Textové podklady + videa díl 7-12

 
7 Tradiční autentická lidová hudba v Evropě, folklór, folklórismus (1)
 

Evropské menšiny: Sámové, keltská hudba, regionální evropské styly, Galicie, Katalánsko, Baskicko, korsická polyfonie
.
Proč menšiny a ne hudba státních útvarů?
Protože hudba většiny regionální odlišnosti potlačuje. Čím zajímavější styl, tím více svázaný s nějakou lokalitou.
Například termín americká hudba je bezobsažný, ale naopak
- neworleánský jazz
- chicagské blues
- grunge ze Seattlu
je už docela přesný

Ztráta autentičnosti

Zájem Evropanů o hudbu jiných kultur pramení zčásti z toho, že Evropané tuto tradici ztratili.

Ztratili konkrétně hudbu,
- která je součástí každodenního života,
- a která je přitom zcela jednoznačným způsobem spjatá s lokálním prostředím:

Tato kontinuita se naruší,
- když zanikne původní styl života, přijde průmysl, lidé se hromadně stěhují z vesnic do měst, což může původní hudbu buď zlikvidovat, anebo ji probudit k novému životu,
- když civilizace, média, globalizace přinese masovou kulturu odjinud, která lokální styly buď překryje, anebo je naopak oživí novými podněty

Oba tyto procesy nelze izolovat, oba jsou dvojsečné, oba vytvářejí pro lokální kultury prostředí, které má analogie:
- v ekonomice je touto analogií konkurenční prostředí
- v biologickém ekosystému pravidla přežití, a s tím související zákon Charlese Darwina o vývoji a přežití druhů

Pozitivní příklady této dvojsečnosti, které přinesly nové styly, založené na etnickém základě:
- jazz a blues v USA
- tango v Argentině
- městské hudební styly v současné Africe, jako rai, či soukous

Na různých kontinentech probíhá přechod od vesnického do městského způsobu života a s tím spojené proměny hudby různě dlouho:
- zárodky jazzu, blues a tanga vznikaly zhruba na přelomu 19 a 20 století
- rai v Alžíru vznikl ve 30 letech
- konžská rumba či soukous vznikl v Kongu v 60 a 70 letech
- Asian Underground v Anglii se formoval od 80. let

To co se odehrálo na ostatních kontinentech během posledních 100 let, v Evropě probíhalo mnohem déle, zhruba 250 let. Jako opěrné datum pro transformaci tradiční venkovské hudby v pozdější folkór nám může sloužit rok 1781, kdy Josef II, syn Marie Terezie, a český a uherský král zrušil nevolnictví. Tato velmi pozitivní změna přinesla svobodu, nové možnosti, a tím i narušení tradičních životních stylů.

Dne 1. listopadu 1781 byl vydán tzv. Patent o zrušení nevolnictví, jímž bylo nevolnictví zrušeno a nahrazeno mírnějším poddanstvím a nadále byla zachována robota (až do roku 1848), čímž byli poddaní vyvázáni z přímé závislosti na své vrchnosti, ať šlechtické či církevní. Tato změna mj. znamenala, že poddaní nepotřebovali souhlas vrchnosti, když se chtěli odstěhovat z panství (např. do města, nebo na panství jiné vrchnosti), když chtěli uzavřít sňatek s osobou žijící mimo panství, když chtěli dát své děti vyučit řemeslu či studovat, což dřív bez souhlasu vrchnosti učinit nesměli. Z poddanství rovněž bylo možné se vykoupit. Nepřímým důsledkem patentu byl nárůst vzdělanosti (víc lidí mohlo svobodně studovat) a podnikatelské činnosti (rolníci mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách), což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách.

Společenskými změnami procházela celá Evropa, o osm let později začala Francouzská revoluce (1789-1799), o 13 let pozěji ačala sériová výroba parního stroje a tím růmyslová revoluce, ve Velké Británii začala rukodělnou ekonomii nahrazovat éra strojové výroby. Udává se, že průmyslová revoluce vypukla kolem roku 1780 a naplno se projevila o 50 let později.

Zrušení nevolnictví tedy proběhl v kontextu dalších společenských změn: Velká část lidové kultury zmizela z relativně ušlechtilých příčin, jako byl zánik nevolnictví, vynález klavíru či hudební osvěta. Ukrajinský pianista Michail Alperin považuje například za úhlavního nepřítele lidové hudby konzervatoř.

Proměna spontánního tradičního muzicírování v uměle udržovaný folklór znamená: otázka autentičnosti a pravdivosti ustoupí do pozadí. hudba se stane zakonzervovaným kulturním dědictvím a nikoli platformou, na níž vynikne tvůrčí injdividualismus. Například: “Řekové svoji hudbu vnímají jako národní dědictví a ne jako legitimní uměleckou formu. Autentická lidová hudba se tu představuje kulisu ke státním a církevním svátkům, ale nikdo ji nebere jako svébytné umění. Většina mých kolegů hraje v kapelách slavných hvězd hudbu, kterou ve skutečnosti nemůže vystát.” Autorem citátu je původně irský hudebník Ross Daly, který se usadil v Řecku a dnes je mistrovským hráčem na krétskou liru. .
Ross Daly in Concert, Crete, Greece

Dudy a niněra v evropské vážné hudbě, video

Evropané pociťují ztrátu vlastní hudební tradice a o to s větším zájmem sledují hudebí tradice z jiných kultur
- přitom a.ale souběžně znovuobjevují vlastní tradice
- proces opět souvisí s národní identitou,
- zpočátku se jednalo o izolované snahy místních sběratelů, které jakoby zázrakem změní měřítko a přejdou do silného společenského hnutí a trendu.

Příklad dvou regionálních tradic, které se udržely do 21. století

Cant d’estil z Valencie (katalánský region Španělska), zpěvy které jsou funkcí příbuzné koledám, texty na místě jako reakci na okamžitou situaci vymýšlí versaor, tedy nezpívající básník, který je našeptává do ucha zpěvákovi (Josep Aparicio “Apa”)

Rituál taranta který zachytil v Salentu (jihovýchodní část Itálie) antropolog Ernesto De Martino a dokumentarista Gianfranco Mingozzi roku 1961.

Tarantismus je muzikoterapie, která léčí uštknutí pavoukem tarantulí. Pavouk, který ve skutečnosti není jedovatý, se v tomto případě stal zástupným problémem pro psychické zhroucení či vyčerpání pacientky. Za posledních 50 let, kdy autentické rituály vymizely, prošel tarantismus obrodou. V jihoitalském regionu Salento je konjunktura nových skupin, revivalem procházejí i veteráni, tamburiny i rituální rytmus pizzica jsou zdrojem kulturní identity, dokonce se mluví o neotarantismu jako o novém společenském trendu.

KELTSKÁ HUDBA

Dva příklady zmíněné “izolované snahy místních sběratelů, které jakoby zázrakem změní měřítko a přejdou do silného společenského hnutí a trendu”, najdeme shodou okolností v Irsku a Bretani, tedy zemích které se později stalt ohnisky “keltského revivalu”.

Roku 1961 založil v Dublinu Sean O’Riada - žák francouzského skladatele Oliviera Messiaena - vůbec první skupinu, která hrála irskou lidovou hudbu s precizností klasických hudebníků.

- V té době ještě nikdo nic netušil o pozdější popularitě keltské hudby, O’Riadova sestava kombinovala tradiční nástroje - irské dudy, flétny a housle - s cembalem, které sloužilo jako náhražka staré keltské harfy. Ta je dodnes jedním z národních symbolů Irska a její historie sahá až do 8. století.

Irští harfeníci působili na šlechtických dvorech, pěstovali živé kontakty s barokními skladateli evropského kontinentu a patřili k irské hudební elitě. Keltská harfa s kovovými strunami, na kterou se hrálo nehty, patří ovšem k dávno zaniklým hudebním nástrojům a v 60. letech jste se s ní mohli setkat jedině ve vitrině muzea. Protože O’Riada se chtěl vyhnout moderní harfě s nylonovými strunami, nahradil nedostupný nástroj cembalem.

Se svojí skupinou hrál nejen irské lidové písničky, ale také skladby irského harfeníka Turlough O’Carolana z 18. století.

Roku 1962 vytvořilo několik O’Riadových spoluhráčů paralelní sestavu, která je dodnes známá pod názvem Chieftains. Vede ji Paddy Moloney, hráč na irské dudy uilleann pipes; k dalším nástrojům skupiny patří velká irská tamburína bodhran a šestihranná tahací harmonika concertina.

V téže době žil v nejzápadnějším výběžku Francie muž, který věnoval dvacet let svého života rekonstrukci téhož nástroje, jaký O’Riada nahradil cembalem. Jeho cílem nebylo jen postavit harfu, ale především vypátrat, jak se na ni hrálo. Roku 1967 založil jeho syn Alan Stivell skupinu, která patřila k vůbec nejstarším folkrockovým sestavám evropské pevniny. Stivell ve své kapele zkombinoval keltskou harfu se skotskými dudami, irskou flétnou a rockovou rytmikou a jeho první alba z počátku 70. let znamenala průlom - jednak proto, že představila bretaňskou hudbu masovému publiku, a navíc pomohla rozvinout kontakty mezi jednotlivými větvemi keltské hudby - tedy skotskou, irskou a bretaňskou.

Tradiční bretaňská hudba měla dvě podoby: zpívanou a instrumentální - obojí najednou neexistovalo. Zpívanému žánru se říká gwerz, to je píseň, která vypráví určitý děj - tedy balada.

Keltská hudba je zjednodušeně spojována jen se zeměmi, v nichž se mluvilo či mluví jazyky keltské rodiny, tedy Bretaň, Irsko, Skotsko a Wales. Ale keltská hudba se stala autentickým domácím žánrem i v severní Americe.

Do Kanady a Spojených států ji s sebou přivezli osadníci, z nichž velké množství pocházelo právě z keltských zemí. Zatímco irské přistěhovalce vyháněla do Ameriky bída, Skotové tam utíkali před Angličany. Nejsilnější migrační vlny začaly v polovině 18. století; anglické vojsko tehdy potlačilo povstání skotských horalů a ti prchali před etnickými čistkami a hromadně se usazovali v dnešní kanadské provincii Nova Scotia. S sebou si přivezli lidové zvyky, hudbu i jazyk - tedy skotskou galštinu.

