Ivo Papasov (Hudba divokého východu II )
27. 4. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI
“Svatební hudba Ivo Papasova je nový žánr, který vznikl v 60. letech, kdy lidoví hudebníci začali používat elektrické zesilovače. K hlavním nástrojům patří klarinet, saxofon, akordeon či syntezátor, elektrická kytara, basa a bicí a rocková hlasitost. Roku 1980 jsem navštívila svatbu ve vesnici poblíž Haskova, kam přišlo asi 200 nezvaných hostí, někteří z nich až z několikasetkilometrové vzdálenosti, aby slyšeli hrát Iva. Kapela si postavila aparaturu na konci návsi a stovky lidí se připojili v tanci. Hudba trvala bez přestání po dobu 4 až 6 hodin a po večeři pokračovala další čtyři hodiny v místní škole,” píše v bookletu alba Balkanology specialistka na hudbu Balkánu….
V pop kultuře 20. století převládá anglosaská příchuť: od jazzu a blues, přes Hollywood, beat generation, Elvise Presleyho a Beatles až po punk-rock. Položme si ryze teoretickou otázku: jakou cestou by se pop-kultura ubírala, kdyby anglosaský vliv byl méně dominantní? Jedna taková alternativní cesta se rýsovala počátkem 60. let. Z Brazílie prorazila do světa bossa nova, která by zasáhla daleko silněji, kdyby tuto pomalu se formující příbojovou vlnu nesmetla lavina zvaná Beatlemania. Alternativní impulsy z lokálních, či chcete-li etnických kultur přicházely i v dalších dekádách. Jedním z iniciátorů těchto pozoruhodných, i když komerčně nepříliš významných podnětů byl americký producent Joe Boyd
“Chci slyšet pravdu, ty vaše drobné lži mě už nezajímají, v hlavě z toho mám zmatek a schyluje se k bouři,” zpívá šestapadesátiletý písničkář Pedro Louis Ferrer ve skladbě Fundamento. Zatímco ve svobodném světě takové verše působí jako docela banální protest, na Kubě mají kouzlo spiklenecké výzvy, lákovou příchuť pečlivě utajených koncertů. Jinou ze svých falších písní, Conga Vegetariana, věnoval Ferrer svým vegetariánským přátelům z Norska, aby tím mezi řádky upozornil na fakt, že na Kubě se člověk nestává vegetariánem z přesvědčení, ale z holé nutnosti: maso je vzácností. Ferrerovy skladby přitom nejsou žádné jednoúčelové protestongy, ale sofistikované písně s muzikantskou hloubkou. Ferrer čerpá z hudby kubánského venkova, a své noblesní melodie zpívá s akustickým doprovodem. 
Jistý hudební světoběžník prohlásil, že kytara je “překladatel světových kultur”. Hmatník kytary totiž dokáže vyjádřit hudební identitu daleko lépe než slova. V New Yorku žijící Rez Abbasi spojil své indo-pakistánské hudební kořeny s jazzovou kytarou a v dubnu k nám přijíždí na dva koncerty (čtvrtek 23. dubna Praha-Reduta a pondělí 27. dubna Brno-JazzFest).
“Svět je úzká lávka a nejdůležitější ze všeho je nebát se,” napsal v 18. století polský rabín Nahman. Podobnou lávku mezi Východem a Západem představuje hudba z dnešního Izraele. Houslista a loutnista Yair Dalal patří k muzikantům, kteří do ní vnášejí vlivy z Východu, jeho rodiče totiž pocházejí z Iráku. Dalal hraje právě tak s klasickými hráči z Evropy jako s lidovými arabskými muzikanty. V neděli 19. dubna vystoupí v pražském Divadle u hasičů, následující rozhovor vznikl před několika lety na veletrhu Womex.
“Únava mě přemohla, autobus k řecké hranici mi ujel. Slunce pomalu vychází nad horami. Taxík mě odváží po kamenité cestě. Hraniční přechod z Albánie do Řecka je na pohled fascinující, ilegální přechod v těchto místech je naprosto vyloučen,” píše německý muzikolog Eckehard Pistrick ve své knize Versteckte Stimmen, Skryté hlasy. Pistrick v izolovaných horských vesničkách pohraničního regionu Epiros studoval hudební tradici, kterou UNESCO zapsalo roku 2005 na seznam Nehmotného kulturního dědictví lidstva: albánskou polyfonii.
Ansámbly zvané saze vznikaly v Albánii od 19. století. Generický název saze je odvozen od turecké loutny saz a i když tyto loutny v nich později nahradil klarinet, původní označení jim zůstalo. Saze Ensemble k nám přijíždí spolu s polyfonním sborem Jonianet, oba soubory jsou z přístavního města Saranda, jednoho center polyfonního zpěvu. Třetím účastníkem turné je básnířka Gerda Dalipaj, která navazuje na ústně předávané hrdinské eposy a zároveň reflektuje postkomunistické paradoxy i výbušné emoce současného Balkánu. V Česku jsou plánované tři koncerty, v pondělí 23. března ve Veselí nad Moravou, v úterý 24. března na univerzitě v Olomouci a ve čtvrtek 26. března v pražském sále Hlahol. Následující rozhovor s Eckehardem Pistrickem proběhl přes telefonní spojení skype v únoru 2009.
