Zlí duchové musejí odejít, tvrdí Dee Dee Bridgewater
29. 1. 2008 | Rubriky: 2007,Články,UNI
Mali se stalo cílem špičkové americké jazzové zpěvačky Dee Dee Bridgewater. Ta jezdila do západní Afriky nejprve v rámci humanitární pomoci, roku 1999 byla totiž jmenována Velvyslankyní Spojených národů pro potraviny a zemědělství. Ale zdejší hudba ji okouzlila, a v srpnu 2004 se vydala do Mali plánovat své další album. Našla tu mnoho spřízněných duší, se zpěvačkou Oumou Sangare například vystoupila loni na podzim v známém pařížském klubu New Morning. Její africké album vyšlo po dvou letech příprav letos na jaře, pod názvem Red Earth, Červená země, což je převládající součást vyprahlé malijské krajiny.
O ngoni se říká, že patří k nejlépe střeženým tajemstvím západní Afriky – což platilo až do letošního roku, kdy vyšlo album Segou Blue. Natočil je Bassekou Kouyate spolu s dalšími třemi hráči na ngoni. V africkém kontextu to je album docela kuriozní, neslyšíte na něm totiž ani djembe, ani koru. Písně alba reflektují malijskou historii, nikoli však její světově nejznámější kapitolu, říši Sundjata Keity ze 13. století, ale naopak poslední z předkoloniálních útvarů, který zanikl koncem 19. století.
Reinette l’Oranaise, “královnička z Oranu”, byla o 8 let starší vrstevnicí u nás mnohem známější Cheiky Rimitti. I když obě zpěvačky sdílely nelehký osud žen-muzikantek uprostřed dominantního světa mužů, jejich osudy i hudba se podstatně lišily.
Beata Palya (31) už přes dva roky vede svoji vlastní skupinu. Svým nadhledem i všestranností představuje výjimku nejen v Maďarsku, ale celé východní Evropě: v repertoáru má vedle maďarských a romských skladeb písně z Indie a Iránu, a na svém letošním koncertě v Rudolstadtu je střídala s angličtinou a francouzštinou. Čtenář, který u toho nebyl, by možná spekuloval, že zpěvačka chce vstoupit do světové pop music prostřednictvím coververzí – ale obecenstvo v rudolstadtském kostele bylo sílou její osobnosti…
Na podzim přišel do distribuce soundtrack k filmu Obsluhoval jsem anglického krále, pozoruhodný tím, že jako bonus přináší skladbu, která ve filmu nakonec nezazněla. Spolu s autorem hudby a pianistou Alešem Březinou ji natočil jazzman Tony Scott, který letos v březnu zemřel a skladba tak smutnou shodou okolností zůstala jeho vůbec poslední nahrávkou.
Kytarista a zpěvák Amit Chatterjee hrál od roku 1993 až do předloňska se skupinou Joe Zawinul Syndicate – a poté přesunul těžiště své práce do Prahy a Londýna. Spolupracoval s Nitinem Sawhneym, Stingem, Trilokem Gurtu, v Česku příležitostně vystupuje s Tomášem Reindlem (perkuse, didgeridoo, alikvótní zpěv) a Pavlem Hrubým (saxofon) a také jako zvláštní host skupiny Maraca, s níž natočil album The Body is too Slow for me. Spolu s Reindlem a Vojtěchem Havlem natočil album Ocean on Fire se zhudebněnou poezií indického mystika Kabira, které je mání na Amitových koncertech. 
Hudební scéna dnešní Evropy – a tedy i Itálie – stojí na výrazných osobnostech, které se pohybují v rozsáhlém prostoru pod slupkou mainstreamu, a vytvářejí často překvapivá spojení. V novém a nečekaném kontextu, v přesahu mezi kulturami či žánry, odhalují svou neznámou tvář a oslovují nové publikum.
Londýnské nakladatelství Rough Guides, dobře známé všem cestovatelům, vydává vedle turistických průvodců i průvodce hudební. Ten největší z nich, The Rough Guide to World Music, je zároveň jedinou existující encyklopedií, která přináší přehledné a fundované informace o hudebních stylech celé planety. Autoři ovšem museli vyřešit dilema, jak hudbu třídit, neboť pomyslné hranice mezi kulturami či styly se jen zřídka kryjí s hranicemi současných státních útvarů. Třídění podle světadílů a zemí nakonec zvítězilo, což znamená snadnou orientaci pro běžného čtenáře – ale samostatné kapitoly získala i etnika bez státního útvaru, jako jsou Romové, Pygmejové, Sámiové či Kurdové. 