Pro přistěhovalce představovaly keltské tradice zvláště důležité pouto s rodištěm - a tito “zapadlí vlastenci” je opatrovali často s daleko větší zarputilostí, nežli jejich krajané ve Skotsku. Ostrov Cape Breton na východě provincie Nova Scotia dnes patří k nejživějším ohniskům keltské hudby.

Regionální styly Iberie

Španělsko i Portugalsko má řadu regionálních stylů: flamenco původně vzniklo v Andalusii, i když teď se hraje i na severu země. Velmi odlišné hudební styly jsou v Katalánsku, v Galicii, a v Baskicku. Atlantické pobřeží bylo námořními cestami spojeno s britskými ostrovy, proto jsou ze epodobné nástroje i styly jako v irsku či Skotsku: ale i velmi specifické styly,

Pandereteiras, zpěvačky s velmi pronikavými hlasy, které se doprovázely na tamburinu, z Galicie (západní pobřeží Španělska).
video

Baskicko, perkuse zvaná txalaparta vyrobená z dřevěných fošen.

Baskická vokální tradice bertsolari, video

Portugalsko: fado (osud), kultivované a vysoce poetické písně, jejichž kořen ale sahá do chudinských přístavních čtvrtí Lisabonu.
Amália Rodrigues - Estranha forma de vida (1965)

 
8 Tradiční autentická lidová hudba v Evropě (2)
 

Rembetika i Rembetiko, Řecko

Když skončila první světová válka ve střední Evropě, boje pokračovaly na Balkáně. Definitivní konec přišel až roku 1922, kdy byla uzavřena Lausanneská dohoda, která stanovila:
že všichni Muslimové z Řecka budou odsunuti do Turecka, a naopak pravoslavní křesťané z asijské části Turecka budou odsunuti do Řecka,
Tehdy došlo k přesunu celkem 1.3 milonů Řeků do Evropy, společně se stěhovaly celé vesnice,
Mnozí z nich žili v Malé Asii od dob antiky, a byli to tedy úplně jiní Řekové než ti z Řecka,

Řekové, kteří přišli z Turecka, se usadili v přístavních městech (Pireus), a byli považováni za tu nejnižší a nevítanou třídu obyvatel, které se říká rembe (turecky stoka). Oblékali se a chovali odlišně, žili na okraji společnosti, živili se drobným zločinem, a do Řecka si s sebou přivezli tureckou hudbu, tanec i orientální životní styl, k němuž patřilo kouření hašiše, v Asii legální, v Evropě nikoli.

Tito Rembetes tvořili komunitu na okraji zákona, v jejich hudbě se míchaly vězeňské písničky s kavárenským, v textech říkali vše bez obalu a natvrdo, pro evropské Řeky to bylo cosi šokujícího, ale také velmi autentického, podobně jako pro americké bělochy setkání s černošským blues.

Rembetika měla i politické souvislosti: komunistická levice ji už ve 30 letech odsoudila jako dekadentní a kriminální, a když skončila 2 světová válka Řekové se začali zajímat o jinou hudbu. Na rembetiku se téměř zapomnělo, V 70 letech za vojenské diktatury získala rembetika punc zakázaného ovoce a to napomohlo k jejímu revivalu, a počátkem 80 let vznikla řada nových kapel, které rembetiku hrály,

Klíčový nástroj: bouzouki, podobný mandolíně, ale má syrovější zvuk, rozšířil se v Skandinávii i Irsku

Videozáznamy

Stelios Vamvakaris & Christos Konstantinou - The Minister
BBC Documentary on Rebetika Part 1
BBC Documentary on Rebetika Part 2
BBC Documentary on Rebetika Part 3 zde je o odsunu od 2.00
Sotiria Bellou 1949-Rebetiko Greek song
Vasilis Tsitsanis & Sotiria Bellou - apoklhros
Music of the Outsiders: Rembetika. A documentary made in around 1988. The program has English subtitles. George Dalaras narrates in English. In this episode Dalaras introduces the Mangas and he speaks with Sophia Karivalis and Stelios Vamvakaris.Rembetiko: Music of the Outsiders - Part 2
Roza Eskenazi (1975)

Další balkánské styly:
Epiros je hraniční oblast Řecka a Albánie, dochoval se zde polyfonní způsob zpěvu
Music of Epiros: UNESCO on Albanian Polyphonic Heritage
Balkánské dechovky, romská hudba (v romské kapitole)

V Bosně se od turecké invaze po staletí setkávaly dvě kultury: evropské křesťanství, a turecký islám. Jedním z výsledků tohoto křížení jsou balady sevdah, což je turecké slovo pro emoci či lásku. Táhlé písně s melismatickými ornamenty ve zpěvu, původně zpívané s doprovodem turecké loutny saz.
Amira Medunjanin - Bogata sam imam svega

Halekačky z Bosny, video

Balkánská hudba moderním pohledem z Londýna, dávno před Emirem Kusturicou, Goranem Bregovičem, Boratem: 3 Mustaphas 3

Novodobé balkánské styly, obecně vzniklé prolnutím oorientálně znějících tradic s moderní technologií, tj klávesami automatickým bubeníkem, a lascivní eurovizní podiovou prezentací. Srbský turbofolk má navíc nacionalistický podtext, hvězdou žánru je zpěvačka Ceca, vdova po zavražděném válečném zločinci Arkanovi.
Podobnou funkci mainstreamové komerce s kontroverzním ohlasem mají styly populární mezi romským obyvatelstvem.
manele v Rumunsku
chalga (čalga) v Bulharsku

Skandinávie / Karélie

Etnická výměna mezi Tureckem a Řeckem ve 20 letech není jediným případem, nesouladu mezi státními hranicemi a hranicemi kulturními.
Příklad: Transylvánie, kam Bartók jezdil sbírat maďarské lidové melodie, je na území dnešního Rumunska. V 70. letech tam jezdili za stejným účelem lidoví hráči z Maďarska.

Pro Finsko je takovou zásobárnou lidových melodií Karélie, hraniční oblast mezi Ruskem a Finskem.Inspirovala epos Kalevala i celou generaci současných finských skupin, včetně Värttinä.

Po jazykové stránce má Karelie nejblíž k Finsku a dlouhou dobu představovala mezi oběma nerovnými sousedy, tj Ruskem a Finskem, jablko sváru - až do roku 1945, kdy byla velká část původně finské Karelie připojena k tehdejšímu Sovětskému svazu. Statisíce Finů tehdy ztratilo své domovy.

Houslista skupiny Värttinä Kari Reiman vypráví: “Můj otec se v Karelii narodil, a když mu bylo deset let, musel se spolu s asi 400 000 dalšími obyvateli vystěhovat. Na ruské straně žijí dodnes lidé, kteří mluví finsky, i když se museli naučit rusky a nechat si poruštit jména. V období studené války se o tomto etnickém násilí oficiálně nemluvilo, v médiích představovalo tabu. Teď se o těchto věcech hodně diskutuje, ale nemá to žádnou politickou váhu. Lidé, kteří byli vyhnáni, mají různé spolky a dodnes se scházejí, a v posledních letech, kdy se otevřely hranice, mohou do ruské Karelie volně cestovat. ”

Pro Finy je Karélie už dvě stě let základem kulturní identity: právě zde nasbíral finský buditel Elias Lönnroth ty nejcennější písně, z nichž pak vytvořil národní epos Kalevala. Kulturní vazba na Karelii má zcela racionální důvod: právě v těchto izolovaných končinách se nejdéle udržela stará tradice písní runo, z níž například čerpá Värttinä, a které tvoří základ Kalevaly. Slovo runo označuje zpívané příběhy v archaickém stylu, který po staletí tvořil ve Finsku, Karélii, Estonsku dalších jazykově spřízněných oblastech základ veškeré slovesné kultury - a který v 17. století vytlačily rýmované kuplety šířící se ze Západu.

V jedné takové archaické písni se zpívá: “Ze samotného úsvitu vzdušného živlu přilétla orlice Kokko. Letěla vysoko nad mořem, hledala vhodné místo pro své hnízdo. Bohyně vzduchum krásná Ilmatar, zvedla nad hladinu moře své koleno. Orlice Kokko na její koleno usedla a snesla šest zlatých vajec a jedno železné. Rozfoukal se prudký severní vítr Vihma, smetl vejce do moře. Připlul k nim mořský dravec Hauki, a spolkl je. Kokko ho udeřila jednou, udeřila podruhé, Haukiho žaludek pukl, vejce z něj vypadla a rozpadla se na střepiny. Z železného vznikla Země, ze zlatých Obloha, ze žloutku Slunce, z bílku Měsíc, a ze střepin skořápek jsou hvězdy…”

Video:
Píseň Äijö (Värttinä) je variantou na český příběh o hloupém Honzovi. Jejím, hrdinou je ten nejhloupější chlapík z vesnice, jehož uštkne jedovatý had, a zpěvačky příběh podávají s náležitou dramatičností.

Sámové / Laponci

Na severu žije také í etnikum, které podobně jako Romové v Evropě, Kurdové v Asii, nebo Pygmejové v Africe je národem bez státu. Jsou to Laponci, kteří sami ale dávají přednost označení: Sámové. Tato dualita je podobného rázu jako v případě Romů/Cikánů. Jméno Laponci bylo Sámiům vnuceno zvenčí a oni sami ho považují za pejorativní.

Žijí v severní části Norska, Švédska, Finska a Ruska, tradičně se živili chovem sobů, jejich osudy byly podobné americkým Indiánům. Evropané, kteří je kolonizovali, jim tvrdili, že jejich hudební projev, označovaný jako joik, je ďáblova hudba, a že totéž platí o sámském jazyku, a že tedy mají mluvit jen švédsky nebo finsky, řadu šamanů upálili.

