Sibiřská kronika 9: Hrdelní pěvci v opeře
29. 9. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI
Ještě před dvaceti lety znali hrdelní zpěvy z Tuvy či Mongolska jen specializovaní muzikologové, jedinými dostupnými záznamy byly terénní nahrávky, které vydala sovětská značka Melodia či maďarský Hungaroton. Situace se ale změnila, když se po perestrojce otevřely hranice a skupiny z Asie začaly cestovat na západ. Vůbec první nahrávky hrdelního zpěvu na CD, které byly určeny pro světovou veřejnost, vydal v Holandsku roku 1991 Bernard Kleikamp na své značce PAN, která se dodnes specializuje na ty méně komerční proudy world music. Kleikampovi se tehdy zřejmě jako vůbec prvnímu podařilo přivést do moderního západního nahrávacího studia hrdelní zpěváky z Tuvy. Byli to členové Tuva Ensemblu. Když o dva roky později přijel do Tuvy Dalajláma, dva z těchto elitních mistrů khöömei získali čestnou roli přivítat ho zpěvem: Gennadi Tumat a Kaigal-ool Khovalyg.
I když skandinávská hudba z Finska či Islandu působí na české publikum takřka uhrančivě, v šíři záběru máme co dohánět. Průkopníka švédského folkového revivalu Ale Möllera naši festivaloví organizátoři dosud neobjevili, přestože letos v létě koncertoval doslova za humny.
K prvním, kdo umístil Jakutii na hudební mapu, patří skupina Čolbon. Vznikla v osmdesátých letech, a roce 1993 měla dokonce přiletět do Berlína na první ročník Womexu, ale hudebníci nedostali víza. “Oni jsou vývojově zatím někde u progresivního rocku Pink Floyd, používají levné východoněmecké nebo československé elektrické klávesy, ale na druhé straně předvádějí opravdický šamanský rituál, jejich oba zpěváci jsou skuteční šamani, a na podiu před vašimi zraky upadnou do extáze. Představují asi ten nejsilnější hypnotický zážitek, co člověk může zažít,” chválil tehdy Čolbon ruský hudební novinář Artemy Troitsky. Skupina je dodnes aktivní, na jaře absolvovala turné v Mongolsku. Vedle elektrických kytar v jejich zvuku dominují brumle, nástroj, který je hudebním symbolem mnoha sibiřských národů. Jakuti na brumle nejen drnkají, ale také přes ně zpívají, čímž vznikají fascinující zvukové barvy, zvláště když projdou zesilovací aparaturou.
Albu Reprezent, novince sestavy Gipsy.cz, nelze vyčítat ani přílišnou uhlazenost, ani jednotvárnost. Kombinace romské muzikálnosti s hip-hopem je atraktivní i pro mezinárodní publikum, skupina pravidelně jezdí do Beneluxu, po druhé se chystá do Koreje, na festivalu v Kijevě vystoupila před patnáctitisícovým publikem, loni se představila v Glastonbury a letos v Kodani, kam ji osobně pozval Peter Hvalkof, který se na festivalu v Roskilde stará o world music.
Z Jakutska pochází Stepanida Borisova, u nás relativně známá ze spolupráce s bubeníkem Pavlem Fajtem. Jejich společné koncerty stojí na kontrastu, v němž jakoby si oba partneři vyměnili role. Zatímco bubeník bývá v sestavě tím nejhlasitějším členem, v tomto případě tomu je naopak. Pavel Fajt na společných koncertech Stepanidin syrový zpěv spíš jen dekoruje jemnými ornamenty.
