Kalabrie jako stav mysli
25. 6. 2012 | Rubriky: 2012,Články,UNI
Jižní Itálie nabízí překvapivé hudební kontrasty. Zatímco Neapol je kolébkou opery i nadčasových globálních hitů typu O Sole Mio, v jihovýchodně položeném výběžku Salento se ještě před padesáti lety léčilo kousnutí pavoukem tarantulí rituálem zvaným pizzica. Místní lidé rádi upozorňují, že až do sjednocení Itálie Garibaldim před 150 lety měl jih země blíž k Africe nežli k Evropě. Permanentní boj státní moci s lokální mafií je civilizačně pokročilejší paralelou života v kmenových územích Afganistánu či Pakistánu. Zajímavé je, že i mafie je regionálně diferencovaná: zatímco Sicílii ovládá Cosa Nostra, Neapol má v rukou Camorra a v Kalabrii vládne ‘Ndrangheta.
Píše knížky o revitalizaci židovské kultury po pádu Železné opony, ale zároveň ji fascinuje hudba, která u nás měla funkci sociálního pro-amerického manifestu. Pro evropské opojení Divokým západem, které má epicentrum v Německu, vymyslela termín Sauerkraut Cowboys, jehož první část je německé jméno pro zeleninovou složku vepřa-knedla-zela. Spíš než o ironii jde ale o uctivou metaforu, což dokumentuje i obdiv Gruberové pro český bluegrass.
Letošní festival Respect začal překvapivě brzy – na doprovodném koncertě počátkem dubna vystoupila zpěvačka Ceu, která patří k největším nadějím u nás dosud neznámé brazilské hudby. Hlavní festivalové koncerty proběhnou v červnu na tradiční open air scéně na pražské Štvanici. Během dvou dní překypujících energií se vystřídá přes deset umělců z Afriky, Asie i Evropy, z nichž většina u nás koncertuje poprvé. 
Teorii “dvojrychlostní Evropy”, aplikovanou obvykle na ekonomickou výkonnost, prosperitu či jiné exaktně měřitelné hodnoty, lze snadno přenést i do kulturní roviny. Kupodivu i kulturu lze měřit, i když bychom museli použít značně abstraktnější metr a na výsledky si nějaký rok počkat. Jedním z ukazatelů prestiže na tomto poli je kulturní turistika. Výpravy na keltské festivaly do Bretaně či za flamencem do Andalusie jsou nejviditelnějším příkladem toho, jak se z lokálně vymezených hudebních stylů, stane ekonomický tahoun. Zatímco české kulturní instituce připomínají mrtvého brouka, většina evropských států do kultury dlouhodobě investuje. 
Andrew Cronshaw je muž s mnoha želízky v ohni. Čtenáři anglického hudebního měsíčníku fRroots ho znají jako autora zasvěcených recenzí hudby z naopak velmi obskurních míst. Jeho encyklopedické znalosti dokumentuje souhrn celkem 1700 CD a LP recenzí, otištěných v průběhu uplynulých dekád. Cronshaw jej zpřístupnil na svém webu cloudvalley.com, a uvádí krédem, které by čtenáři UNi jistě podepsali: “Napadá mě že ve světě je na CD k mání hodně krásné, originální, zajímavé hudby, která stojí mimo mainstreamovou komerci, a tudíž zůstává nevyslyšena. Lidé jimž by se určitě líbila o ní nemají tušení, pravděpodobně včetně vás.”
Hudební revolty získávají na různých místech planety dramaticky odlišné formy – někdy v závislosti na zeměpisném, ale častěji na politickém klimatu. Relativně známým příkladem je africký hip-hop, který na rozdíl od své americké paralely plní podstatně odlišnou funkci, často státotvornou a konstruktivní. O africkém punkrocku jsme naopak donedávna nevěděli vůbec nic. Film Punk in Africa, který se letos promítal na festivalu Jeden dvět, odkrývá překvapivé paralely mezi hudební revoltou v Sowetu či Johannesburgu a disidenty v Praze a Varšavě. 
“Když jsem kolegům ukazovala letecké záběry z romské osady Jarovnice, nechtěli mi věřit, že to je na Slovensku. A když jsem vyprávěla o špinavých dětech a udupané hlíně, tipovali Afriku či Indii,” vzpomíná Jana Belišová. Hudbu, kterou vydává na CD, DVD i ve zpěvnících, lze rozdělit do tří chronologických kapitol. Tou první byly Phurikane Gila, tedy syrové intimní písně zpívané v rodinném kruhu. Na tento mizející repertoár, který dnes zná už jen poslední generace pamětníků, loni navázalo album After Phurikane, sofistikované setkání romských hudebníků s pečlivě vybranými hráči vážné hudby, na němž rovněž převládá intimita a komorní zvuk.