Mari Boine, zpěvačka z Norska, vysvětluje:
Joik představuje v první řadě vysoce osobní záležitost. Člověku, který zpívá, přináší podobné opojení, jaké lidé zpravidla hledají u drog. V Evropě jsou lidé zvyklí, že hudbu pro vás vytváří někdo další, ale když to dokážete sám, dostanete se úplně jinam, a právě k tomu vede joik - dodá vám sílu.

Joik býval součástí šamanských rituálů. Zeptal jsem se finského sámijského zpěváka Wimmeho: Necítíte nějakou zvláštní sílu, když joikujete?

“To určitě. Jako v transu. Někdy zapomenu na normální svět, na publikum, posluchače vnímám jen jako nějaký obraz, kolem sebe vidím hory, jezera, nebo jenom barvy, můj hlas letí prostorem a já se pohybuji s ním, a přitom cítím to, co jiní lidé, když jdou do kostela a poslouchají kněze. Po takovém zážitku jsem velmi svěží, silný a vyrovnaný.”

Joik s jistou dávkou poetické licence interpretuje přírodu: Wimme na svém koncertě na festivalu v Rudolstadtu postupně joikoval sobí mládě, dospělého soba, lišku, medvěda, svého 80 letého strýce, vlka a západní vítr.

Videa
Wimme
Womex Nordic night, skandinávský all star band

Jaká hudba se hraje ve střední Evropě?

Ale ani dechovka není tak strnulý žánr, jak se nám jeví v Čechách, Schal Sick Brass Band je z Kolína nad Rýnem a skladbu nemíní zcela vážně, ale ironicky, a tvrdí že ji hraje jen proto aby pozlobila posluchače, kdežto hlavní těžiště jejího repertoáru vypadá úplně jinak:

Dechovka je tedy hudba, která nevymřela, na rozdíl mnoha umělecky daleko cenějších lokálních stylů. Proč je vlastně česká dechovka tolik opovrhovaná? Její dnešní podoba vznikla cestou, kterou lze velmi přesně popsat. Je to proces, kdy široké spektrum atypických tónin a rytmů našeho kontinentu bylo nakonec vytlačeno temperovaným laděním, durovou stupnicí a široké veřejnosti srozumitelným rytmem na dvě či na čtyři; konečným vyústěním těchto zplošťujících tendencí je dechovka, která rezignovala na jakoukoli rytmickou vynalézavost i emocionální upřímnost.

Primáš Hradišťanu Jiří Pavlica na toto téma řekl: “Lidová píseň přežívá jako jednoduchá, zpravidla durová melodie, v podání dechovek, které mají obrovský vliv. Pokud by se mě někdo zeptal, co je na Moravě ten nejživější folklór, tak bych řekl skoro kacířsky, že dechovka. Poznáš to na rytmickém cítění, dechovka přináší ten nejjednodušší rytmus bez jemných posunů a variací,” [na rozdíl od kapel s houslemi či cimbálem, pro které jsou rytmické posuny naopak tvůrčím nástrojem].

Dechovka nejenže nevymřela, ale naopak pomáhá ostatní lidovou hudbu vytěsnit, jako masově srozumitelný, ale nepříliš tvůrčí žánr, představuje odstrašující případ i pro lidové muzikanty z Moravy: kdo zpívá s dechovkou, ztratí frázování a cit.

Středomořská polyfonie

Věnujme raději pozornost esteticky hodnotnějším žánrům, které se navzdorů tlakům civilizace dodnes udržely, často na zeměpisně izolovaných místech. Příkladem je polyfonie z Korsiky a Sardínie.

Co to je polyfonie:
Každý hlas zpívá vlastní melodii, systém nezávislý na harmonii.
Opak: homofonie, vedení hlasů v daných intervalech,

Sardinská i korsická polyfonie dlouho přitahovala rockové hudebníky - například Franka Zappu, Johna Calea, Petera Gabriela i francouzského skladatele Hectora Zazoua.

Na Sardinii existují dva druhy sborového zpěvu: sofistikovaná církevní polyfonie a drsnější styl su tenore. Ten nemá nikde jinde ve Středomoří obdobu. Zpěváci jsou neškolení a stejně jako jejich předkové si vybírají zvukové předlohy z okolní přírody. To je také důvod, proč jejich hlasy někdy připomínají bečení ovcí, jindy bučení krav.

Pro sardinské zpěváky je typické, že nezpívají jen pro publikum, ale hlavně pro vlastní potěšení, a představení si tedy uchovává rysy starého rituálu. Každý ze čtveřice se musí dokonale soustředit a přitom rozlišit jednotlivé hlasy. Tomu odpovídá i typický postoj: zpěváci jsou rozmístěni v půlkruhu a každý z nich si drží u ucha dlaň, která má funkci zvukové “lupy”.

Dnešní obsazení Tenores di Bitti se vyvinulo ze čtyřčlenné sestavy farmářů, pastevců a řemeslníků. Zpočátku přijali jméno Remunnu e’ Locu, což byl satirický básník, který žil o sto let dříve v jejich domovském městě Bitti, a jehož texty zpívali. Své album Romanzesu natáčeli v domácích podmínkách v kuchyni a ve sklepě, kde zrají sýry.

Zatímco na Korsice a Sardinii polyfonie žije, v jiných místech Středomoří sice zmizela, ale nikoli beze stopy. V Janově se například probouzí tradice “tralaleros”, od slova tralala, typ mužského hospodského zpěvu, rozšířený hlavně mezi přístavními dělníky: skupina zpěváků utovří kruh okolo stolku, na němž stojí lahev červeného vína, a zpívá.

Skupina Lo Cor de la Plana pochází z Marseille, ale jejich polyfonický zpěv je novotvarem, vytvořeným k dynamické interpretaci textů ze starých rukopisů.

Terrae, revival lidových tradic na Sicílii

Le Mystere des voix Bulgares

Dalším vokálním, fenoménem jsou “tajemné bulharské hlasy”, které se staly předmětem kultovního zájmu rockového publika. Roku 1976 je pro Západní Evropu objevil švýcarský varhaník a producent Marcel Cellier. Ve Francii vydal nahrávku ženských sborů z Bulharska Le Mystere des voix Bulgares; později ji převzala anglická rocková nezávislá značka 4AD, a bulharské zpěvačky díky své popularitě hostovaly na deskách zpěvačky Kate Bush aj.

Fenomén je zajímavý tím, že se nejedná o autentickou lidovou tradici, ale o fuzi, která vznikla jako jeden z mála pozitivních produktů státem podporováného a manipulovaného folkóru v dobách totality. Do Sofie přijel v 50. letech ruský pěvecký sbor a bulharská vláda se rozhodla, že podle tohoto vzoru sestaví bulharský sbor. Skladatel Filip Kutev objížděl roku 1953 bulharský venkov, vybíral tam zpěvačky a z nich sestavil první sbor. Kutev pro zpěvačky psal aranžmá, založené na lidových melodiích, a díky jeho talentu a citu z toho nevznikl megalomanický paskvil, ale velmi působivý styl:

Morava a Čechy

Evropská hudba má své regiony, ale také daleko širší celky, které bychom mohli nazvat “stylové rodiny”: jejichž součástí spolu navzájem komunikují. Jednou takovou rodinou je třeba Skandinávie, jinou hudba britských ostrovů, hudba Balkánu anebo středomořských zemí jako itálie, Francie a Španělsko. V tom nejhrubším dělení lze Evropu rozčlenit do dvou hudebně odlišných stylových rodin: západní a východní.

Do jaké z nich patříme my?

Do obou, hranice mezi nimi probíhá severojižžním směrem mezi Čechami a Moravou. Česká tradiční hudba, jako třeba dudácí ze Strakonicanebo písničky předválečných pražských kabaretů patří do stejné rodiny, jako hudba německá.

To co se hraje na Moravě bylo naopak silně ovlivněno Východem: invazemi z Turecka, které postihly balkánské země, Rumunsko i Maďarsko, a poznamenaly i Moravu. Pokud bychom cestovali z Moravy na Východ, orientální vlivy budou sílit: pokud bychom cestovali z Rumunska na západ, orientální vlvivy budou slábnout - a Morava bude tím posledním místem, kde je ještě najdeme.

Tou nejzajímavější oblastí bašeho území jsou Bílé Karpaty, hranice mezi Slovenskem a Moravou, místa jako Strážnice, Uherské Hradiště, Rožnov, či Velká nad Veličkou patří k centrům lidového umění.

Pohledem do historie zjistíme, že moravská hudba, kterou dnes vnímáme jako cosi danného a neměnného, procházela vývojem který pokračoval i ve 20. století - a současná cimbálová kapela je vlastně relativně nedávným objevem. Velký pedálový cimbál v Budapešti zkonstruvoal nástrojář českého původu: Jeho pedál umožňuje tlumit struny - podobně jako klavírní pedál. K nám se dostal počátkem 20. století - koupil si jej svérázný folklórní buditel Joža Vranecký starší z Nového Hrozenkova (Valašsko). Větší povědomí o něm však vytvořila až ve 20. letech tehdy slavná slovenská kapela Samka Dudika, která jezdila hrát i na Moravu. Ve třicátých letech jej zavedl na Horňacko Jožka Kubík jako jeden z prvních moravských primášů, protože se s ním setkal na Slovensku během vojenské služby.

Jožka Kubík žil 1907 - 1978, a je jediným českým Romem, jemuž postavili pomník.

V 50. a 60. letech nastala éra obřích, oficiálních folklorních ansámblů, pro který pracovali profesionální aranžéři i skladatelé. V zásadě dobrá myšlenka ovšem trpěla tím, že hudebníci se ocitli v rutinním pracovním procesu a ztratili kontakt se skutečnou tradicí, Ale na nahrávkách Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů najdeme celou řadu rarit: zpěv Ivy Bittové i Karla Gotta, i instrumentálku Skřivánek / Ciocarlia, která je předlohou hitu Kalašnikov k filmu Underground (Emir Kusturica)

V Čechách bychom našli poslední zbytky lidové tradice například v Chodsku či jižněji v okolí Strakonic, kde se také koná Mezinárodní dudácký festival. Jeho zakladatelem je Josef Režný (nar. 1924), dudák a pedagog:

 
9 Kavkaz Asie Oceánie, Indonésie
 

Arménie je jedna z nejstarších křesťanských zemí, a její hlavní město Jerevan patří k nejstarším městům na Zemi: ty nejstarší archeologické nálezy z města Erebuni, což byl původní název Jerevanu, pocházejí z roku 782 před Kristem. Kolem roku 400 vzniklo arménské písmo, které se užívá dodnes, a tehdy také vznikly první kláštery, které byly centry vzdělanosti i umění, a dochovaly se v nich velmi cenné rukopisy, včetně hudebních skladeb.

