Hudební předpověď na letní festivaly
26. 1. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop
V neklidných vodách hudebního průmyslu je Womex výjimečně prosperujícím podnikem, a protože každým rokem expanduje, musí hledat stále větší sály. Během své patnáctileté nomádské existence prošel tak různorodými lokalitami, jako zrekonstruovaný pivovar ve Stockholmu, doky na předměstí Marseille či hutní areál v Essenu. Přechodným útočištěm pro tři z posledních ročníků se stala Sevilla, jihošpanělská metropole u ústí řeky Guadalquivir.
Mexicko-americká zpěvačka Lila Downs loni v listopadu vystoupila poprvé v Česku, v rámci turné na němž křtila své album Shake Away. 
Revival prožívají nejen regionální a téměř zapomenuté styly, ale také kuriozní či archaické hudební nástroje. Potvrdil to letošní veletrh Womex (World Music Expo), který proběhl koncem října v Seville. Překvapením mezi porotou pečlivě vybranými účinkujících byl finský Jouhiorkesteri, se dvěma hráči a jednou hráčkou na nástroj jouhikko. Ten vypadá jako lyra, na kterou se většinou brnká, ale v oblasti Baltického moře se na lyru také hrálo smyčcem. V Estonsku a na východě Finska se jouhikko dochovalo až do počátku 20. století, a v posledních letech se vrací. Nástroj se vyučuje na Sibeliově akademii v Helsinkách souběžně s houslemi, ale hudebníci přiznávají, že jeho zvuk má daleko blíž k asijským nástrojům jako je třeba mongolský igil anebo indické sarangi. 
Zatímco v ostatních zemích východní Evropy měl za totality folklor pachuť ideologicky zmanipulované hudby, v Maďarsku se naopak stal prostředkem revolty. Celá generace hudebníků vyjížděla z Panonské nížiny do maďarských komunit na území Rumunska hledat kořeny své vlastní kultury.IvanProkop_.jpg "(c) Ivan Prokop")
Violoncellové duo Tara Fuki hlásilo na svém webu v létě 2008 mateřskou dovolenou. Andrea Konstankiewicz, která žije ve Francii, měla druhé miminko, Dorota Barová mezitím koncertovala s Vertigem a podílela se i na jeho druhém albu (Vertigo Quintet and Dorota Barová, Animal Music 2008), na němž – podobně jako s Tara Fuki – zpívá v polštině. V příštích měsících se Tara Fuki vracejí zpět na scénu, jak mezinárodní tak i českou. V prosinci hrají v Budapešti, v březnu ve Francii, v červenci v Česku.
Francouzský trumpetista u nás v říjnu odehrál čtyři koncerty a souběžně vydal trilogii věnovanou třem metropolím: Paříži, Mexico City a Benares. Následující rozhovor se odehrál při jeho první letošní návštěvě, kdy se svojí skupinou vystoupil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
Typicky jihoitalský žánr pizzica byl původně skutečnou rituální hudbou, kterou se v tomto izolovaném regionu léčilo uštknutí pavoukem tarantulí. Antropolog Ernesto De Martino zachytil ještě roku 1959 seanci, na kterou rodina pozvala skupinu hudebníků, kteří pacientku rytmem tamburíny, houslí i akordeonu doslova vyburcovali z lože. Lékaři sice už o tři sta let dříve potvrdili, že kousnutí tarantulí není smrtelné – ale v izolované jižní Itálii sloužil pavouk ještě dlouho jako zástupný problém pro deprese či sociální útrapy.PetrDoruzka_.jpg "Ayarkhan (c) Petr Dorůžka")
Asijská část Ruské federace připomíná někdejší divoký Západ: fascinující krajina s křišťálovými jezery, úchvatnými hřebeny i nedozírnými pláněmi. Místo teepee Indiánů tu vidíte jurty kočovníků, namísto jódlování kovbojů slyšíte hrdelní zpěvy Tuvinců či Altajců. Nápadná je i spřízněnost mezi původními obyvateli Sibiře i Severní Ameriky: šamani, kteří se vracejí na scénu po sedmi dekádách totalitního teroru, se oblékají do čelenek připomínajících Vinnetoua a jejich rituální zpěvy mluví podobným hudebním jazykem, jako nahrávky z indiánských rezervací.
