Victoria Hanna: Rabínova dcera na šikmé ploše 2
14. 2. 2011 | Rubriky: 2010,Články,UNI
Moje úplně nejstarší vzpomínky jsou na zpěv, mluvit a tedy i koktat jsem začala až později. Když máte vadu řeči, chcete se vyjádřit, ale nic z vás nevychází, jako kdyby se to zaseklo. A to ještě víc posiluje touhu to vyjádřit. Celé se to zašprajcuje. Ale když zpívám, ten problém nikdy nemám – protože zpěv, to je čisté vyjádření. Vada se projevila jen když jsem mluvila. Zpěv se pro mě stal okamžitým spojením ven.
Pátrejte po tom, kdo je v Izraeli nejpopulárnější – a objevíte desítky nových zpěvaček i skupin. Ale když se zeptáte znalců, kdo je ta nejzajímavější osobnost, zjistíte že většina tázaných se shodne na jednom jméně: Victoria Hanna, mimořádná postava, nezařaditelná do tradiční přihrádky se štítkem “zpěvačka”. Victoria Hanna je totiž hlasový umělec, tvůrce který vdechne nový rozměr jakémukoli textu. Pokud se říká, že talentovaný herec dokáže i ze čtení jízdního řádu vytvořit dramatický zážitek, Victoria Hanna si podobně poradila předčítáním hebrejské abecedy: ve své nahrávce 22 Letters recituje názvy písmen alef bet gimel dalet s vašnivým zaujetím rebelující rapperky.
Lu Edmonds patří do elitního společenství muzikantů, kteří byli ve správnou dobu na správném místě. V době punkrocku hrál s The Damned, na úsvitu world music natočil se sibiřskými Yat-Kha debutové CD Yenisei Punk, v současné době koncertuje s Public Image Limited, Billy Braggem i kultovním triem Les Triaboliques. Následující rozhovor vznikl na veletrhu Womex, tři týdny před tím, než Les Triaboliques odehráli své první české koncerty v Praze a Ústí nad Labem. I ve ztížených podmínkách veletržního maratonu Lu potvrdil pověst mistra závratných myšlenkových smyček.
Svým mnohojazyčným repertoárem si Braagas vybudovaly slušnou mezinárodní pozici a domácí publikum je vlastně objevuje až opožděně. Na novém albu ale chystají návrat k českým, či přesněji moravským a slovenským kořenům. Kateřině Göttlichové, která skupinu před necelými čtyřmi lety založila, se podařilo spojit hned několik hudebních trendů: když to vezmeme podle časové osy, Braagas hrají středověkou hudbu, a když podle mapy, vybírají si písně ze Skandinávie, jižní Evropy, a de facto tedy hrají to, čemu se dnes mlhavě říká world music.
Mongolsko není jen kolébkou hrdelního zpěvu, ale také dalšího, neméně vyhraněného žánru, pro který se ustálil název long song, tedy dlouhá píseň. Charakterizují jej spíš proporce nežli absolutní délka: příkladem je třeba čtyřminutová píseň, která obsahuje jen deset slov. Jedná se o formu úzce spjatou s krajinou mongolskou pastvin: “Ve stepích nejsou vysoké hory, ale pozvolné hřbety, a písně jsou podobné. Ty nejstarší dlouhé písně jsou z doby Čingischána,” tvrdí zpěvák Ilchi ze skupiny Hanggai. Byl by ale velký omyl očekávat, že dlouhé písně jsou něco jako asijské ukolébavky. 
K posledním oazám lidové kultury v Evropě patří romské vesničky na východě Slovenska. Právě odtud jsou předkové většiny dnes hudebně aktivních českých Romů, kouzelný videoklip tam natočila například Věra Bílá. Sběrem někdy značně syrových písní z této oblasti se léta zabývá bratislavská muzikoložka Jana Belišová. Výsledkem jejích hudebních výzkumů je několik alb, romský zpěvník a bohatě ilustrovaný cestovní denník. Během svých cest dala Jana Belišová dohromady i autentickou romskou sestavu, která dokonce několikrát vystoupila na festivalu Pohoda v Trenčíně.