Arménie je také země s velmi tragickou historií: Arménci byli obětí etnických čistek ze strany Turků, tzv Arménské genocidy roku 1915. 10 milionů Arménů žijí v cizině, 3 miliony v Arménii, tím nejznámějším Arméncem žijícím v cizině byl spisovatel William Saroyan.

Arménské komunity existují v Indii, Libanonu, v Istanbulu, roku 1717 získali arménští kněží v tehdejší Benátské Republice jeden z ostrovů, který je součástí Benátek, San Lazzaro, jako autonomní territorium.

Nejvýznmanějším nástrojem arménské hudby je píšťala duduk, a nejvýznamnější postavou Djivan Gasparyan, Duduk, jak nasvědčuje název, je příbuzný melodické píšťale dud, má jemný, velmi teskný tón, a je to nástroj, který svoji expresivitou dokáže vykreslit nálady podobně, jako lidský hlas. Když Gasparyan vyrůstal, v kinech se hrály němé filmy, které doprovázeli hráči na duduk. Gasparyana fascinovalo, jak dokáže tento nástroj všechny ty filmové nálady podkreslit, a tvrdí, že právě tito improvizátoři, kteří hráli živě v kině poblíž jeho domova, uvlivnili jeho umění.

Gasparyan získal roku 2002 cenu za celoživotní zásluhy na festivalu Womex, což je World Music Expo.

Komitas
Nejvýznamnější sbírku arménské hudby pořídil etnomuzikolog, který byl podobně jako moravský sběratel František Sušil občanským povoláním kněz. Komitas Vardapet, známý též jako Komitas, vystudoval muzikologii v Berlíně, a několik let strávil sběratelskými cestami mezi arménskými komunitami na území Turecka. Ještě před genocidou roku 1915 se mu tak podařilo zachytit hudbu, která by jinak nenávratně zmizela spolu milionem vyvražděných Arménů. Udává se, že Komitas zachytil 1500 písní.

Spřízněnost a rozdíly mezi styly kavkazských národů
Arménie je stát vklíněný mezi Turecko, Irán a Azerbajdžán, který leží na břehu Kaspického moře. V hudbě Azerbajdžánu a Arménie se používají podobné nástroje, podobný systém tónových řad, který se jmenuje mugham (též mugam), ale když bychom srovnali dvě zpívané nahrávky, zjistíme že se odlišují velmi podstatně. Liší se proto, že oba národy patří do různých kulturních světů: Arménie do křesťanského, Azerbajdžán do muslimského.

Azerbajdžán, hudební systém mugham

Mugham je též označení pro azerbajdřánský klasický repertoár: k sestavě typického ansámblu patří housle kemenče, velká tamburína, a strunný nástroj tar.

Slovo Mugham má několik významů:
nota, tón
tónová řada
skladba v této tónové řadě
klasická hudba, založená na tónových řadách mugham

V sufijské tradici mugham znamená “prostředek jak navázat kontakt s Bohem”

Systém mugham je paralelou hudebních systémů systémem makam (maqam) v Turecku a na středním Východě a s ragami z Indie a Pakistánu

Historie trvá 1000 let, studium teorie mugham tvrá cca 5 let

Základem zpívaného textu he ghazal, tedy báseň s milostným či duchovním obsahem, s danou formální stavbou, podobně jako třeba u evropských sonetů:
struktura: 14-16 veršů.

Zpěvák si vybere ghazal, který dle svého uvážení spojí některým s mughamů. To je součástí tvůrčího procesu.
Když se vytvoří suita několika mughamů, získáme dastgah
K nejvýznmanějším mistrům umění mughamu patří azerbajdžánský zpěvák Alim Qasimov, jehož koncerty mají hloubku srovnatelnou s Nusratem Fateh Ali Khanem z Pakistánu, pro
Nástroje, které se v Azerbajdžánu používají, ovšem najdete i ve vzdálenějších zemích. procházela tudy totiž Hedvábná stezka, která spojovala Středozemním moře s Čínou

Videa
Kronos and Alim & Fargana Qasimov perform Said Rustamov’s “Getme, Getme” live at Barbican Hall’s Ramadan Nights Festival in London on September 26, 2008. “Getme, Getme” is featured on Kronos’ album “Floodplain”, available now on Nonesuch Records.

Kronos Quartet + Alim Qasimov

Irán, klasická hudba, Mohammad-Reza Shajarian, video

HEDVÁBNÁ STEZKA

Trasy karavan, stejně jako moderní železnice nebo dálnice, představuji “ekonomický koridor”. V jejich okolí je více pracovních příležitostí, větší výběr zboží, a také větší šance pro zábavu a kulturu. Kdo chce prodat co vypěstoval na své farmě, si otevře stánek na stanovišti karavan anebo na železniční stanici. Totéž platí v menším míře pro ty, kdo nabízejí hudební nástroje ze své dílny,

ČÍNA

největší státní útvar současného světa, působí při pohledu zvenčí jako jeden kompaktní celek. Na čínském území, které se svojí velikostí blíží rozloze Evropy, ovšem žije značné množství národů či etnických skupin. Netřeba dodávat, že i takové skupiny, které jsou z našeho hlediska značně početné, se snadno mohou stát národnostními menšinami ve státě, jehož počet obyvatel dnes přesahuje jednu miliardu, a že tyto menšiny jsou zcela neznámé za hranicemi Číny.

Mezi bohatstvím forem i stylů, v popularitě vede vokální, především opera
Na Západě je ale nejvíce ceněná instrumentální čínská hudba. Čínská hudba při exportu na Západ tedy prochází jistým filtrem.

Příklad 1:
Na festivalu Pražské jaro vystoupila byla skupina QING MEI JING YUE. Čtyři muzikantky, ve svém oboru světové virtuozky. Pro sestavu je zřejmá paralela v evropské vážné hudbě: smyčcové kvarteto, či lépe řečeno, strunné kvarteto.
Sestava:
Yang Jing - pipa (loutna)
Fan Weiqing - zheng (citera)
Yu Hongmei - erhu (housle se dvěma strunami, na které se hraje ve svislé poloze)
Liu Yuening - yangqin (malý cimbál)

Čtveřice ve své hudbě úspěšně integruje západní nástroje i multimedia. Její repertoár tvoří jak soudobé skladby v USA žijícího čínského skladatele Tan Duna, tak i vlastní kompozice i standarty z čínské lidové hudby a klasiky.

Další významné nástroje:
sheng: ústní varhany
suona hoboj s pronikavým zvukem
sanshin - podobný banju
Pipa je čínská loutna hruškovitého tvaru se čtyřmi strunami, své jméno získala podle typických tónů strun rozezvučených brnkáním. Na konci hmatníku má šest výrazných pražců klínovitého tvaru, po nich následuje 26 menších bambusových pražců. Původem je ze střední Asie, v 7.-10. století patřila v Číně k nejpopulárnějším nástrojům. Technika hry je velmi sofistikovaná, s častým ohýbáním tónu, tremoly, i avantgardně znějícími efekty, které evokují třeba válečnou bitvu. Ve 20. století hráči na pipu často přinášeli nové hudební myšlení, které čerpalo i ze západních tradic, v 50. letech byly původně hedvábné struny pipy nahrazeny kovovými. Do západního povědomí pronikla pipa v roce 1994 díky kompozici Ghost Opera čínského autora Tan Duna na společné nahrávce Kronos Quartetu a čínské hráčky Wu Man.

Příklad 2:
Gong Linna, čínská zpěvačka s doprovodem národnostně smíšené skupiny, v níž převládají čínské nástroje, ale kompoziční myšlení je výrazně ovlivněno Západem

Gong Linna video 1
Gong Linna video 2

TAIWAN
Ostrov byl cílem několika migračních vln čínských kolonizátorů, původními obyvateli jsou taiwanští aborigines, etnicky spříznění s obyvatelstve tichomořských ostrovů.

KOREA

Pansori, zpěvy korejských šamanů, trailer filmu Intangible Asset Number 82

Pansori ve filmu Sopyonje, trailer, 1993

OKINAWA
V Jihočínském moři, mezi Taiwanem a Japonskem, se táhne souostroví zvané Rju-kju. Mnohem známější jméno však nese jeho největší ostrov, Okinawa. Hudební specialisté ze Západu považují Okinawu za hudební laboratoř i klenotnici Východu, což dokumentuje jedna kuriózní událost: když před několika lety přijela do Anglie okinawská ženská skupina Nenes, celý hudební Londýn to prožíval jako významný koncert sezóny. V hledišti se tehdy shromáždila novinářská elita i řada umělců, včetně Laurie Anderson a Lou Reeda - a poslouchala hudbu, v níž se prolínají vlivy z Tichomoří, Číny i Japonska.

Čím je vlastně Okinawa - odkud skupina Nenes pochází - pro muzikanty tak zajímavá? Prolíná se tu několik kultur: ostrov sice oficiálně patří k Japonsku - ale národním hudebním nástrojem je na Okinawě sanshin, jakési banjo potažené hadí kůží, které sem přivezli před šesti sty lety Číňané z asijské pevniny. Pentatonické okinawské melodie mají zas velmi blízko k hudbě Tichomořských ostrovů.

Během druhé světové války se ale ostrov stal obrovským bitevním polem, Okinawa zaplatila krutou daň. Od konce války až do roku 1972 patřila Okinawa Spojeným státům, které tu dodnes vlastní vojenské základny. I to je důvodem, proč je Okinawa tak odlišná od Japonska.