S postavou muzikanta-básníka-vypravěče, který putoval mezi vesnicemi či šlechtickými dvory, se setkáváme v dějinách mnoha kultur, historické termíny jako bard, minstrel či griot se často užívají jako modelová označení pro dnešní zpívající autory či protestní zpěváky. Jak tedy tvořili ti původní potulní hudebníci? Byly jejich nomádské cesty zpomalenou obdobou nynějších turné? Původní bardové žili ve Skotsku, Irsku a Walesu až do ranného novověku, svoji poesii recitovali či zpívali za doprovodu keltské harfy. Nejznámějším a také posledním z irských bardů byl slepý irský harfeník Turlough O’Carolan (1670-1738), jehož repertoár žije dodnes v podání tak různorodých umělců jako je třeba pražský kytarista Michal Hromek anebo irský zpěvák Iarla O’Lionaird. Ten o Turlough O’Carolanovi tvrdí: “Zajímavé je, že napsal spoustu písniček, ale nikdo je nezpívá, všichni hrají instrumentální verze. Jejich texty do těch melodií nějak nepasují, v jedné sloce je zkrátka příliš mnoho slov. Muzikologové se domnívají, že on ty příběhy vyprávěl a k tomu hrál na harfu.”PetrDoruzka1_.jpg)
Alžírský přístav Oran není jen rodištěm dnes tak populárního stylu rai, hrála se zde i andaluská a sefardská hudba, kterou sem před 500 lety přinesli Arabové a Židé odsunutí ze Španělska. Pianista Maurice el Médioni se narodil roku 1928 španělským rodičům v oranské sefardské židovské komunitě. Jeho otec a strýc tu vlastnili hudební kabaret, který byl prý vzdálenou obdobou podniku Rick’s Café z dnes už klasického filmu Casablanca. Maurice dokonce vyrůstal ve stejné době, v níž se Casablanca odehrávala: uprostřed druhé světové války. Alžírsko se tehdy ocitlo pod kontrolou francouzského kolaborantského režimu ve Vichy, ale po osvobození roku 1942 se stalo spojeneckou základnou, a samotné město Alžír bylo dočasným sídlem exilové vlády generála de Gaulla. Médioni je dodnes aktivní jako muzikant, žije v Marseilli, před několika lety vystupoval v Praze.
[Michal Josephy, Praha] Narozdíl od slavné kapverďanky Cesarie Évory, tavící tradiční mornu v syžetech kosmopolitního přístavu Mindelo (ostrov Sao Vicente), v Tchekovi tepe srdce ostrova Santiago (Praia) černým rytmem batuque.
První dáma amerického jazzu přijíždí do Prahy s muzikanty z Mali. Ve věku, kdy jiní umělci už vystačí jen se svojí minulostí, se vydala objevovat nová hudební teritoria. Své poslední album Red Earth natočila s africkými hudebníky z Mali. S tímto projektem také vystoupí v Praze v sobotu 24. listopadu v rámci Mezinárodního jazzového festivalu.
Fenomén “Pogues z divokého Východu” předvídali hudební vizionáři už od pádu Železné opony. Málokdo z nich ale tušil, že ona vysněná kapela, která zboří hranice mezi kulturami, vznikne až o dekádu později ve Spojených státech, a během dalších patnácti let získá globální dimenze. Jmenuje se Gogol Bordello.
Z finských skupin u nás nejčastěji koncertují Värttinä, což je dobrou indikací vyhraněnosti, nikoli však pestrosti finské hudební scény. Na to, že Finů je pouhých pět milionů, se můžou chlubit takovou hudební různorodostí, kterou jeden úspěšný model zdaleka nereprezentuje. Kdybychom mezi těmi, kdo finskou hudbu sledují, uspořádali anketu, kdo je v poslední době nejhlouběji zasáhl, dost možná by se shodli na akordeonistce Marii Kalaniemi. Ne, v tomto případě se nejedná o zbožné přání autora, ale zcela konkrétní zkušenost ze setkání v Helsinkách letos na jaře, jehož se zúčastnilo zhruba dvacet novinářů a festivalových organizátorů z celého světa. 
Tamburínou proti pavoukům, tarantismus, Nidi d’Arac, Daniele Sepe, Enzo Avitabile, s elektrickou hudbou do gulagu, Theremin v Dejvickém divadle, příroda, stroje a hudba divočiny, hrdelní zpěv v Rudé Armádě, hudební vynálezy z pralesa, mezi gamelany a korálovými útesy. Celkem 4 vydání rubriky Cafe Hottentot z roku 2006 v UNI.