“Na konci mého pobytu v Khakassii jsem se účastnila obřadu, na němž se vysvěcoval nový šamanský buben. Probíhal v domově majitelky, Alisy Kyzlasové, která ho používá k šamanským praktikám v divadle. Obřad řídila Tania Kobezhiková. Nejprve zapálila tři svíčky a postavila je do trojúhelníku, v jehož středu stála Alisa. Poté, kdy buben i jeho majitelku nechala ovanout kouřem z větve posvátného jalovce artyš a dalších bylin, začala Tania hrát na buben a přitom bedlivě sledovala jeho majitelku. Všimla jsem si, že se snaží sladit zvuk i ducha bubnu s energií Alisy. Když bubnování skončilo, Alisa nám vyprávěla, jací duchové zvířat se jí zjevili v době, kdy už byla s bubnem sladěna. Obřad končil instrukcemi, co je s bubnem dovoleno a co je naopak zakázáno na veřejných představeních.”
Hlavní město Kyzyl je jedním z mála skutečných měst třistatisícové Tuvy. K dalším patří poněkud strašidelný Ak-Dovurak, vybudovaný jako sídliště pro dělníky z azbestových dolů, či Šagonar na Jeniseji, který se dokonce chlubí několikapatrovými budovami. Vše ostatní jsou shluky přízemních dřevěných chalup, typických pro ruský venkov. Občas narazíte i na vesnice zcela opuštěné a díky tomu poněkud strašidelné. Hlavní silnice, která prochází Tuvou jako velký oblouk, jehož oba konce směřují na sever přes průsmyky v hraničním sayanském hřebeni do sousední Khakkasie, je ze solidního asfaltu. Ulice ve vesnicích naopak tvoří, dle okamžitého počasí, buď bahno anebo ztvrdlá hlína s boulemi. Daleko častější než motoresty jsou buddhistické kapličky či šamanistické spirituální “power spots”, jímž se v Tuvě říká ovaa. U průsmyků, rozcestí, vyhlídek či jinak významných bodů najdete pyramidy z kamení, barevnými stuhami ozdobené větve, místa kam řidiči ukládají jako obětiny mince či dokonce lahvičky s vodkou. 
Je spojení hrdelního zpěvu s šamanismem skutečně takovou samozřejmostí, jak se to snaží nás přesvědčit reklamní texty koncertních agentur? Americký etnograf Theodore Levin a tuvinská muzikoložka Valentina Süzükei ve své knize Where Rivers and Mountains Sing popisují situaci, z níž vyplývá, že to je přinejmenším sporné. Autoři se během konverzace s tuvinským šamanem Lazo Mongushem dostali do citlivého bodu: “Podívejte, nemá smysl abych vám něco dlouze vysvětloval, raději vám předvedu očišťující rituál,” argumentuje Mongush. Příští den se všichni tři setkají na posvátném, ale veřejnosti dobře známém místě u vodního pramene na břehu Jeniseje západně od Kyzylu. Lazo pracuje s ohněm, mlékem, medvědím drápem, aromatickým kouřem z posvátného jalovce artysh a s doprovodem bubnu zpívá hymnickou píseň…
Najít Mezinárodní centrum khöömei a Zoju Kyrgyz nebylo zdaleka tak těžké, jako vypátrat ústav, v němž pracuje Dr Valentina Süzükei. Můj ruský průvodce jej našel během pátrání po šamanském bubnu na okraji města, kde se dřevěné chatrče v ruském stylu střídají s omšelými kamennými budovami. Jedna z nich je sídlem Tuvinského institutu humanitních studií. 
Současný americký freak-folk má i svoji syrovější paralelu. Tim Eriksen čerpá z éry před válkou Jihu proti Severu, kdy dnešní žánry jako blues, folk, či gospel ještě neexistovaly a na banjo hráli především otroci na plantážích. 
Když se od monolitu Centrum Asie vydáte po nábřeží podél Jeniseje, minete Šamanskou kliniku s vyvěšeným ceníkem a nabídkou služeb, a když pak zahnete do centra města, ocitnete se před Ministerstvem kultury, v němž sídlí Mezinárodní centrum khöömei, jehož vedoucí je folkloristka Dr. Zoja Kyrgyz.
