Staff Benda Bilili: Hudební euforie africké subkultury
19. 7. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop
Na poli world music nabírá talent scouting nové dimenze. Manažeři umělce neloví v undergroundových klubech metropolí, ale cestují tisíce kilometrů do nemocemi, korupcí, chudobou i pouličním násilím infikovaných slumů či ghet třetího světa. Belgičan Michel Winter objevil romskou skupinu Taraf de Haidouks v době krvavého pádu Ceausescovy diktatury. V další dekádě se soustředil na Kongo, zemi pověstnou krutými diktátory i božsky nádhernou hudbou.
Průkopníkem evropských výletů do Indie byl pro rockovou generaci George Harrison – ale ještě před ním se tam vydal na hudební studie švédský bubeník Bengt Berger, bývalý spoluhráč Dona Cherryho. Bergera s Cherrym zachycuje album Bitter Funeral Beer, které vyšlo na ECM roku 1982. K inspiracím této sestavy s kuriozním názvem Bitter Funeral Beer Band patřila pohřební hudba ze severu Ghany, hraná na xylofony. K mání je i koncertní nahrávka z Frankfurtského jazzového festivalu, která vyšla až nedávno, na Bergerově švédské značce Country and Eastern, na níž najdete i desítky současných, hudebně spřízněných alb. O svých cestách do Indie i Afriky hovoří Bengt Berger v následujícím rozhovoru, který vznikl na podzim 2009 na veletrhu Womex v Kodani.
Na Západě se stala hudba Balkánu trendem dekády. Ale poslouchají i v romských ghetech v Bukurešti totéž – anebo tam mají úplně jiné priority? Že oba protipóly lze spojit, nám 26. ledna předvede Mahala Rai Banda. Vztahy mezi západními a balkánskými trendy přitom ale nejsou vůbec jednoduché. Napětí mezi kulturou Orientu a Západu trvá na Balkáně dodnes, tedy téměř sto let po pádu osmanské říše, aniž by k tomu jakkoli přispívali islámští fundamentalisté.
Úkazy obdobné dvojici Longital nastávají na česko-slovenské hudební obloze tak jednou za čtvrt století. Hudby přemýšlivé, která je navíc líbivá, a hudby líbivé s duší a poesií je u nás skutečně jak šafránu.
Hudební veletrh Babel Med hranice mezi styly i kulturami rozpouští v nedozírných dálavách Středozemního moře. Letos proběhl už po šesté v areálu bývalých námořních doků v Marseilli, a přinesl babylonsky pestré spektrum stylů ze všech koutů Středozemí i z končin ještě vzdálenějších.
Nebýt rozpadu Jugoslávie, romská zpěvačka Ljiljana Buttler by nejspíš neodešla do exilu, a také by zřejmě neprodělala umělecký návrat, během něhož získala desetitisíce nových posluchačů v západní Evropě i v Česku, kde naposled vystoupila před rokem a půl. Když se v posledních letech Jugoslávie tlačil do popředí nacionalistický turbofolk, který balkánskou melodiku kombinoval se syntezátory a lascivními gesty, dobrovolně se stáhla do pozadí. Po svém comebacku si získala respekt jako jedna z posledních žijících zpěvaček autentických romských balad.
Také vám přijde propojení největší české automobilky s kvalitní hudbou jako krajně nepravděpodobné? Co ale není možné v Česku, je naopak docela snadné u sousedů, Škoda Auto Deutschland sponzoruje hudební cenu Jazz Ahead-Škoda-Award, spojenou s finanční odměnou 15 000 Eur. Letos ji získal kytarista John McLaughlin, v minulých letech to byl například Joe Zawinul či zpěvačka Norma Winstone.
Francouzsko-romsko-alžírský filmový režisér Tony Gatlif patří – podobně jako bosenský filmař Emir Kusturica – k vytrvalým propagátorům romské hudby i kultury. Zatímco Kusturica spolu se svým dřívějším dvorním skladatelem Goranem Bregovićem pomohl do světa srbským dechovkám, Gatlif ve svém filmu Latcho Drom dokumentoval staletí trvající migraci Romů z Indie do Evropy a v Gadjo Dilo se soustředil na romské komunity východní Evropy, zvláště z Rumunska. 