Djivan Gasparyan – který se v těchto dnech dožil 80 let – vytvořil světové image arménské hudby: osamělý kmet hraje teskné melodie na nástroj, který svým zvukem připomíná lidský hlas. Poněkud odlišnou tvář arménské hudby ukazuje album Arakatz, které vydala francouzská značka Buda. Sestavu Les Maitres de Musique d’Armenie tvoří zpěvačka Anna Mayilian, dva hráči z Arménie a dva Arméni narození v Ázerbajdžánu. Všichni žijí ve Francii, v repertoáru mají lidové i sakrální písně. DusanSviba.JPG "Longital, (c)DusanSviba")
Pro rockové pamětníky je Budapešť zdrojem příjemných vzpomínek: protože totalitnímu Československu se turné západních kapel vyhýbala, a tím nejpřístupnějším místem kam se jezdilo na Talking Heads či Bruce Springsteena byl budapešťský Népstadion. Společnou kulturní historii sdílejí post-komunistické země i devatenáct let po pádu Železné opony. Na vzájemnou hudební výměnu i export je zaměřená konference Región. Letos se konala podruhé, mimochodem v symbolické blízkosti zmíněného Népstadionu.
Iránské hudební tradicí je blízká i hudba Ázerbajdžánu, a to jak nástroji, tak systémem. Pohledem na mapu zjistíme, že tato kavkazská republika je rozlohou srovnatelná se sousedními, relativně malými státy, jako je Gruzie, či ještě o něco menší Arménie. Ve skutečnosti ale Ázerbajdžánci obývají daleko větší území – tvoří například čtvrtinu z celkového počtu 65 milionů obyvatel Iránu. Podle statistik dosahuje celkový počet Ázerbajdžánců včetně exilových komunit kolem 40 milionů, přičemž pouhých 7 milionů žije v mateřském státě. Unesco prohlásilo jejich hudbu za světový kulturní klenot – ale Ázerbajdžánci vynikají i v jazzu. Tím nejviditelnějším příkladem je zpěvačka a pianistka Aziza Mustafa Zadeh, i její otec, pianista Vagif Mustafa Zadeh (1940-1979), označovaný za zakladatele mugham jazzu. V dnešním Baku jazzu prosperuje – stačí se podívat na YouTube. 
Souběžně s Folkovými prázdninami v Náměšti probíhal podobně laděný festival na opačné straně rakousko-moravské hranice, Glatt und Verkehrt ve městě Kremži na Dunaji. Program sahal od Číny přes Skandinávii a Palestinu až po blues a střední Ameriku – a navíc poskytl příležitost slyšet jednoho z nejtalentovanějších současných iránských hudebníků.
K nejzdařilejším tuzemským koncertům uplynulého léta patřili bezesporu Hazmat Modine na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. V čele toho atypického bluesbandu jsou dva hráči na foukací harmoniky, v sestavě mají i tubu a obskurní strunné nástroje. Ten nejkurióznější artefakt najdeme na obalu jejich zatím jediného CD: vypadá to jako kombinace harmoniky s trubkou či megafonem.
Indická hudba je paralelním vesmírem k hudbě evropské. Ke sbližování obou galaxií přispěl houslový virtuos Yehudi Menuhin, rocker George Harrison i sitarový maestro Ravi Shankar. Indicko-kanadsko-newyorská zpěvačka Kiran Ahluwalia balancuje na hraně klasické hudby a popu a českému publiku se představila letos v létě na festivalu Colours of Ostrava.
V úvodu seriálu Sibiřská kronika padla řečnická otázka ohledně rozdílu mezi západním alikvotním zpěvem a asijským hrdelním zpěvem. Obě větve používají podobné techniky, ale mají odlišnou funkci: zatímco hrdelní zpěv se pohybuje mezi tradiční hudbou, popem a world music, alikvotní zpěv patří spíš do soudobé klasiky a relaxační hudby. Průkopníky “západní” cesty byli Američan David Hykes (*1953) a Němec Michael Vetter (*1943), k jejich nástupcům patří Wolfgang Saus, častý host českých alikvotních workshopů. Letos v létě vystupoval na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou..