Skupina Nenes, začala svoji dráhu v klubu Sima Uta, který Američané často navštěvovali. Původně měly Nenes v tomto podniku dvojí roli - jednak obsluhovaly hosty, a také zpívaly. Zpěvačky prý střídaly obě profese ještě v roce v roce 1993, kdy poprvé vyjely do Evropy. Jejich pokus prosadit se ve světě tehdy nevyšel, ale Nenes se staly významnou kultovní atrakcí: natáčely s Ry Cooderem, Davidem Lindleym, jejich domovský klub navštívil například americký pianista George Winston anebo britský skladatel Michael Nyman.

Nenes audio

Shoukichi Kina byl jedním z prvních okinawských muzikantů, který zkusil spojit rock a místní hudbu.
video

Thajsko, zlatá éra 1964-1975 v reedici, psychedelický rock s ústními varhanami khaen (obdoba čínskéhoshengu), audio

Ústní varhany khaen sólově, video

SIBIŘ, BRUMLE, ŠAMANSKÉ RITUÁLY

Na podiu stojí autoritativní žena s drdolem a šamanským bubnem. Vyzývavě červená rtěnka a černé obočí ostře kontrastuje s plechovými náramky a sibiřskými kožešinami. Její skupinu tvoří obnobně stylizované další dvě ženy. Hlavním nástrojem každé z nich je brumle, v anglosaských zemích známá jako jew’s harp, v Asii jako temir-khomus. Tvoří ji kovová podkova, která se stiskne mezi zuby. Hráč prstem brnká na jazýček uprostřed podkovy, jehož vibrace se přes čelisti přenášejí do ústní dutiny. Změnou jejího tvaru můžete zvuk brumle “přelaďovat”, podobně jako v případě hrdelního zpěvu. Skupina se jmenuje Ayarkhan, její domov leží v Jakutii, nedaleko polárního kruhu severovýchodně od Bajkalu.

Jakutsko-Sakha, zpěv a brumle, Ayarkhan, video
Ayarkhan video 2

Gilgil, předchůdce kovové brumle z Tichomoří

Sibiřské šamanství dnes

Tatiana Kobežiková, šamanka z Abakanu, Khakassie, Ruská federace, vzpomíná na své předky: “Mého dědečka někdo ho udal, odvezli ho neznámo kam, a pak nám oznámili, že byl zastřelen na útěku. To byla oficiální verze, kterou jsme si nemohli ověřit. Dědeček měl 5 dětí, stalo se to v roce 1937.”

Jak je tedy možné, že šamanismus přežil tři generace teroru a diktatury? “Teoreticky to možné není,” tvrdí Kobežiková. “Šamani byli deportování do jiných regionů, někteří se mohli koncem 50. let vrátit, ale museli podepsat prohlášení, že se šamanismu vzdávají. Tradice se přerušila, protože se zpřetrhal řetězec předávání zkušeností mezi generacemi. Ale musíte si uvědomit jeden ne zcela zřejmý aspekt: šamanem se člověk nestává vlastní volbou, ale výběrem. Pokud jste tedy měl mezi předky šamany, je docela možné, že si jejich duchové vyberou vás.” To se obvykle stává v nějaké mezní situaci, šamanský adept je inspirován snem nebo těžkou životní zkouškou. Ale: co když člověk nechce? Může šamanskou nabídku odmítnout? Kobežiková vypráví: “V dané situaci se můžete buď zbláznit nebo umřít. To jsem poznala na vlastní kůži. Dospívala jsem v 70. letech v éře komsomolu, měla jsem ráda sport, vystudovala jsem univerzitu, a říkala jsem si, proč bych někde měla šaškovat s šamanským bubnem. Ale pak jsem těžce onemocněla, celý rok jsem se sotva mohla pohnout, a lidé ve vesnici za mnou chodili a radili mi, že bych to raději měla vzít.”

Poněkud jiný případ líčil na své pražské přednášce americký muzikolog Ted Levin. Lazo Mongush z Tuvy byl investigativní žurnalista. Nájemní vrahové napojení na firmu, kterou ve svých článcích kritizoval, ho těžce zbili. Mongush útok přežil, uzdravil se a stal se šamanem. Nedaleko Kyzylu, což je hlavní město Tuvy, uspořádal pro Levina a místní muzikoložku Valentinu Suzukei rituál, který existuje na videozáznamu. Reportáž o tom, jak vysvětil koncertní sál v Rize, najdete z de.

Tuva, Mongolsko, Altaj - hrdelní zpěv

Hrdelní zpěv, bifonie, či alikvotní zpěv?

Horalé z Tirol a kovbojové z amerického Západu jsou ve světě známí jódlováním, zatímco pastevci a kočovníci z jižní Sibiře a Mongolska mají tradice odlišné: dokážou vydávat hluboké řvaní, a eventuelně ho kombinovat s průzračným, téměř synteticky znějícím pískáním. Pro Evropana představuje první setkání s tímto projevem zpravidla šok.Když Oorzhak Khunastaar-ool, jeden mistrů sibiřského hrdelního zpěvu, trávil svou vojenskou službu u Moskvy, trénoval zpěv zpravidla o samotě na vycházkách. Když ale nastaly manévry, tak o příležitost cvičit v soukromí přišel, a musel tedy najít náhradní řešení. Při cestách vojenským náklaďákem seděl vždy co nejblíž k motoru; ostatní vojáci sice zpočátku pátrali po zdroji toho zvláštního zvuku, ale později uvěřili, že to asi dělá motor.

“Termín hrdelní zpěv, gorlovoje pjenije, zavedl v roce 1927 ruský profesor Jevgenij Gippius, protože zjistil, že tóny vznikají hluboko v hrdle,” říká Dr. Zoja Kyrgyzová z Mezinárodního centra khöömei při Ministerstvu kultury v Tuvě. “Tuvinci rozlišují celou škálu technik, jako khöömei, sygyt, ezengileer, borbangnadyr, kargyraa. Bifonie znamená jen tu metodu, při níž zpěvák vydává dva různé tóny najednou. Harmonický či alikvotní zpěv zas využívá jen toho, že ústa fungují jako rezonanční dutina. Hrdelní zpěv je tedy střechový termín pro několik spřízněných disciplín. Způsob, jakým se pěstuje v Tuvě, Altaji, Mongolsku či Khakassii je ale něco jiného než novodobé imitace z ciziny, které nemají žádný základ v lokálních tradicích.”

Technika: jedná se o zůžení hrtanové záklopky, takž vzduch kolem napnutí hlasivek prodí rychleji, plus rezonance v ústech

Videa
Tuva video
Alb ert Kuvezin & Yatkha, from Tuva play live in Berlin, 2005
Sainkho Namtchylak. You are the shaman of your life
Music, Dance and Ritual in Sakha-Yakutia Siberia at the Centre of the World - Part 1
Nejmladší hrdelní zpěvák?

Hrdelní zpěv kanadských Inuitů (Eskymáků), video

INDONÉSIE, gamelan a Claude Debussy

Orchestry gamelan používají gongy a další kovové perkuse, původně hudba hraná na aristokratických dvorech s velmi pečlivě vypracovanou strukturou, pro Evropana až šokující pravidly, diametrálně odlišnými od západního hudebního uvažování. V čem? Viz rozhovor s bubeníkem České filharmonie

Roku 1889 hostila Paříž světovou výstavu Exposition universelle. Železnice a lodní doprava už tehdy výrazně zmenšovaly svět; k jeho nejexotičtějším místům patřila Nizozemská Východní Indie. Součástí holandské expozice na pařížské výstavě byla věrná kopie vesnice z ostrova Jávy s šedesáti domorodci za tímto účelem dovezenými do Evropy. V bambusovém pavilonu uprostřed vesnice hrál gamelan - tedy elitní orchestr indonéských šlechtických paláců. Javanskou vesnici pravidelně navštěvoval sedmadvacetiletý skladatel Claude Debussy, který právě hledal cesty, jak se vymanit ze sevření německé skladatelské tradice. Setkání s hudbou, která se příčila všem tehdy platným pravidlům, poznamenala celý jeho život.

Balinese Gamelan Orchestra, Ubud, Indonesia video

Colin McPhee and Benjamin Britten play Balinese Ceremonial Music for Two Pianos, 1941

Bali, Indonésie, “opičí zpěv” Ketjak, video

Bali, Indonésie, “opičí zpěv” Ketjak2, video

Šalamounovy ostrovy, Pacifik, laděné perkuse, video

 
10 AMERIKA SEVERNÍ
 

Jazykové zóny na americkém kontinentě se vytvářely v době kolonizace
- to je informace, kterou budeme potřebovat k orientaci

Příslušnost ke koloniálním říším
Severní Amerika: anglosaská o francouzská
Aljaška: původně ruská
Brazílie: portugalská
Střední a jižní Amerika: španělská
Karibské ostrovy: anglické, španělské, francouzské.

Výjimky: Belize - anglická, Surinam (býv Holandská Guayana)

Nejvýznamnější styly severní Ameriky vznikly spojením afrických a evropských tradic:
- spirituály
- gospel
- ragtime
- blues
- jazz
- rock

Ale také jsou tu styly, které podnítila migrace bělošského obyvatelstva:
- keltská hudba v Kanadě i USA
- cajun v Louisianě, hudba francouzských osadníků
- Klezmer v USA

Černošské styly

Hudba afrických oslav, rituálů, pracovní písně a polyrytmy se v 18. a 19. století v Americe střetávaly s evropskou hudbou; docházelo k tomu v armádě, v kostele i v koncertní síni.

Prolínání černošského a evropského živlu nezačalo ale zrušením otroctví na konci občanské války Sever proti Jihu, ale probíhalo už dávno předtím. Bohužel o tom nevíme příliš mnoho. černošská hudba je dokumentována jen od konce občanské války. Jak se vyvíjela zhruba dvě století předtím, kdy se do Severní Ameriky dováželi otroci, existují jen dohady.