Nabídka veletrhu Womex byla zvláště bohatá, vedle skupin vybraných odbornou porotou se tu prezentovaly i jednotlivé země. Na velmi pozoruhodném zahajovacím večeru to byla Korea, následovaly Kanada, Španělsko a také Wales, region sice patřící do hudebně velmi štědré keltské rodiny, přičemž muzikanti z Walesu jsou ale ve srovnání s irskými, skotskými či bretaňskými téměř neznámí. Skupina 9bach spojuje jemné tradiční melodie se atypickou kombinací elektrické kytary, indického harmonia a harfy. Její kytarista a vedoucí o sobě prozradil, že on sám je Angličan, ale z Walesu je jeho žena…
Čím je pro Kubu styl zvaný son zpopularizovaný Buena Vistou, tím jsou pro Dominikánskou republiku písně bachata, které za sebou ale mají poněkud pohnutou historii. Může za to tři dekády trvající diktatura generála Rafaela Trujilla, který taneční písně zpívané s jednoduchým doprovodem kytary považoval za podřadnou a škodlivou hudbu, kterou je třeba vymýtit, což se mu téměř podařilo. Diktatura skončila atentátem před půl stoletím, a k návratu bachaty…
Když vyjel producent Nick Gold spolu s kytaristou Ry Cooderem roku 1996 na Kubu natáčet album, později známé jako Buena Vista Social Club, měl ve skutečnosti trochu jinačí plány: velkou fuzi, na níž se vedle Kubánců měli podílet i Afričané z Mali. Z jejich účasti ale na poslední chvíli sešlo: do Mali se v téže době zcela nečekaně vrátil jeden z největších místních boháčů, podnikatel a štědrý mecenáš Babani Sissoko. V takové chvíli se žádný africký muzikant nemůže vydat do ciziny, aby tím nepromarnil životní příležitost k pohádkovému výdělku. O Sissokovi se v kuloárech vyprávělo, že svým příznivcům rozdává štosy bankovek a zlaté cihly.florianschulte-keziahjones_.jpg "(c)Florian Schulte")
Rakouské město Kremž, které leží na Dunaji jižně od Znojma, si na hudební mapě střední Evropy vydobylo unikátní místo. Zdejší letní festival své konkurenty nepřevyšuje velikostí, ale kvalitou programu. Ve srovnání s obrovitými akcemi jako je Szigét v Budapešti, Colours v Ostravě či Tanz und Folk festival v Rudolstadtu představuje naopak záležitost lokální a komorní – ale přitom nabízí ty nejvybranější hudební lahůdky z celého světa. 
Na svém předchozím albu Ana Hina, které představila i na koncertě v pražském Lucerna Music Baru, se Natacha Atlas věnovala pečlivě vybraným milníkům arabské populární hudby, a jen jako vzácné koření přidala písně v “západních” jazycích, například zhudebněnou báseň mexické malířky Fridy Khalo či původem skotský evergreen Black is the Colour, zpopularizovaný Ninou Simone. Na své novince, Mounqaliba…
Zakladatelem před týdnem zmíněné sestavy Sin Rumbo, která sehrála na pražské scéně v oblasti tanga průkopnickou roli, byl argentinský pianista, skladatel a výtvarník Julián Teubal. Po jeho odjezdu z Prahy domů do Buenos Aires počátkem roku 2010 skupina naštěstí nezanikla. Pokračuje s novým pianistou a chystá koncerty, viz www.sinrumbo-tango.com. Následující rozhovor s Juliánem Teubalem vznikl po jeho scénickém představení Minimal Tango, které pro pražské Divadle na prádle připravil s argentinským tanečníkem Javierem Curou.
Hlavní město Argentiny má být na co hrdé: ve zdejších kabaretech i podnicích nevalné pověsti se zrodilo tango, s jehož temnou smyslností kontrastuje pozitivní a poetické jméno města Buenos Aires, které lze přeložit jako Příznivé větry. Z pamp, vnitrozemských plání, vane bouřlivý vítr pampero, o němž se tvrdí, že je nabitý ozonem, díky čemuž má léčivé vlastnosti a způsobuje euforii. Pro mořeplavce ale znamenal riziko, o čemž se zmiňuje i Jules Verne roku 1868 ve svém románu Děti kapitána Granta: “Večer se nad obzorem roztáhla mračna, což zvěstuje změnu počasí. Skutečně, začal foukat pampero, suchý vítr z jihovýchodu, který lze snadno předpovědět poklesem teploty.”
Lu Edmonds, kytarista i virtuoz na tak specifické asijské nástroje jako je loutna bouzouk, saz, turecké banjo cümbü, patří k těm muzikantům, kteří byli ve správnou dobu ve správném místě. Jako příslušník punkrockové generace prošel skupinami PiL či The Damned a hraje s Billy Bragem, ale na druhou stranu se jeho virtuozita dokáže propojit i s “antihudební” skupinou Raz3 s improvizátory Ken Hyderem a Tim Hodgkinsonem. Podobně vyhraněnými osobnostmi jsou i jeho kolegové z jeho současné skupiny: Justin Adams, dobře známý jako spoluhráč Roberta Planta, i Ben Mandelson, jeden ze zakladatelů hudebního veletrhu Womex. Všichni společně vystoupí jako Les Triaboliques ve středu 24. listopadu v pražské Akropoli.
Pro Evropany dnes tak fascinující zpěvy qawwali by neexistovaly, kdyby si islámští misionáři z Iránu, kteří před sedmi stoletími pronikali do Indie, nevybrali jako účinnou pomůcku k náboženské konverzi hudbu. Podobnou cestou šli evropští Jezuité v jižní Americe. Ti učili Indiány nástroje vyrábět i hrát na ně tehdejší evropskou hudbu, a tou bylo baroko: Bach a Vivaldi.