“Sólisté se dostávají do stavu totální extáze. Hluboko ponořeni do zpěvu ignorují své okolí. Někdy dokonce ztratí schopnost dokončit melodickou linku…” popisuje setkání s albánskou polyfonií iniciátor turné, německý muzikolog Eckehard Pistrick. “Ale na rozdíl od šamanských zpěvů se nejedná o rituál. Ti lidé to dělají pro vlastní potěšení.” O svých albánských expedicích Pistrick píše v knize Versteckte Stimmen, Skryté hlasy: “Po serpentinách sjíždíme do údolí, v euforii vyvolané ohnivými tóny klarinetu, jehož melodie se kroutí jako had. Taxikář si přihne rakije a láhev odhodí pod přední sklo. Jsem v Kusturicově filmu? Všechno je ale skutečné.” O svých výletech do hor na albánsko-řeckém pomezí vypráví Pistrick v následujícím rozhovoru.petrdoruzka4_.jpg "(c) Petr Doruzka")
Khöomei, syrový asijský hrdelní zpěv, je v regionech centrální Asie tradiční doménou mužů. Zpěvačka Sainkho Namtchylak toto historické tabu nejen porušila, ale původně etnickou disciplinu navíc posunula do experimentálního prostředí západoevropských jazzových klubů včetně Birdlandu ve Vídni. K jejím hudebním partnerům patřil francouzský experimentátor Hector Zazou, příležitostně vystupuje s rakouskými beatboxery Bauchlang. Na svém posledním albu, Mother-Earth! Father-Sky! se ale vrací ke kořenům. Natočila je společně s nejslavnější tuvinskou skupinou Huun-Huur-Tu a nedávno s ním pronikla do evropského žebříčku world music.
K nejvýznamnějším postavám krétské hudby patřil Nikos Xylouris, zpěvák a hráč na liru, v jehož rodišti v městečku Anogia pod nejvyšší horou Kréty Psiloritis je dnes muzeum. Xylourisovo jméno nese také jeden z nejlépe zásobených kamenných i internetových obchodů s řeckou hudbou, http://xilouris.gr. Nikos Xylouris zemřel v roce 1980 na mozkový nádor, dodnes je ale aktivní jeho bratr, rovněž hráč na liru, známý pod přezdívkou Psarantonis. Psarantonisův syn Yiorgos Xylouris hraje na loutnu lauto, a žije stejně jako Daly v Houdetsi.
Vy pořádáte každoročně hudební semináře. Zaměřujete se spíš na návštěvníky z Kréty, Řecka, anebo z ciziny?
Jedinečným fenoménem hudebních dějin posledních dekád jsou umělci, kteří vstoupili do cizí kultury a natolik v ní vynikli, že u místních hudebníků dokázali obnovit zájem o tamní lidovou hudbu, do té doby považovanou za cosi nepříliš atraktivního. K nejvýraznějším příkladům tohoto jevu patří Ross Daly, původem Ir který, se narodil v Londýně a vyrůstal ve Spojených Státech. Před více než třiceti lety se usadil na Krétě, jeho nástrojem je houslím příbuzný nástroj o třech strunách zvaný krétská lira. Vedle tradic z Kréty studoval hudbu v Turecku, Indii, Iránu, Afghánistánu i Egyptě. Řekové mu přezdívají “muž, který nezná hranice”, mezi hráči z celého Středozemí je kultovním hrdinou…petrdoruzka_.jpg)
Smyčcové nástroje s ostrým, pronikavým a svérázným zvukem najdeme nejen v Pobaltí, ale i ve Středozemí. Do rozsáhlé rodiny orientálních housliček paří například kemenče, bulharská gadulka anebo krétská lira, kterou ale s lyrami z jiných částí světa spojuje jen název, pro rozlišení se ustálilo i měkké i v transkripci. Spolu s loutnou lauto patří k hudebním symbolům ostrova Kréty. Od evropských nástrojů se liší výraznou příchutí Orientu, což je dost možná důvod, proč před více než třiceti lety okouzlila v Londýně narozeného Ira Rosse Dalyho.
“Nezáleží jestli použiješ elektronické či akustické nástroje – hlavní je, aby výsledek zněl organicky.” Tímto nepsaným zákonem se řídí experimentátoři Brian Eno, Jon Hassell či Erik Truffaz, stejně jako francouzský skladatel a producent Hector Zazou, který zemřel loni 8. září. Předtím ale stihl dokončit poslední album svého života, In the House of Mirrors. Natočil je s čtyřčlennou skupinou Swara s muzikanty z Indie a Uzbekistánu.
