Iva Bittová koncertuje ve světě s hudebníky ze Slovenska i Norska
20. 1. 2023 | Rubriky: 2022,Články,UNI
Naše nejlepší houslová improvizátorka se podílí na mnohem širším spektru aktivit než stačí sledovat její české publikum. Projekt Angrusori vytvořila společně s romskými umělci ze Slovenska a norskou skupinou Kitchen Orchestra. V květnu 2022 se podařilo zorganizovat koncerty v Bratislavě, Žilině a Košicích, další turné následují. Zatím jediné album sestavy, Live at Tou, vzniklo na koncertě ve stejnojmenném klubu na jihu Norska.
Desetičlenný autorský tým mapuje historii folklorního hnutí v době československé komunistické totality, celý druhý díl knihy je pečlivě utříděnou mozaikou vzpomínek těch, kdo touto érou prošli v roli jak profesionálních, tak i amatérských umělců. To, že státní moc po dekády zneužívala lidovou hudbu jako účinný nástroj propagandy, zanechalo dlouhodobé následky..
Propojení společenského protestu s hudbou má na Ukrajině dlouhou tradici. V prosinci 2013, v době demonstrací proti rusky orientovanému prezidentu Janukovyčovi, se na kyjevském náměstí Majdan také hrálo. Ukrajince, odmítající izolaci od Evropy, podporovali muzikanti z ciziny – včetně našich. Pár dní před českými kapelami Nylon Jail a Dva tu vystoupila Mariana Sadovská…
Zvukový mistr Jerry Boys byl vždy ve správnou dobu na správném místě. V 60. letech nastoupil do studií Abbey Road, o třicet let později natáčel v Havaně projekt Buena Vista Social Club, a v říjnu 2021 strávil týden na Šumavě, kde své nové album chystal novozélandský písničkář Jono Heyes. Ten s českými umělci spolupracoval už mnohokrát..ShayRowan_.jpg "(c)ShayRowan")
Když Tilston vydal před 50 lety své první album a poskytl rozhovor londýnskému undergroundovému časopisu Zig Zag, přečetl si jej John Lennon. Bylo to pár měsíců poté, co se Beatles rozpadli a Lennon chystal album Imagine. Ideály dvacetiletého Tilstona, tedy držet se vlastního gusta bez ohledu na komerční tlaky byly Lennonovi blízké a tak mu napsal dopis, který byl ovšem doručen až o 40 let později. Tilston v rozhovoru pro Zig Zag líčí své obavy.
Pokud hledáme umělce, jejichž dráha je výpovědí o ukrajinské nezávislosti, v hudbě má tuto roli Mariana Sadovská. Zpěvačka, hudební sběratelka i herečka vystoupila na Koncertech pro Ukrajinu v Brně i Praze. Narodila se ve Lvově a má pověst silné a expresivní osobnosti, jejíž nahrávky jsou přitom docela vzácné
I když mezi hudbou Tichomoří a Skandinávie není viditelné spojení, obojí se hluboce otisklo do životní cesty české muzikantky Barbory Šilhánové. Ta při své první studijní cestě na Taiwan přijala čínské příjmení Xu [přibližná výslovnosti “ši”], které od té doby používá jako umělecké jméno. Na debutovém albu Olin ennen Barbora čerpá z hudby i z poezie Finska, kde žije, a rovněž Taiwanu, kde studovala čínskou hudbu i kulturu původních obyvatel. Na albu zpívá a střídá citery z Finska i Číny.
Portugalské fado, česky osud, to není žádný venkovský folklor, ale vysoce sofistikovaný městský žánr. Jeho domovem jsou koncertní kluby ve staré lisabonské čtvrti Alfama, v nichž se k hudbě podává večeře i víno. Album Lina_Raül Refree, které roku 2020 vydala portugalská zpěvačka Lina s katalánským producentem, jehož občanské jméno zní Raül Fernandez Miró, do vývoje žánru zasáhlo stejně razantně, jako když před půlstoletím Bob Dylan přešel na elektrický zvuk. S jedním velkým rozdílem:
Balkánská hudba proniká do světa od 90. let díky soundtrackům Gorana Bregoviće i desítkám skupin, které si libují v lichých rytmech s orientální melodikou. K nejzkušenějším organizátorům v této oblasti patří Bojan Djordjević z Bělehradu. Od roku 1990 vede vůbec první srbský rozhlasový program zaměřený na hudební alternativu, založil festival Ring Ring, který kombinuje avantgardní žánry s world music, a od roku 2012 organizuje festival Todo Mundo, který vedle hudby světa mapuje i lokální tradice ze Srbska. 
