Dvě tváře pouštního blues
12. 3. 2012 | Rubriky: 2011,Články,Rock & Pop
Sahara není jen rozlehlou a neobydlenou pustinou. Obrovitou poušť křižují historické trasy karavan, jimiž po staletí proudili kočovníci se svými stády velbloudů. V posledních dekádách ale Sahara a především její obyvatelé prošli drastickými změnami. Poušť, kdysi volně prostupná, se po vzniku nezávislých afrických států změnila na území rozdělené státními hranicemi. Tuaregové – kteří měli jako vůdci karavan Saharu pod kontrolou – přišli o možnost svobodného pohybu. Mnozí se ozbrojili a povstali proti vládám, které omezily jejich práva, jiní se naopak chopili elektrických kytar.
Dalším velkým tématem festivalu Sommelo byli Sámové, obyvatelé evropského Severu, známější pod politicky nekorektním označením Laponci. Žijí na severním okraji Norska, Švédska, Finska a Ruska, jejich vokální tradici, zvanou joik, nejvíce zviditelnila norská zpěvačka Mari Boine, která ji rozvinula do vysoce osobní podoby propojené s textovými příběhy i moderními nástroji. Původní joik stojí naopak na čiré abstrakci, hlasové improvizace beze slov jsou ztvárněním přírodních sil, zvířat či konkrétních osob. Zpěvačka Ulla Pirttijärvi je ve Finsku hudební stálicí, a když v 90 letech začínala v dívčím triu Angelin Tytöt, pronikla dokonce do hitparády. PetrDoruzka_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Součástí festivalu Sommelo, který se konal v červenci ve finské i ruské části Karélie, byly také instrumentální dílny. Zřejmé to bylo hned od uvítacího večera u jezera s vodou, která měla díky téměř 24 hodinám slunce denně takřka subtropickou teplotu. Na jeho břehu vyrostl řetězec finských saun, mezi nimiž byla i tradiční kouřová sauna, která funguje podobně jako udírna. Jedná se o historický relikt z doby, kdy sauny ještě nebyly vybavené komínem. Ve vyhřívací fázi naplní kouř hořícího dřeva celý interiér, těsně před otevřením se sauna vyvětrá, oheň uhasí a horko udržují už jen rozpálené balvany. Tentokrát ale sauna hostila i několik modelů citery kantele
K posledním zřídlům autentické lidové hudby patří romské osady na Slovensku, které jsou už přes dvě dekády stálým cílem bratislavské muzikoložky a sběratelky Jany Belišové. Z materiálu, který tu natočila, vydala už několik sborníků, CD a DVD, dosud soustředěných na archaickou část tradice zvanou “phurikane gila”, tedy intimní písně zpívané často jen v rodinném kruhu. V novém sborníku Neve gila, Nové rómske piesne Belišová ukazuje naopak zcela současnou tvář romské hudby.
Rakouský zpěvák, pianista i kabaretní umělec patřil do stejné žánrové rodiny jako Tom Waits či Randy Newman, s tím rozdílem, že se narodil o čtvrt století dříve. Ve svých šestnácti letech utekl se svými židovskými rodiči před Hitlerem do Spojených států, a právě tam později začal svoji hudební dráhu. V Hollywoodu pracoval s Charlie Chaplinem.FlorianSchulte13905-X3_.JPG "(c)FlorianSchulte")
Málokterá skupina vystihla globalizační posuny v hudbě i hudebním podnikání lépe. Přesněji než dnes už zprofanovaný termín “nezávislý” vystihuje jejich postoj slovo “opoziční”. Spojili flamenco s hip-hopem a odmítli se podřídit velkým vydavatelstvím, ve vlastních rukou si ponechali management. “Síly nadnárodního businessu používáme jen když se nám to hodí,” tvrdili po svém triumfálním koncertu v londýnské hale Barbican před 5 lety. 
Sambasunda Quintet přijíždí na turné do Evropy, a na trase turné je i koncert v Akropoli 7. února. PetrDoruzka-Img_5377_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Chcete vědět, co chystají na příští léto české i světové festivaly? Jejich programy se pečou v kuchyni zvané Womex, což je zkratka pro World Music Expo, největší světový veletrh v daném žánru. Jeho první ročník se konal roku 1994 v Berlíně se zhruba dvěma stovkami delegátů, jejichž počet mezitím narostl na více než desetinásobek. Pro hudební znalce má tato akce podobné dimenze jako festival v Cannes pro filmaře. Díky expanzi se veletrh pravidelně stěhuje, jeho letošní koncerty probíhaly v ultramoderní a akusticky dokonalé koncertní budově dánského rozhlasu v Kodani.