Česká hudební veřejnost je zaplavena novými podněty: altajská skupina Altai Kai na svých častých návštěvách pořádá workshopy sibiřského hrdelního zpěvu, počet absolventů slibně narůstá. Tuvinský hudebník Gendos zve české zájemce na svoji evropskou základnu na polské straně Jizerských hor, kde pořádá “workshop śpiewu gardłowego”. Nové Hrady v Jižních Čechách hostí v červenci 2008 třetí ročník alikvotního festivalu Novohradské znění, o dva měsíce později je plánován festival Pražské znění. Během posledního červnového weekendu vystupuje v Praze na festivalu Respect Kanaďanka Tanya Tagaq, která navazuje na tradici ženského hrdelního zpěvu kanadských Inuitek. Spolu s ní přijíždí její krajanka Kiva, která se jako první žena zúčastnila Mezinárodního sympozia hrdelního zpěvu v Kyzylu, hlavním městě Tuvy.
Knížku Back in the USSR, kroniku rockového undergroundu za sovětské totality, jste mohli vídat v regálech světových knihkupectví hned vedle biografií anglosaských rockových hvězd. Prestižní londýnské nakladatelství Omnibus ji vydalo z propašovaných rukopisů ještě před pádem Berlínské zdi, roku 1987. Její autor, Artěmij Troickij, vyrůstal v Praze, kde jeho otec pracoval v redakci časopisu Otázky míru a socialismu. Troickij senior patřil v široké škále levicových intelektuálů k těm liberálnějším, a protože hrozilo nebezpečí, že by v době Pražského jara podlehl reformním myšlenkám, aparátčíci ho odvolali zpět do Moskvy. “Po návratu z Prahy jsem se cítil totálně odcizený, vůbec jsem nerozuměl tomu, co se kolem mě děje,” vzpomíná Artěmij, “Krok za krokem jsem se přizpůsoboval nové realitě. Objevili jsme moskevskou komunitu hippies i rockový underground.”
Avshalom Farjun, izraelský hráč na citeru qanun, vystoupí v triu Toy Vivo v sobotu 28. června v Praze na Štvanici a v pondělí 30. června ve Španělské synagoze v rámci festivalu Respect. Farjun sehrál roli průkopníka, když v 90. letech stál u zrodu smíšené izraelsko-arabské skupiny Bustan Abraham. V současné době hraje ve triu Toy Vivo, s nímž přijede do Prahy na festival Respect. – Zatímco v Evropě je citera okrajovým a polozapomenutým nástrojem, který během posledního století vytlačily vyspělejší nástroje jako kytara či klavír, v zemích Blízkého východu představuje qanun naopak pilíř hudebního systému. Qanun znamená arabsky zákon, tvrdí se že ho v 10. století vynalezl věhlasný hudebník z Persie, Al-Faraabi, který se usadil v Bagdádu. Podle legendy Al-Faraabi svým nástrojem celý dvůr bagdádského kalifa nejprve rozesmál, potom rozplakal, a nakonec uspal.
K hlavním atrakcím letošního festivalu Respect patří malijská zpěvačka Oumou Sangare, vystoupí v sobotu 28. června na pražské Štvanici. Hudba z Mali patří k těm nejžádanějším africkým exportům – a dost často bývá moderním pokračováním starodávné tradice griotů, tedy kastovních muzikantů-kronikářů-vypravěčů. Jednou z výjimek je zpěvačka Oumou Sangare, která sice vyrůstala v malijském hlavním městě Bamaku, ale čerpá z odlehlého kraje Wasulu, odkud se přistěhovali její rodiče. Není tedy divu, že její styl se od Salifa Keity, Habiba Koiteho či dalších slavných Malijců dost podstatně liší. Wasulu je země lovců, kouzel i rituální hudby, nedotčená griotskou tradicí. Jejím klíčovým nástrojem je lovecká harfa. 