Skandinávská hudba okouzlila řadu českých hráčů. K těm nejmladším patří flétnistka a skladatelka Žofie Kašparová. Ta měla navíc štěstí ve Švédsku hudbu studovat, a na vlastní kůži tak projít skandinávským hudebním školstvím, které se těší té nejlepší světové pověsti. Se švédskými spoluhráči působila ve skupině 13th Dimension, s níž vystoupila například v pražském Jazz Docku či na přehlídce Czech Music Crossroads v Ostravě.
Vymezit izraelskou hudbu žánrově či kulturně je obtížné. Před vznikem státu Izrael se v Evropě zakořenily dva stereotypy. “Židovská” hudba, to je přece klezmer, bujaré tance i teskné melodie z židovských osad na východě Evropy v jazyce jiddiš. Od nich se náladou výrazně liší sefardské písně, relikty ze středověkého Španělska v archaickém hebrejsko-španělském jazyce ladino. Méně už jsou známé liturgické zpěvy židovských kantorů, zachycené v Evropě i Spojených státech a dodnes dostupné v reedicích na CD. Nahrávky kantorů Gershona Siroty či Pierre Pinchika – oba s narodili na Ukrajině – představují hloubkou spirituálního prožitku zajímavé srovnání s gospelovým zpěvem Arethy Franklin anebo s rituály qawwali pakistáského zpěváka Nusrata Fateh Ali Khana.
Jejich katalyzátorem je Jono Heyes, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista, který pochází stejně jako Coleman z Nového Zélandu. Zatímco Coleman se usadil v Seville, Heyes žije momentálně v Jižních Čechách. Tam vznikl i následující rozhovor. Počátkem října proměnil Heyes tichý penzion stojící o samotě na břehu potoka v nahrávací studio. Natáčel zde nejen své následující album, s pracovním názvem The Beehive Studio, ale i filmové příběhy s písněmi propojené. Vedle Colemana a Heyese se účastnili basista Petr Tichý, houslistka Anna Štěpánová a další hudebníci. 
Cumbia, tango, bachata, bolero, guajira a desítky dalších pramínků. Obrovité spektrum latinskoamerických rytmů a žánrů je výsledkem komplikované interakce v čase i zeměpise, mezi Afrikou, Evropou a Novým světem, přesahující tři století. V Latinské Americe probíhala tato hudební alchymie, propojená s kolonizací a otrokářstvím, podle zcela jiných scénářů než v USA. I dnes, v éře globálního popu a world music, představují severní a jižní Amerika odlišné světy, s rozdílnou emocionalitou i estetikou. Co v jedné kultuře působí jako neúnosný kýč či patos, představuje jinde legitimní umělecký počin.
Pro nezasvěceného zní korejská hudba jako rébus, jehož přitažlivost ještě násobí fascinující nástroje. Obrovité citery kayagum a geomungo jsou pověstné majestátními hlubokými tóny, jejichž výšku lze “ohýbat”, takže znějí podobně jako twangové kytary ve filmových westernech. Při hlubším ponoru objevíte další spřízněnosti: ozvěny preparovaného klavíru Johna Cage, časové prodlevy Mortona Feldmana. 
Interview s Miroslavem Vitoušem z roku 1994. Psáno pro Lidové noviny, před koncertem v neděli 27. března v pražském Edenu v rámci Agharta Jazz Festivalu. Vitouš vystoupil v triu, v němž dále hráli Jan Garbarek (Norsko, saxofon) a Airto Moreira (Brazilie, perkuse). 