Tím první hybridem africké a evropské hudby byl klavírní styl ragtime, koncem 19 století,

gospel
je duchovní hudba z kostelů na americkém Jihu, církevní písně podávané ovšem s černošským citem pro rytmus. Zpěv k kostelním sboru byl školou pro řadu významných zpěváků: například rock and rollovéhom pionýra Little Richarda, či soulovou zpěvačku Arethu Franklin.
Mezi gospelem a rock and rollem je velmi úzká hranice. Existuje tedy syrový gospel rockového ražení, i vysoce stylizovaný gospel s rysy pop-music či opery

jazz i blues vznikaly zhruba od roku 1910, v době kdy černošská populace byla koncentrovaná na Jihu USA.

Jazz, Miles Davis, Notový zápis improvizovaného sóla, video

Chicago blues, proměna venkovského blues v městský styl,
Od 30 let začíná stěhování černochů za prací do Chicaga, což se promítlo i do hudby, Blues získalo hlasitou, městskou podobu a jeho původní akustická forma se stala předmětem zájmu sběratelů, kteří objížděli americký jih a hledali muzikanty předešlé generace. Řada z těch, kteří prodělali krátké období slávy, buď zmizela, zahynuli ve rvačkách, což byl případ Roberta Johnsona, považovaného za největšího bluesového klasika, anebo se ocitli ve vězení: jako například Huddie Leadbetter, zvaný Leadbelly. Když ho objevil John Lomax, folklorista který pracoval pro Knihovnu amerického kongresu, dosáhl toho, že Leadbellyho pustili z vězení před odpykáním jeho trestu: Leadbelly je autorem řady velmi slavných písní, včetně Good Night Irene.

Tato píseň, stejně jako velké množství bluesových textů, inspirovala reference v americké literatuře: konkrétně v názvu knihy Sometimes a Great Notion, autor: Ken Kesey, napsal ji 2 roky po One Flew Over the Cuckoo’s Nest, slavném románu jehož filmová verze je u nás známá jako Přelet nad kukaččím hnízdem.

Blues, video:
Howlin’ Wolf Smokestack Lightning

Memphis Slim

Blues, další studijní materiály:
Paul_Oliver
Paul Oliver interview

Escaping The Delta, on-line rozhlasový pořad

Cajun
V dnešní Kanadě žila početná francouzská komunita, její zbytky bychom dodnes našli v Quebecu a Montrealu. Frankofonní hudební scéna v Quebecu je velmi živá, jedná se ovšem o zbytek relativně většího společenství. Co se stalo tedy s ostatními Francouzi ze Kanady? Když v 18. století Angličané obsadili původně francouzskou kolonii Akádie (dnes Nova Scotia), francouzští kolonisté odpluli na lodích na jih, kolem Floridy do Mexického zálivu a usadili se v Louisianě, v bažinatých krajích v ústí Mississippi. Podobně jako Anglosasové měli černošské otroky, a ti hráli na nástroje a zpívali, jejich hudba byla paralelou blues, ale s francouzskými texty, mezi nástroji byl i akordeon. Odtud pochází 2 styly: cajun a zydeco, první bělošský, druhý černošský. Pozoruhodná je historie jejich názvů:

Akádie -> Acadien -> výslovnost: [e-keižn] = Cajun

fazole, oblíbená potrava -> Les Haricots -> výslovnost: [l-zariko] = Zydeco

Klezmer
Klezmer je původně evropská hudba, která v USA prošla revivalem a vrátila se do Evropy. Slovo klezmer. jehož množné číslo zní klezmerim, je odvozeno z hebrejštiny, a původně označovalo “hudební prostředek”, později samotného hudebníka. Tradice evropských židovských kapel trvala několik staletí; v Praze vytvořili klezmerim například už roku 1558 cech, tedy profesní sdružení, jehož členové získali o necelých sto let později oprávnění hrát i pro ne-židovské posluchače. Koncem 19. století hrálo v Rusku kolem 3000 profesionálních skupin. V některých oblastech získaly židovské kapely klíčovou roli - ve východním Rumunsku a na Ukrajině se staly hlavními nositeli domácích lidových tradic. Dnes neblaze proslulé ukrajinské město Černobyl bývalo sídlem slavné chasidské židovské dynastie, která vynikala přepychem a vlastnila vyhlášenou kapelu.

Od konce 19. století se situace v židovských komunitách zhoršovala. Židé utíkali do Ameriky před pogromy i kvůli bídě. V letech 1880 až 1924 se vystěhovala třetina ze zhruba devíti milionů východoevropských Židů.

Melodie východoevropských klezmerim sbíral a studoval ukrajinský židovský etnomuzikolog Moshe Beregovskij, který vedl od dvacátých let Oddělení židovské kultury při Ukrajinské akademii věd v Kijevě. Beregovskij - na rozdíl od Židů z Polska a dalších evropských zemí - sice unikl hitlerovskému holocaustu, ale jeho osud poznamenala stalinská diktatura: v roce 1933 byl jeho ústav přejmenován na Oddělení proletářské židovské kultury a v padesátých letech strávil Beregovskij čtyři roky v pracovním táboře na Sibiři. Dnes představují jeho sbírky zcela unikátní svědectví o zaniklé hudební éře.

Během holocaustu se Hitlerovi podařilo v Evropě kontinuitu židovské kultury téměř zničit - ale ve Spojených státech se její stopy vynořily v novém kontextu:
-v muzikálech,
- filmové hudbě,
- konkrétně třeba či v tónech klarinetu v úvodu Rhapsody in Blue.

Autor skladby George Gershwin byl potomkem židovských přistěhovalců, stejně jako swingový klarinetista Benny Goodman. “Lidé míchali klezmer s typicky americkými prvky, a to probíhalo tak dlouho, až někdy v padesátých letech ta hudba odumřela. Aranžmá byla čím dál tím víc stylizovaná a rafinovaná a to znamenalo konec jedné éry,” [Frank London, Klezmatics]

V 70. letech nastal comeback. Jednou z prvních skupin klezmerového revivalu byli Klezmatics, kteří vznikli jako sdružení muzikantů z různých stylů - z jazzu, rocku i východoevropské lidové hudby.

Klezmatics video

 
11 AMERIKA střední, jižní, Karibik
 

Z 12 milionů Afričanů, kteří byli do Ameriky přivezeni jako otroci, skončily dvě třetiny ve střední a jižní Americe a v karibské oblasti. První kontakt s jejich hudební tradicí Evropany ohromil, a černoši na rozkaz svých pánů zpívali, bubnovali a tančili.

Zásadní otázky o rozdílu mezi černošskou hudbou Severní a Jižní Ameriky:

Proč vznikl právě v Severní Americe jazz a blues, a proč se tolik liší od černošských latinskoamerických stylů?
Proč ti nejlepší černošští bubeníci pocházejí z Kuby či Brazílie, a ne třeba z Texasu?
Bylo to tím, že zde byli černoši z jiných částí Afriky, anebo se natolik odlišoval anglosaský živel od španělských či portugalských kolonizátorů?

Příčina je v rozdílu mezi metodami Angličanů na jedné straně a Španělů či Portugalců na druhé.

Jeden z důvodů spočívá v odlišné organizaci otrokářského trhu: zatímco na území dnešních Spojených států rodiny černošských otroků násilně rozdělovali a tím vymazali jakoukoli kontinuitu s mateřským kontinentem, ve španělských a portugalských koloniích zůstávaly skupiny otroků pohromadě, což ale nebránilo v tomu, aby se v průběhu staletí černošské obyvatelstvo mnohem důkladněji promísilo s bělochy. Angličtí puritáni - na rozdíl od překvapivě liberálnějších katolíků, kteří kolonizovali dnešní Latinskou Ameriku - navíc tvrdě potírali jakékoli užívání bicích, čímž americké černochy odnaučili bubnovat a přinutili je hledat jiné formy vyjádření. Promítlo se to i do rasové diferenciace: Zatímco obyvatelé USA se dodnes dělí na černé “Afro-Američany” a bílé, na Kubě či v Brazílii jsou tyto rozdíly daleko méně podstatné.

Santeria, candomblé
To, že v jižní Americe si černošské obyvatelstvo uchovalo i část své africké spirituální identity, dokumentují tzv. synkretická náboženství, santeria (Kuba). a candomblé (Brazílie). Vznikla propojením afrických animistických praktik a katolické víry. Oltář sedmi afrických božstev můžete dnes běžně vidět v kubánských domácnostech. Každé postavě oltáře odpovídá jeden katolický svatý: Svatá Barbara, svatý Lazar, svatý Antonín, svatý František z Assisi, z nichž ale každý reprezentuje jedno africké božstvo, zvané orisha, Pod oltářem jsou obětiny: lahvičky rumu, cukroví, bankovky.

I to, že Kuba se stala ohniskem africko-americké hudby, má své důvody. Na Kubě kvetl trh s otroky až do roku 1880, kdy bylo na ostrově otrokářství zrušeno. Díky těmto neblahým okolnostem získala Kuba roli kulturního skanzenu: etnografové z Ghany si tam jezdili doplňovat znalosti z rituálů, které v Africe vymizely. Přes Kubu byli do Států zavlečeni předkové mnoha pozdějších jazzmanů a bluesmanů - pevninským přístavem nejbližším k Havaně je totiž New Orleans. Přistěhovalci z Evropy na Kubu přiváželi hudební nástroje, melodie i tance, které tu získávaly nové barvy a mořskými cestami se pak šířily do dalších kolonií a vracely zpět do Evropy. Příkladem je původně havanský tanec habanera, který byl módou ve Španělsku, pronikl do opery Carmen a stal se jedním z pramenů argentinského tanga.

Son, salsa (Kuba)
Když se dnes zeptáte kubánského muzikanta, jak se říká jeho stylu, s hrdostí vám vysvětlí, že hraje jedinou a pravou kubánskou hudbu, která se jmenuje son. Ve světě mnohem používanější slovo salsa představuje spíš marketingové označení pro tápající publikum. Tento obecný název zastřešující hispánskou taneční hudbu je připisován kapelníkovi Johnny Pachecovi z Dominikánské republiky: “Když jsme začali jezdit do světa, tak v Japonsku, v Jižní Americe a zvláště v Evropě byli lidé všemi těmi názvy jako son, son montuno, guaracha dost zmateni a proto jsme naší hudbě začali říkat salsa. Tím jsme jednak pokryli daleko širší stylové spektrum, a navíc jsme tam mohli zahrnout i hudbu, která se hraje mimo Kubu - v Dominikánské republice, v New Yorku, Mexiku, na Porto Ricu.”

