Värttinä hraje Pána prstenů
4. 3. 2004 | Rubriky: Články,Vykopávky,World Music
Skupině Värttinä se daří už před deset let exportovat hudbu pětimilionového Finska na světová podia. Její skladby sice navazují na archaické legendy, kouzla a zvyky severských národů, ale svým jadrným zvukem a energickým nábojem jsou zcela současné. V Praze vystoupí Värttinä už potřetí, v rámci Mezinárodního víkendu žen, v pražském Abatonu v neděli 14. března. O minulosti skupiny i o muzikálovém projektu Pán prstenů vypráví dechový hráč Janne Lappalainen.
Slovenská etnografka Jana Belišová strávila cestami na tato místa posledních 14 let a natáčela romské zpěváky v jejich domovech. Na veřejnost se ale plody její práce dostaly až nedávno – v romském zpěvníku, bohatě ilustrovaném cestovním deníku Phurikane Gila a na dvou albech. Vše vydalo Občanské sdružení Žudro, u nás je seženete v pražském obchůdku Romen, Nerudova 32. Paní autorka má pronikavý pozorovatelský talent a její texty nezůstávají nic dlužny působivým fotografiím a unikátním nahrávkám. Výbušná, ale křehká emocionalita, díky níž má romská hudba tak odlišný charakter, na vás dýchne i ze zdánlivě každodenních situací, které Belišová líčí v “romském cestopise” Phurikane Gila
Když z Barcelony vyjedete vlakem na sever a minete malebný hřeben Montserrat, dorazíte do Manresy, každoročního dějiště přehlídky 
Evropan ve Fesu s překvapením zjišťuje, že i sakrální hudba pulsuje rytmem, a že působí na tělo stejně jako na duši. Feský festival je unikátní nejen myšlenkou, ale i rozsahem: trvá celý týden, odpoledne se hraje ve stinné zahradě muzea Batha, večer na obrovitém nádvoří Bab Makina, o půlnoci začínají sufijské hudební seance, dopoledne probíhají filozofické a humanitní semináře.
Největší festival world music ve střední Evropě, 200 km západně od Chomutova.
World Music, to nejsou jen suchopárné popisy etnických tradic a bizarních hudebních nástrojů, ale také fascinující čtení o totalitním či koloniálním útlaku a kulturním odboji, příběhy tvrdohlavých muzikantů, samorostlých stylů, mystických rituálů i hudebních fůzí, které vznikly před staletími. Vtěsnat tohle všechno do jedné knížky se poprvé (a také naposled) podařilo autorům The Rough Guide to World Music před pěti lety. V prvním 700 stránkovém vydání této ojedinělé encyklopedie autoři roztřídili světové hudební dění podle zeměpisných oblastí do celkem 11 kapitol. I tak obsáhlá publikace měla ovšem určité mezery; uplynulá léta navíc přinesla množství nových jmen, do popředí pronikla řada donedávna obskurních stylů i muzikantů a zmapování si rovněž vyžádala záplava nových nahrávek i reedic. Výsledkem intenzivní práce zhruba osmdesátičlenného autorského teamu je důkladně přepracované druhé vydání, rozšířené na dva svazky. 
Ve finské lidové hudbě mají hlavní slovo ženy. V celkem devítičlenné sestavě Värttinä bychom napočítali hned čtyři zpěvačky. Muzikantským duchem skupiny a jejím mluvčím je Kari Reiman – který nám před nadcházejícím koncertem Värttinä na pražském festivalu E T Jam poskytl po telefonu z Helsink následující interview.
“Podívejte, mě nikdy nezajímali Beatles,” píše Mark Hudson ve své knize The Music in my Head, přidává výčet dalších skupin: Rolling Stones, Cream, Led Zeppelin, a vysvětluje, že mnohem více ho fascinoval ten prapůvodní rockový kořen, za který nepovažuje ani tak americké blues, jako spíš africkou černošskou hudbu, se svojí “syrovou spiritualitou, nepokrytým eroticismem, úchvatnou a razantní katarzí: muzika, která se nesnažila něčím být, muzika, která něčím byla.”
Americký rabín Dr. David Neiman shromáždil ve své sbírce úctyhodné množství nahrávek východoevropských kantorů, jejichž emocionálně vypjatý projev mocně zapůsobil na jeho přítele, kalifornského producenta a hudebníka Wallyho Brilla – a přivedl ho k myšlence zasadit hlasy židovských zpěváků do nového hudebního kontextu. 
Během uplynulých tří let vyšly u Rough Guides hudební encyklopedie věnované rocku, opeře, jazzu a klasice – a roku 1997 následovala téměř čtyřistastránková kniha o reggae. Ta se nedrží – podobně, jako první vydání Rough Guide to World Music – obvyklého abecedního řazení hesel, ale je členěna historicky do 10 časově navazujících kapitol. (Jedinou abecedně řazenou encyklopedii reggae zatím představuje The Guiness Who’s Who of Reggae, kterou vydal roku 1994 – jak lze tušit z jejího názvu – známý anglický nakladatel Guiness.) 
