Bosenský recept na blues
20. 8. 2007 | Rubriky: 2007,Články,UNI
S emotivními baladami se setkáme v mnoha světových kulturách, ale písně zvané sevdalinka se zpívají jen v Bosně a Hercegovině. Podobně jako americké blues vznikly principem tavícího kotlíku, v tomto případě prolnutím melodických ornamentů, které na Balkán přinesli Turci s jihoslovanskou zpěvností. Žánr, označovaný sevdah, se po rozpadu Jugoslávie dostal do světa díky skupině Mostar Sevdah Reunion. Sarajevská zpěvačka Amira hostovala roku 2003 na jejich druhém albu A Secret Gate, a poté natočila velmi ceněné sólové album Rosa. Letos na jaře vystupovala v rámci přehlídky romské hudby 1000 Years Journey v londýnské hale Barbican, kde vznikl následující rozhovor. Pro upřesnění nutno dodat, že Amira ani sevdah nemá s romským etnikem nic do činění, jediným spojovacím článkem mezi oběma kulturami je území Balkánu.
[by Ken Hunt, London] Transformative is probably the most appropriate word to describe the influential Northern Indian rhythmist, composer and teacher, Alla Rakha Qureshi, and how his music affected people. Ustad in the concert’s title is the Muslim counterpart of Hinduism’s more familiar word guru. Certainly, Alla Rakha educated many, many people. The default-standard tale is that the West turned on to Indian music through the sitar. There is no denying the inherent truth, if hackneyed, of that proposition. But it was never the whole story, never the truth, the whole truth. For many people, the neon, flashing sign over the entrance to appreciating Hindustani music didn’t come with Ravi Shankar or Ali Akbar Khan, the Beatles, the Byrds and their kind. It came, heresy of Hindustani heresies, through clicking with taal (rhythm cycle). In other words, for many people, rhythm came before raga.
Že by se opakovala, to Marace určitě nehrozí. Po moravsko-slovensky inspirovaném debutu Krvavé balady (na němž se podílela dvojice Zimbova) a portugalském Longe vydala skupina třetí album The body is too slow for me, které vzbudilo nejen nadšené recenze, ale zvídavým posluchačům otevřelo dveře do neznámého světa sufijské poezie, indické mystiky i hudby z Maroka.
Krems is a beautiful and peaceful town on Danube river in Austria, known for it’s Riesling wines and – in past years – also for the Glatt und Verkehrt festival. The name literally means a knitting style that changes between two types of stitches, the “smooth” and “inverted”. This is actually a good definition of the programming, which includes some well known local traditions in unusual setting, like the Indian guitarist extraordinaire Amit Chatterjee performing with the Austrian yodelers Broadlahn, an idea which dates back to times when Amit was a regular member of Joe Zawinul’s syndicate.
[by Ken Hunt, London] The Stephen Stills who put down this session on 26 April 1968 was hardly between jobs – even if he was between Buffalo Springfield and Crosby, Stills & Nash. On the album’s skimpy notes, Stills writes, “I was at a Judy Collins session in New York in 1968, and when she was finished, I peeled off a few hundreds for the engineer so I could make a tape of my new songs.” Which Judy Collins session? Not the Who Knows Where The Time Goes surely, because it would be churlish beyond belief not to be explicit about that.
[by Ken Hunt, London] As far as Germany is concerned, the sovereignty of TFF Rudolstadt must now be taken more or less as a given. It is a model of how to revitalise a local economy too. The 2007 festival reasserted such contentions many times over. Like nearly every festival I’ve ever attended, the knack lay in out-balancing longueurs with high points. That said, this year TFF RU unwound a new strand of adventurousness with part of its US-themed programming. Philip Glass’ setting of Allen Ginsberg’s poetry, Hydrogen Jukebox (in a performance from Ensemble Creativ), the Degenerate Art Ensemble and, most notably, Laurie Anderson raised the bar in that respect.
V 60. letech procházela Brazílie podobnou společensko-hudební revolucí jako anglosaský svět. Obdobou éry hippies a psychedelie bylo v Brazílii hnutí tropicália, v jehož čele stáli dnes světoznámí zpěváci-písničkáři jako Gilberto Gil či Caetano Veloso. V Brazílii se tehdy ovšem chopila moci vojenská junta a díky tomu se ze subkultury stala subverze a z rebelantských hudebníků nepřátelé režimu. Gil i Veloso byli deportování do exilu, ti kdo zůstali se naučili vyjadřovat se mezi řádky. Alegorie i chirurgicky cílená provokativnost dodaly tehdejší brazilské hudbě novou barvu, která z ní dodnes nevyprchala.
Fado’s history is kind of mysterious. Some theories says that the Portuguese sailors and the African slaves are in its base; According to some musicologists, Fado’s roots are also in the Lundun and Modinha; two kind of music styles coming from Brazil.
Veletrh WOMEX je každoroční koncertní nabídkou umělců z celého světa pro festivaly v nadcházející sezoně. Výběrem účinkujících je pověřena porota Sedmi samurajů. Poprvé ses jím stal i ty. Bereš to jako poctu k tvé takřka dvacetileté práci na poli world music, anebo spíš jako praktickou výzvu?
Každá okupanty sužovaná země má své disidenty, emigranty i kulturní ambasadory. Pro Tibeťany je takovou osobností zpěvačka Yungchen Lhamo. Narodila se poblíž Lhasy, když jí byly čtyři roky, Číňané deportovali její rodiče do pracovního tábora a Yungchen vyrůstala s babičkou. Roku 1989 se jí podařilo uprchnout do Indie, pak se vystěhovala do Austrálie a dnes žije v New Yorku. 
Izrael je země přistěhovalců, což prospívá hudební pestrosti. K největším hitmakerům posledních let patří Idan Raichel Project. Jeho debutové album se stalo třikrát platinové, nahrávání se účastnilo 70 hostí, k těm nejvíce exotickým patřili vokalisté z Etiopie. V polovině července přijíždí Idan Raichel Project na festival Colours of Ostrava.
Téměř pětihodinový maraton nabídl spektrum pestré zeměpisně i stylově – od indické klasiky až po současné fuze. Koncert zahájil vítěz v kategorii Asie-Pacifik, kytarista Debashish Bhattacharya, který hraje indické ragy na specielně upravené lap steel kytary, umožňující podobná zvuková kouzla jako klasický sitar. Dva z původně ohlášených umělců bohužel odřekli na poslední chvíli – a sice francouzská zpěvačka Camille, díky hlasovým experimentům srovnávaná s Björk, a somálský rapper K’Naan.
Ke znalcům a trpělivým propagátorům jihoamerické hudby patří David Byrne ze skupiny Talking Heads – a právě pro jeho značku Luaka Bop natočila peruánská černoška Susana Baca svá poslední alba – Susana Baca, Eco de Sombras, Espritu Vivo a Travesias. To druhé se natáčelo zčásti v jejím domě v hlavním městě Peru Limě, zčásti v New Yorku, a jako kytaristé se na něm podíleli Marc Ribot a David Byrne.