Bukurešť byla kdysi Paříží východní Evropy, v luxusních kabaretech se zpívalo tango, foxtroty i romské písně, posunuté do melancholické, hořko-sladké a zcela jedinečné polohy. Tento zaniklý hudební svět oživila rumunská zpěvačka Oana Catalina Chitu, nejprve na divadelním podiu v Berlíně, později na CD Bucharest Tango a nyní i na koncertním turné.
V extrémních podmínkách polárních krajů Kanady vzniká extrémní hudba a zpěv inuitských žen působí na laika spíš jako rytmické výkřiky vrcholné rozkoše nežli jako muzikální projev. Když londýnský DJ Charlie Gillett přizval Tanyu Tagaq do svého “rozhlasového ping-pongu” jako hosta, musel pak její vokální extravagance dovysvětlit: “Cokoli jste si mysleli že jsme tady dělali, není pravda.” Přestože ale inuitský hrdelní zpěv působí na evropské ucho přinejmenším nevázaně, původně měl roli zcela nevinnou. Jednalo se o společenskou zábavu, praktikovanou ženami za dlouhých zimních nocí, když muži byli na několikatýdenních loveckých výpravách. 
Když před čtyřmi lety vystoupila kanadsko-inuitská hrdelní zpěvačka poprvé s Kronos Quartetem, kritika to hodnotila jako zmatek. Letošní společný koncert v Carnegie Hall naopak sklízel superlativy. na programu byla suita Tundra Songs, jejímž autorem je Derek Charke, sám původem z drsného kanadského regionu Nova Scotia. Kronos hrál jeho hudbu přes zesilovače, aby se zvuk smyčců lépe spojil s preparovanými nahrávkami praskajících ledovců či křikem tuleňů. 
Pokud byla rocková revoluce o svobodě a originalitě a nikoli o kopírování a revival bandech, pak jejím nejlepším kronikářem byl britský DJ Charlie Gillett. Od rocku a pravidelné rubriky v britském časopise Record Mirror se během 40 let propracoval až world music, a prostřednictvím svých rozhlasových pořadů pro svět objevil tak fenomenální umělce, jako Dire Straits, Youssou N’Dour, Mariza, či slovenská zpěvačka Sui Vesan.
Klezmer, původně hudba židovských šumařů z východní Evropy, znovuožila v posledních dekádách ve Spojených státech díky průkopnické skupině Klezmatics. Ta inspirovala v další vlně stovky následníků na našem kontinentě. Klezmer se vrací jak v zemích, kde byla židovská kultura totálně zničena holocaustem, jako například v Polsku, tak i v západní Evropě. Amsterdam Klezmer Band vznikl propojením toho nejlepšího z obou světů: špičkoví hráči z Holandska doprovázejí ukrajinského židovského zpěváka a akordeonistu Aleca Kopyta. 
Dvacet let trvající expanzi fenoménu world music lze velmi exaktně měřit – například srovnáním po sobě následujících vydání encyklopedie The Rough Guide to World Music, která se pro znalce stala nepostradatelným zdrojem informací. Zatímco první vydání z roku 1994 mělo 700 stran, druhé obsahovalo už dva sedmisetstránkové díly. 
Nikoli politickým významem, ale hudební pestrostí představují Kapverdské ostrovy velmoc, o což se zasloužila zpěvačka Cesaria Evora, jejíž fenomenální úspěch pomohl toto sluncem vyprahlé a větrem bičované vulkanické souostroví zviditelnit před hudební veřejností. Zatímco na svá dřívějších alba zvala významné hosty z Brazílie a Kuby, na její novince Nha Sentimento slyšíme egyptské smyčce pod vedením aranžéra Fathy Salamy, známého z Yousou N’Dourova alba Egypt.
