Lila Downs, písně o tequile i životní rovnováze
26. 5. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop
Je to kuriozní, ale ve filmu Fado, který loni o hudbě portugalsky mluvícího světa natočil španělský režisér Carlos Saura a letos jej uvedl Febiofest, výrazně zazářila zpěvačka, která s Portugalskem nemá nic společného: Lila Downs z Mexika.
Ve filmu sice zpívá portugalsky, ale namísto portugalské kytary ji doprovází akordeon a harfa, a její životem překypující hlas účinně kontrastuje s písněmi fado, bolestně svíraných nejistotou a melancholií. Na svých řadových albech Lila Downs čerpá z indiánských tradic Mixtéků i z mexického venkovského žánru ranchera. Vystudovala antropologii i zpěv, a v bohatém latinskoamerickém hudebním spektru představuje unikát. Fado nebyla její první filmová role: roku 2002 se objevila v u nás dobře známém filmu Frida, o životě mexické malířky Fridy Kahlo.
Dalším významným indickým hudebníkem, který si jako nástroj zvolil kytaru, je Amit Chatterjee. Na rozdíl od Bhattacharyi se pohybuje v obou kulturách, západní i indické. Jedenáct let byl jako kytarista i zpěvák členem Joe Zawinul Syndicate, ale vedle toho příležitostně hraje indickou vážnou hudbu na sitar. Před několika lety se usadil v Česku, kde působí s vlastní sestavou Alliance i jako zvláštní host se skupinou Maraca. Jako kytarista čerpá z jazzu i rocku, ve studentských letech ho silně ovlivnila například Santanova nahrávka Black Magic Woman. 
Brněnská kapela Čankišou má na překračování jazykových bariér účinný recept: sází na rytmickou energii a zpívá ve fiktivním jazyce, připisovaném lidu Čanki. Koncem dubna pokřtila své čtvrté album Lé La, na němž hostuje fyzický básník a archetypální rapper Petr Váša. Název i několik písní inspirovala cesta na ostrov Réunion, kde skupina koncertovala před rokem a půl.
Mean Ol’ Frisco. Midnight Special. Love in Vain. Rock Island Line. To všechno jsou slavné písničky z bluesové i rockové historie, které na první pohled jakoby nesouvisejí. Pocházejí od různých autorů a z různých dob. Jedno ale mají společné. I když z názvu, a někdy ani z textu to není zřejmé, inspirovaly je americké vlaky.
Hudební sběratel Sergej Starostin, o němž se zmiňuje Andžela Manukian v předchozím rozhovoru, vystudoval klarinet na moskevské konzervatoři a dnes patří k největším znalcům ruských lidových tradic, na které navazuje vlastní tvorbou jako zpěvák i hráč na kuriozní lidové dechové nástroje. Spolu s ukrajinským pianistou Michailem Alperinem a dechovým hráčem Arkadijem Šilkloperem působí v Moscow Art Triu… 
Koncem letošní zimy přijela do Česka poprvé ruská skupina Volga. Vystoupila v miniaturním vinohradském sklepním klubu Skutečnost s programem ruských lidových písních s elektronickým doprovodem. Volga existuje už deset let a v německých a holandských klubech si vybudovala téměř kultovní undergroundový statut. Její ohlas kupodivu souvisí daleko víc s elektronickou scénou nežli s mnohem populárnějším fenoménem Russendisko, který se šíří z berlínských diskoték.
Indickou hudbu si Evropané spojují především s bubínky tabla a sitarem. O to větším překvapením je ohlas indických kytaristů. K těm světově nejúspěšnějším patří Debashish Bhattacharya, známý svým crossoverovým albem s americkým bluesovým kytaristou Bobem Brozmanem. Ale Bhattacharya je především erudovaný hráč indické klasické hudby, už ve svých čtyřiceti letech získal titul Pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru. Letos na jaře přijel do Londýna převzít cenu BBC World Music Award v kategorii Asie/Pacifik, následující rozhovor vznikl před slavnostním koncertem.
I v tak bezbřehém hudebním spektru, jakým je brazilská hudba, představuje Marlui Miranda šokující vybočení. Když vystoupila na jednom z předchozích ročníků festivalu v Rudolstadtu v rituálním kostýmu s divošským nalíčením, působila jako mladistvá a laskavá indiánská babička-vypravěčka. Netušíte, o čem je příběh, ale přesto sdílíte pocit, že to je vzrušující a napínavé. Její zpívané pohádky vnímáte podobně, jako četbu autorů “magického realismu”. Hlas se zvedá do elegické proklamace, která se náhle promění v zaříkávání v hypnotickém rytmu, a vy se rázem ocitnete v jiné realitě.