Kubánský son není jen hudba k tanci, ale podobně jako blues vypovídá o lidském osudu, je to zároveň kultura i zábava s duchovním rozměrem. Son je taneční hudba s textem, který může být příběhem, ironickým komentářem či výzvou - a v čistě verbální rovině tedy funguje podobně jako alžírský rai či trinidiadské kalypso. Po dvaceti či třiceti taktech textu následuje instrumentální mezihra zvaná montuno, vyhrazená expresivnějšímu tanci. Ale stejnou příležitost k expresi má i vokalista: zatímco od jazzového muzikanta se očekává, že v rámci skladby zahraje improvizované sólo, kubánský zpěvák dokáže s přehledem improvizovat v textové rovině. Měl by také mít správnou barvu hlasu, individualitu, razanci i kus srdce. Tomu, kdo takové umění zvládl, náleží uznalý titul sonero.

Videa
Clave, rytmická páteř salsy
SalsaBeatMachine
Salsa, merengue, jak se nástroje podílejí na rytmu

Buena Vista Social Club (Kuba)
Tento hudební projekt pomohl oživit zájem o kubánskou hudbu navzdory kulturní izolaci a hospodářské blokádě ostrova, a přitom vznikl přirozenou cestou, nikoli jako marketingová kampaň.

V roce 1996 přijeli do Havany natáčet producent Nick Gold a kytarista Ry Cooder.
1997 vyšlo albu Buena Vista Social Club
Roku 1998 byla nominována v Grammy jako album world music.
Později na toto téma natočil film Wim Wenders.
Byl to zároveň triumf nezávislé hudební scény v kontrastu vůči marketingem řízenému hudebnímu průmyslu. Prodaly se miliony nosičů, nově vzniklý kulturní fenomén pomohl spoustě zapomenutých muzikantů. Před 40 lety to byli muzikanti docela známí, kteří jen doplatili na kulturní blokádu.

Další karibské styly
Karibská hudbu formoval i ostrobvní charakter. Ten způsobil, že zde vzniklo široké spektrum odděleně se vyvíjejících stylů, které se ovšem mnohokrát nejen navzájem křížily, ale zpětně ovlivňovaly africkou hudbu. Například, vznik panafrického stylu konžská rumba způsobil nejen vynález elektrické kytary, ale i kubánská rumba.

V Dominikánské republice se hraje cadence a merengue - údajně “nejrychlejší tanec světa”, který vznikl kombinací salsy a kolumbijské cumbie. Na Trinidadu má své kořeny calypso i jeho moderní podoba soca (soul + calypso), z Barbadosu pochází velká hvězda této hudby jménem Black Stalin.

Na francouzských ostrovech Martinik a Guadeloup vznikl zouk, který se vyvinul z cadence, a který hrají třeba Kassav, dlouhodobě jedna z nejznámějších skupin frankofonního světa.

Ke karibské oblasti patří ovšem i kontinentální pobřeží střední a jižní Ameriky - od Mexika přes Kolumbii až po Surinam (býv Holandská Guayana), který je domovem stylu kaseko. Jeden z nejvýznamnějších karibských festivalů se ale koná v Evropě, v belgickém městě Hoogstraten, a to už od roku 1983. Belgie a Holandsko mají díky jazyku se Surinamem kulturní vazby.

Steel drum, nalezené a domácky vyrobené nástroje
Hrát bez hudebních nástrojů, či opatřit si hudební nástroje z toho, co najdete na ulici či ve sklepě, je doménou takzvaných jug bandů:
Jug je džbán, který slouží jako bicí,a když foukáte přes hrdlo, zní jako basa.
Ze smetáku lze vyrobit vozembouch.
Další nástroje lze vytvořit z kanystrů a kuchyňského nádobí - například valcha. .

video: The Jim Kweskin Jug Band (a song with Maria Muldaur)

K takřka symfonické dokonalosti dovedly tuto metodu karibské kapely, zvané steel bands, které na laděné bubny vyrobené z naftových barelů hrají filmové hity i skladby z evropské klasiky.

Na počátku byl karneval.

Když ve 30 letech 19 století zrušili Britové na Trinidadu otroctví, též zanikla hranice mezi aristokratickými karnevaly i karnevaly nižší třídy. Pouliční karnevaly černošského obyvatelstva probíhaly za doprovodu bubnů. Koloniální úřady se obávaly, že v rytmu jsou zakodované zprávy, které by mohly způsobit vzpouru, a tak zakázaly v 80. letech bubny potažené blanou. Tehdy vznikla éra bambusových perkusí: tamboo bamboo bands, používající tyče o přesně určené délce, kterými se do sebe navzájem tlouklo. Už tehdy se zřetelně diferencovaly dlouhé basové tyče od těch, které hrály vyšší tóny.

Ve 30 letech 20 století objevili černošští hudebníci kovové bubny. Kolem roku 1936 začaly používat plechové nádoby, pánve, nočníky, popelnice, plechovky od barev. Když se oslavoval konec 2 světové války v Evropě, už se objevily první zárodky dnešních steeldrumů. A když v sprnu 1945 kapitulovalo Japonsko, na oslavě už hrály skutečné steel bandy.

Steel drums, jsou plechové bubny s jemně vytepanými ploškami, na nichž se dají hrát jednoduché stupnice i složité melodie, a které najdeme jak ve velkých orchestrech (které užívají pouze steel drums), tak i jako samostatný perkusivní nástroj.

Techologie
Základním polotovarem jsou 55 galonové, tedy 200 litrové barely.
Pomocí autogenu odříznete dno s kusem pláště, tedy to dno, kde není zátka. V kruhové ploše dna vytepáte dílčí plochu, z nichž každá má určenou tónovou výšku.

Existují čtyři základní ladění: ping pong (soprán), kytara (alt), cello (tenor) a boom (bas), které se liší i počtem laděných plošek - od 32 (ping pong) do 2 (boom). Dnešní steelbandy užívají vedle plechových melodických bubnů i normální bubny a perkuse a některé z nich získaly postavení “vážných” orchestrů, jemuž odpovídá i patřičná hráčská úroveň. Řada z nich působí v Anglii, kde tuto profesi lze i studovat; na rasově smíšené steelbandy, které hrají s obrovským nasazením, tu narazíte v městských parcích i v opeře.

Videa
Steel Drum - Trafalgar Square - London - Sep 2006
Steel Pan Drum Modern Manfacturing
Making a Steel Drum Steel Pan Tenor Pan
How to Play Steel Pan Drums in a Band : Playing Leads on Steel Drums
Playing Steel Drums

steel drumem inspirovaný švýcarský buben hang, hraje Caito Marcondes
hang s paličkami, hraje Portico Quartet

Haiti nabízí zcela výjimečnou hudbu v kontextu karibských zemí.
Haiti leží v západní části ostrova Hispaniola, ve východní je Dominikánská republika. Zde se černochům podařilo to, co jinde nikoli, Žilo zde půl milionů otroků, osm krát víc než bělochu a míšenců, provedli povstání, jehož vůdce byl popraven, ale v roce 1804 po 10 letech bojů vyhlásili na Haiti černošskou republiku, tedy 150 let předtím, než získaly svobodu africké kolonie.
Vůdcem povstání byl černošský kněz kultu vooodoo, Dodnes se říká, že Haitané jsou 80% katolíci a 100% vyznanači voodoo.
Kdysi nejlukrativnější kolonie byla ale poznamenaná sérií diktátorských režimů, dnes patří k nejchudším státům. Díky složení obyvatelstva má ale intenzivní a k africkým kořenům nejbližší hudbu,

video: Creole Choir of Cuba (potomci imigrantů z Haiti) - Jools Holland performance

Garifunové
Předci Garifunů, karibští Indiáni, byli pověstní svým válečnickým uměním. Na karibské ostrovy připluli z Amazonie sto let před Kolumbem, a z jejich tehdejšího označení Galibi vzniklo zkomolením slovo kanibal, které se po Kolumbově návratu rozšířilo v evropských jazycích. Když pak roku 1635 ztroskotaly u ostrova St. Vincent dvě španělské lodi s otroky z Nigérie, afričtí a španělští trosečníci prý nějakou dobu válčili s místními Indiány, ale nakonec se smířili a rasy se promísily. O čtyřicet let později zde ztroskotala další otrokářská loď, na ostrov navíc připlouvají uprchlí otroci z Jamajky. Vedle Garifunů se tu usazují francouzští osadníci, obě společenství spolu obchodují, ale když se ostrova zmocní Britové, dochází ke konfliktu. Francouzi i jejich spojenci, Garifunové, jsou poraženi. Pro otrokářský režim je ale přítomnost svobodných obyvatel černé pleti nepřípustná. Britové tedy dovolí zůstat těm světlejším Garifunům, zatímco 4000 nejafričtěji vyhlížejících míšenců je deportováno na ostrov Roatan u pobřeží Hondurasu. Španělští kolonisté je odtud převezli na pevninu, protože potřebovali pracovní síly, někteří Garifunové dokonce sloužili v armádě. Den 19. listopadu 1802, kdy se vylodili v honduraském přístavu Trujillo, se dnes slaví jako státní svátel v Belize, karibském státě s vysokou garifunskou populací.

Jazyk i hudba Garifunů se v průběhu dvou staletí staly ohroženými druhy: roku 2001 vyhlašuje UNESCO jejich kulturu za “mistrovský poklad orálního a nehmotného dědictví lidstva”. Pobřeží Belize se svými mělčinami a korálovými útesy představuje turistický ráj, zviditelňování kultury tedy postupuje paralelně s cestovním ruchem, ale Garifunové jsou naštěstí natolik odhodlaní, že si identitu obhájí. Potvrzuje to i událost z roku 2005: hollywoodské ateliéry plánují pokračování úspěšného filmu Piráti z Karibiku, s Johnnym Deppem v roli piráta Jacka Sparrowa a Keithe Richardse coby jeho otce. Na pobřeží karibského ostrova Dominika se chystá opulentní kanibalská hostina. “Uprostřed filmu domorodci Jacka Sparrowa zajmou a vychloubačného piráta si opečou na rožni jako kebab,” tvrdí zástupce filmařů. Náčelník třítisícového společenství dominických Karibů i Národní rada Garifunů z Belize reagují: kanibalismus je mýtus, obrana národní suverenity je legitimní věc, naši předkové byli především stateční válečníci a třicet let vzdorovali Britům, nejlépe vybavené armádě na světě.

