarsku a fascinovalo mě, jak lidé dokážou v sobě samém probudit ten přírodní, pradávný hlas. Vše z minulosti se do nás otisklo. I o tom je moje hudba.
Když tedy někoho učíte, jak ten původní hlas probudit k novému životu, tak ho dovedete k určité hranici, kterou musí probourat?
Což souvisí s tím, že evropská kultura je založená hlavně na intelektu. Ten intelekt tedy musíte vypnout a přejít do stavu, který bych nazvala “svobodný mod”. Intelekt totiž spoustu věcí cenzuruje.
Máte metodu jak toho dosáhnout?
Na to není žádný jednoduchý recept, je to běh na dlouhé trati. Na začátku cesty zachytíte třeba jen nepatrný útržek té svobody. I mě to trvalo dlouho, protože ve mě převážil západní, evropský pohled na svět. Musela jsem se dlouho učit, vracet se ke kořenům, a to se nepodaří za dva dny.
V úvodu jsme se zmínila o své babičce. Jednu z písní nového alba jste věnovala svému zesnulému strýci. Byl to vypravěč? Joikoval nebo zpíval?
/
Byl to především rybář a lovec, měl velmi blízko k přírodě. Nezpíval, ale tichým hlasem vyprávěl příběhy. Dokázal nás přenést do divočiny, na rybářské výpravy i výlety lodí.
Váš jazyk užívá podobně jako čeština písmena s háčkem, konkrétně č, š, ž. Kdy vlastně písemná forma sámštiny vznikla?
První sámský slovník byl vydán kolem roku 1800, a sloužil misionářům jako nástroj k ovládnutí a kolonizaci našich předků.
Krajině, v niž žijí Sámové, se říká tundra. Můžete ji popsat?
Je bez stromů, s krásnými jezery a barevně pestrým porostem, který tvoří lišejníky, mechy i nejrůznější bylinky.
Sámové jsou sice národ bez státu, ale mají vlajku, co ji inspirovalo?
Vznikla asi před 40 lety. Červená, žlutá, modrá a zelená, to jsou barvy našeho oblečení, a ten kruh, to je slunce. Sámové si totiž říkají Synové a dcery slunce.
Psáno pro UNI, 2025/05