Existuje nějaký průsečík mezi syrovostí autentického blues a hrdelními zpěvy ze Sibiře? I když oba žánry pracují s odlišnou metodou, chraplavý hlas takového Howlin’ Wolfa nemá zas až tak daleko k asijské technice kargyraa či khöömei. Oba světy se podařilo propojit skupině Hazmat Modine z New Yorku se svými hosty Huun-Huur-Tu z Tuvy na albu Bahamut. To, že tuvinské khöömei je v kontextu etnických stylů vlastně jakýmsi heavy metalem, ukázal před dvěma lety Albert Kuvezin na albu Recovers. Kuvezin debutoval před třinácti lety se skupinou Yat-Kha albem Yenisei Punk, ale tentokrát si místo tuvinských lidových melodií vybral hudbu svého mládí, tedy evergreeny Led Zeppelin a Black Sabbath. Původní zpěv Ozzieho Osborna obstál v tomto srovnání jako příslovečné mlčení jehňátek.
Pražský festival hudebních filmů a filmů o hudbě MOFFOM se během své čtyřleté existence stal unikátní příležitostí jak si “nabít baterky” informacemi jinak zcela nedostupnými. Těžiště programu je plynule rozprostřeno mezi žánry i epochy: od klezmeru přes Šostakoviče a Freda Frithe až po Gogol Bordello a 97letou zpěvačku-celebritu ze Zanzibaru Bi Kidude. Z pozice českých médií to možná působí okrajově, ale v globálním kontextu nikoli, což shrnul jeden z hostů ročníku 2006, americký dokumentarista a “profesor blues” William Ferris: “Takový festival nenajdete ani v Hollywoodu ani v Londýně, ale v Praze.” 
Ohlas “romských pankáčů” Gogol Bordello je jen špičkou většího ledovce, který bychom mohli označit za průnik slovanské subkultury do globálního tavícího kotlíku. V kontextu posledního půlstoletí se jedná skutečně o nový fenomén. Během totality totiž v exilových hudebních kruzích dominovali spíš kultivovaní jazzmani, z nichž se zvláště dobře vedlo Čechům – George Mrazovi, Miroslavu Vitoušovi či Janu Hammerovi. Jak tedy vypadá situace o generaci později?
Dvojice Tara Fuki se zdejším hudebním zvyklostem vzpírá: zpívá nejraději v polštině s atypickým doprovodem dvou violoncell, v cizině vystupuje stejně často jako u nás, a její stylově nezařaditelnou hudbu obohatili na posledním albu Auris hostující jazzmani z kvintetu Vertigo. Jeden z posledních koncertů Tara Fuki se odehrál na veletrhu Womex v Seville, kam dvojici vybrala mezinárodní porota jako jeden ze čtyřiceti nabídkových koncertů pro festivalové organizátory. Zatímco tmavovlasá polovina sestavy Andrea Konstankiewicz se pak odebrala do svého domova v jižní Francii, Dorota Barová strávila předvánoční dny ve Varšavě s Vertigem, kde natáčela album, které letos na podzim vydá Animal Music.
Sefardské písně z židovských komunit maurského Španělska představují výjimečnou odnož evropského středověkého repertoáru. Vznikly totiž předtím, než evropskou kulturu zdecimovala katolická inkvizice. Po násilném odsunu Židů královnou Isabellou navíc přežívaly v exilových útočištích sefardské diaspory, z nichž mnohé se nacházely mimo Evropu, například v Maroku či Turecku. Jak tedy k sefardským písním přistupovat, a jsou vůbec Evropané schopni je zpívat? Jako příspěvek do diskuse lze brát alba izraelské zpěvačky Yasmin Levy, která patří na tomto poli k nejpovolanějším i proto, že její otec, hudební sběratel a zpěvák, byl původem ze sefardského rodu z Turecka.
Existují hudební příběhy stejně poutavé jako nejlepší dobrodružné romány – a některé z nich mají dokonce velmi podobná témata. Národ “černých Karibů”, dnes známých jako Garifunové, vznikl smíšením karibských Indiánů s Afričany, kteří se zachránili ze ztroskotaných otrokářských lodí. Donedávna se o ně zajímali jen badatelé z univerzit, ale letos došlo zvratu. Jejich album Watina vyšlo u prestižní značky Cumbancha, projekt navíc získal cenu veletrhu Womex.
Hudba z Alžíru dnes proniká na evropská podia díky Khaledovi, Rachidu Tahovi či zpěvačce Souad Massi. Jejich prostřednictvím svět objevil i generaci průkopníků, například “obdivuhodně neslušnou starou dámu” Cheikhu Rimitti (1923-2006). O čtyři roky mladší pianista Maurice el Medioni prožívá nejaktivnější období svého života: letos získal cenu BBC World Music Award za album Descarga Oriental, natočené s kubánským perkusistou Robertem Rodriguezem.