Propojování blues s východní hudbou není nějakým sezónním trendem – s modálními tónovými řadami experimentoval jeden z nejlepších bílých bluesových kytaritů, Mike Bloomfield s Butterfied Blues Bandem na vrcholném albu East West, pozdějším příkladem je skladba Kashmir s Led Zeppelin. Kanadský kytarista Edward Powell si hudbu Východu zvolil jako životní cestu a to hned ve dvou profesích, jako hudebník a též jako nástrojář. Jeho konstrukčně unikátní dvoukrké loutny ragmakamtar svým impozantním tvarem navíc připomínají zlatou éru Mahavishnu Orchestra s Johnem McLaughlinem a jeho dvoukrkou kytarou.barnay_.jpg "(c) Barnay")
Vstřebávat hudbu v jejím domovském prostředí je úplně jiný zážitek než konzum filtrovaný přes CD či MP3, kulturní turistika je – alespoň v cizině – trvale stoupajícím trendem. Na jižním okraji Sahary se každoročně v lednu koná Festival In The Desert, připomínající spíše neokázalé kmenové setkání pouštních kočovníků.
Skupin kombinující hudbu Východu i Západu jsou stovky, ale amsterdamská Arifa se od většiny z nich liší, nezůstává totiž u toho, že by jen mechanicky propojila nástroje či formální postupy obou světů. Loni v Kodani se představila mezinárodnímu publiku na veletrhu Womex, její koncert fascinoval muzikantskou svobodou i uměním každého z hráčů spíše poslouchat ostatní nežli prosazovat své ego. 
Kousek nad katalánskou metropolí Barcelonou, poblíž slavného kláštera Montserrat leží městečko Manresa, které každoročně ožije na tři dny hudbou. Vše se rázem změní, sjíždějí se sem hudebníci z celého Středozemí. Země na jeho březích jsou už od dob antiky propojené jak mořskými cestami, tak i kuchyní a kulturou. 
Když jste se usadil v Berlíně, skládáte také písně v němčině? Jedna moje píseň, Görlitzer Park, je částečně v němčině, tématem je nádraží, které po stržení Berlínské zdi ztratilo svůj význam, a tak na jeho místě vybudovali park, který má ale stále nehostinnou atmosféru jako to dřívější nádraží. V té době jsem měl německou přítelkyni, mluvili jsme spolu podobně jako v té písni napůl anglicky, napůl německy. A v Berlíně jsem si koupil akordeon, je z roku 1939 takže je to vlastně nacistický akordeon, do hudebního obchodu byl prodán s datem 21 dubna 1939, což je přesně jeden den po Hitlerově narozeninách a den před Leninovými .PetrDoruzka-100_8781_.JPG "Daniel Kahn a Jonathan Walton (c)PetrDoruzka")
Klezmer, ještě před dvaceti lety zapomenutá hudba z východoevropských židovských osad, má překvapivou vitalitu. Kontinuitu židovské kultury v Evropě přeťal holocaust a k její obnově přispěli potomci imigrantů ve Spojených státech. V čele revivalu stojí newyorská skupina Klezmatics, která svá první alba natáčela v Berlíně, městě které bylo kdysi řídícím centrem holocaustu. Z úsilí hrstky izolovaných sběratelů a nadšenců se stal trend, jehož vývoj připomíná sněhovou kouli. Dokumentoval to i loňský ročník festivalu Folkové prázdniny, s nápadnou převahou židovsky orientovaných skupin, která byla dána spíše expanzí žánru samotného nežli plánem pořadatelů.
Od 60. let, kdy se v Rio de Janeiru zrodila bossa nova, je Brazílie pověstná éterickými, ale přitom silně expresivními a výsostně muzikálními ženskými hlasy. K posledním objevům na tomto poli patří 31letá CéU, vlastním jménem Maria do Céu Whitaker Po‡as. Narodila se v Sao Paulu, největším městě Brazílie, a tvrdí, že ji inspiruje především hudba s kořeny v Africe.
Spojení studiové elektroniky s africkými kořeny funguje skvěle, což potvrdily drasticky zkreslená kovová drnkátka likembé skupiny Konono No 1 z Konga na albech série Congotronics. Další příspěvek na toto téma pochází z opačného kraje Afriky, z Nairobi, hlavního města Keni. Vznikl z iniciativy neziskové organizace Art of Protest, zaměřené na kulturní výměny mezi Británií a muzikanty z afrických ghett.