Caesaria Evora se proslavila relativně pozdě, první mezinárodní album vydala když jí bylo téměř padesát – a snad proto jsme neregistrovali její nelítostně ubíhající léta. Navzdory pokročilému věku si uchovala jiskru v hlase i pohrdání formalitami. Začínala v barech rodného přístavu Mindelo, a bez bot vystupovala i jako světová hvězda . Stálou rekvizitou jejích koncertů byla sklenička bílého vína a stoleček, k němuž usedávala na kuřáckou pauzu vždy uprostřed koncertu, když kapela hrála instrumentálky. PetrDoruzka_.JPG "(c)PetrDoruzka")
Kremž, malebné město ležící na Dunaji 70 km jižně od Znojma, je pověstné svými vinohrady i hudebními festivaly. Největším magnetem letošního léta byl vibrafonista a kapelník Mulatu Astatke z Etiopie, který jako první spojil etiopskou hudbu s jazzem. O interview s osmašedesátiletou legendou africké hudby usilovalo hned 5 novinářů z Prahy. Koncert byl životním zážitkem i proto, že Astatke v plné míře předvedl také své kompoziční a aranžérské umění.PetrDoruzka_.jpg "(c) Petr Dorůžka")
Po letní festivalové sezóně nastal čas vzpomínek i přehodnocování: vždyť i ty nejsilnější hudební zážitky dotváří prostředí, okolní příroda – která je tím krásnější, čím dále jsme od civilizace. Zcela unikátní hudební akcí je například Festival In The Desert, probíhající každoročně v lednu na jižním okraji Sahary, souběžně s kmenovým shromážděním Tuaregů, etnika spojeného nejen s velbloudy a karavanami, ale i s hudebním novotvarem zvaným pouštním blues. Podobné splynutí hudebních žánrů s lokalitou představuje festival Sommelo, situovaný ovšem ve zcela opačném klimatu, nedaleko od polárního kruhu.
Nápad mapovat kulturní odboj proti totalitě dvacet let po jejím svržení možná leckoho překvapí, ale má svoji logiku: střídání generací zvyšuje poptávku po věcných informacích z doby, kterou od současnosti odděluje jakési pokřivené zrcadlo, blokující přenos zkušenosti z jedné strany na druhou. A navíc, kniha Svobodně! vyšla k letošnímu jubileu rozhlasové sítě, k níž vedle Svobodné Evropy (RFE) patřilo i Radio Liberty, vysílající do tehdejšího Sovětského svazu.FlorianSchulte_.jpg)
V Mexiku nehrají jen mariachi – tedy rázovité kutálky s trubkami a housličkami, a nezpívají se tu jen rancheras, zemité songy o tequile a zlomených srdcích, které zpopularizovala Lila Downs. Mexiko jako tavící kotlík místních kořenů a modernity zatím zůstává ve stínu New Yorku a brazilské hudební metropole Sao Paula – ale neprávem, což letos v létě potvrdil u nás dosud neznámý Juan Pablo Villa, který se svými vokálními improvizacemi vystupuje třeba v newyorském Lincoln Centre či v Japonsku. 
To, že l’Arrache Coeur byli jednou ze dvou českých skupin na letošním festivalu Respect, jehož krédem je zviditelnit kvalitu co nejvíce vzdálenou mainstreamu, napovídá mnohé. Zasadit na první pohled tak archaické nástroje jako je niněra či dudy do současného kontextu je impuls, který generuje převratné hudební myšlenky. Před dvaceti lety to potvrdil francouzský vizionář Valentin Clastrier, který niněru propojil s jazzovou improvizací i moderními kompozičními postupy. Na něj navázal rakouský hráč Matthias Loibner, jehož workshopy často navštěvoval Daniel Kahuda z l’Arrache Coeur. 
Zpěvák Karel Heřman za sebou má pouliční hraní v Itálii i roční působení ve skupině Dunaj, kde vystřídal Ivu Bittovou. Jeho o generaci starší kolega Zdeněk Kluka je bez nadsázky veteránským guru brněnské scény, roku 1968 stál u zrodu skupiny Progress Organization, později známé jako Progres 2. Tvorba jejich skupiny Čankišou ale směřuje spíš k budoucnosti než do minulosti. 