Garifuna women, video

Kolumbie
Země velká rozlohou a bohatá hudebními styly, má pacifické i karibské pobřeží, od severu k jihu měří přes 2000 km.
Národní rytmus: cumbia, původně jen zpěv a perkuse, rytmus odvozen od tance otroků, jimž bránily okovy dělat dlouhé kroky, dle jiné teorie vznikla spojením fléten Indiánů a bubnů černochů
roku 1940 se cumbia dostala z venkova do města,
od r 1970 se cumbia spojila s dalšími karibskými styly, salsou,

Další významný styl z Kolumbie:
vallenato, divoká taneční hudba s akordeonem, hudba populární mezi narkobarony

Akordeon v Latinské Americe - objevuje se ve zcela specifických rolích v řadě odlišných stylů
- v merengue, z Dominikánské republiky: rytmus z Haiti, nástroj z Evropy
- v Mexiku a na mexicko-americkém pomezí
- v brazilském stylu forró
- v tangu (nástrojová varianta bandoneon) Argentině a Uruguay
- ve stylu chamamé ve vnitrozemí Argentiny

 
12 Brazílie Argentina
 

Brazílie
I když Brazílie je jediný portugalsky mluvící země v Americe, zabírá polovinu Jižní Ameriky. Rozloze odpovídá i kulturní diverzita, do níž se promítají tři vlivy: africký, evropský, i hudba původních obyvatel, Indiánů.

Proč je portugalsky mluvící část jižní Ameriky soustředěna v jednom státě, Brazílii, zatímco španělská je rozptýlena do mnoha států?

O dnešní podobě Latinské Ameriky rozhodly před pěti sty lety dvě koloniální mocnosti - Portugalsko a Španělsko, když si mezi sebou rozdělily dosud neprobádané část světa. O arbitráž požádaly tehdejšího Papeže, který roku 1494 stanovil jako demarkační čáru poledník západně od Kapverdských ostrovů. V té době Kolumbus objevil pouze Karibské ostrovy, a tehdy ještě neznámá Jižní i Severní Amerika by tedy měla připadnout Španělsku, s výjimkou případu, že by ji obsadil jiný křesťanský vládce. Portugalci se tedy orientovali na východní země. Ale když roku 1500 během cesty do Indie podél afrického pobřeží bouře zahnala portugalského mořeplavce Pedra Alvarese Cabrala k brazilskému pobřeží, objevil dnešní Brazílii. Hned jak se o objevu dozvěděl portugalský král, vyslal k jihamerickému pobřeží další lodě. Výsledkem Cabralova nouzového přistání tedy bylo, že budoucí Brazílie připadla Portugalsku.

Zatímco španělská část jižní Ameriky se později rozpadla na řadu států, z portugalské se stala Brazílie, která si udržela nejen územní celistvost, ale navíc velmi těsné vazby z Portugalskem. Když počátkem 19. století Evropu rozvrátily napoleonské války, portugalský královský dvůr vycestoval na 14 let nuceného exilu do Rio de Janeira.

To byl důležitý impuls pro vývoj brazilské hudby, která je syntézou tří kultur: evropské, indiánské i africké. Královský exil pomohl zviditelnit a legitimizovat evropskou hudbu v Brazílii a brazilské žánry v očích Portugalců. V Brazílii se proto nikdy nevytvořila ostrá hranice mezi hudbou pro intelektuály a zábavou jako v Evropě. Zpěvák Gilberto Gil říká: “Na karnevalu máme Beethovena i Ravela.” Brazilci před námi vlastně mají náskok: zatímco evropská velkoměsta se začala adaptovat na multikulturní soužití před několika desetiletími, Brazílie absolvovala průpravu dlouhou 5 století.

Prvními světově populárními styly se stala samba a bossa nova. Samba je rytmus karnevalu, z nějž vznikla sofistikovanější bossa nova.

Dominantní role těchto žánrů má svoji historickou příčinu: oba styly jsou tradičně spojovány s Rio de Janeirem. Před 2. světovou válkou bylo Rio hlavním městem Brazílie, vysílalo odtud radio, a místní samba se stala - stejně jako pozdější bossa nova - národním stylem. Bossa nova vznikla prolnutím samby s jazzem na počátku 60. let a patří k hudebním novotvarům 20. století.

Éra bossa novy měla i jeden skrytý efekt: oživila komunikaci mezi brazilskými hudebníky a americkými jazzmany. “Nás v Brazílii nejvíc ovlivnilo to, co přišlo po Johnu Coltraneovi, Milesi Davisovi, a ne tradiční jazz, tedy dixieland. Z jazzem nás spojuje harmonické myšlení, brazilská hudba je hodně sofistikovaná. [Benjamim Taubkin]

Průkopnická nahrávka bossa novy A Garota de Ipanema, Dívka z Ipanemy, pláže v Riu, vznikla roku 1957, v roce 1961 se stala mezinárodním hitem, právě v době, kdy nastupovali Beatles, a brazilská vlna se najednou ocitla v jejich stínu. Dívka z Ipanemy skutečně existovala a dodnes žije. (Joao Gilberto, kytarista a zpěvák, Stan Getz, saxofonista)

Později se z ní stal věčně omílaná píseň druhořadých jazzových zpěváků. Původní verze je dodnes šokující svoji jednoduchostí a hravostí.

Música Popular Brasileira, MPB
Brazilská populární hudba, střechový termín pro éru následující po bossa nově, patří sem písničkáři i rockové fuze. Tvorba dvou klíčových umělců, což byl Caetano Veloso a Gilberto Gil, byla v očích tehdejší vojenské junty natolik nepřijatelná, že na oba umělce roku 1969 uvězniila a nakonec je donutila odejít do exilu do Evropy. Ve vládě brazilského prezidenta Luly se stal Gilberto Gil roku 2003 ministrem kultury.

Caetano Veloso, Cucurrucucu Paloma, film Hable Con Ella

Berimbao, brazilská varianta původně afrického nástroje v rukou mistrovského hráče: Naná Vasconcelos - Africadeus (live Rome ‘83)

Mangue beat, rocková fuze z Brazílie Água na boca & Macaíba — “Mangue beat set”.

Audio, široký výběr brazilské hudby k legálnímu bezplatnému stažení i poslechu

Ušlechtilý pop z Jižní Ameriky, Ana Prada (Uruguay), video

Argentina

Tango, styl který pvůdně vznikl jako jazz (v New Orleansu) v přístavu, a to nejen v Buenos Aires, ale v celé oblasti zálivu La Plata, včetně Montevidea, hlavního města Uruguaye, které leží na druhém břehu zálivu. Jeho kořenem byly venkovské balady milonga, hudba přistěhovalců, život v přístavní čtvrti Buenos Aires, které se r. 1880 stalo hlavním městem Argentiny. Další kořeny, i původ jména, leží v Africe. K dráždivé smyslné povaze tanga přispěl fakt, že díky imigraci v roce 1914 žilo v Buenos Aires o 100 000 mužů než žen, přístavní nevěstince rozkvétaly, a v nich se zrodilo tango.

Jeho klíčovým nástrojem byl bandoneon, německá knoflíková tahací harmonika, původně určená jako náhražka varhan při bohoslužbách v koloniích, kde v kostele obvykle chyběly varhany. Na rozdíl od akordeonu má průzračnější zvuk. Snáze umožňuje i perkusivní, ostře rytmickou hru.

Kolem roku 1910 putuje tango do Paříže, kde nastává jeho zlatá éra. Tango se stalo světovou módou, proniklo do evropských tanečních sálů i do hollywoodských filmů, a ve 2. polovině 20 století prodělalo comeback na poli koncertní hudby; tento fenomén, známý jako tango nuevo, vytvořil Astor Piazzolla, skladatel a hráč na bandoneon.

Astor Piazzolla se narodil v Mar del Plata v Argentině roku 1921; mládí až do svých 17 let prožil v New Yorku. Souběžně studoval vážnou hudbu, aranžoval pro orchestry hrající tango a nakonec tango hrál se svým vlastním orchestrem, a to až do 50. let, kdy zanechal tanga a zaměřil se jen na skládání vážné hudby. Úspěchy v této oblasti ho přivedly až do Paříže, kde se stal stejně jako později třeba Philip Glass žákem Nadii Boulangerové. Na její radu učinil své životní rozhodnutí. Řekla mu tehdy: “V symfonické hudbě zníte jako kdokoli jiný, ale v tangu jste Astor Piazzolla.”

Piazzolla se tehdy definitivně obrátil na svoji původní hudební víru a díky němu tango v jeho vlasti prodělalo revoluci. Obohatil ho harmonicky, nástrojově, rytmicky a způsobem hry, a protože tím porušil tradici, nenáviděli ho v Argentině všichni, kdo chtěli uchovat tango v jeho tradiční podobě.

Tango, videa

Astor Piazzolla- Tristeza de un Doble A Favorite
Astor Piazzolla “Otono Porteno”
Juan Carlos Cáceres

Chamamé:
Styl z vnitrozemí, ze severovýchodu Argentiny, s vlivy východoevropských přistěhovalců i z duchovního světa Indinánů Guaraní, “magický realismus s akordeonem,” v tomto případě velký nástroj s klaviaturou.

Chango Spasiuk, video, chamamé

 
Austrálie
 

Australští Aboriginové vyrábějí dechový nástroj didgeridoo z větve eukalyptu, která je zevnitř vyžraná termity a tedy dutá. Nástroj, původně vyrobený vždy k příležitosti nějakého konkrétního rituálu, se v posledních dekádách stal nástrojem koncertním, který v ansámblové hře může plnit několik rolí: zvuk skupiny jen přibarvit, obohatit ho o hluboké tóny jako atypický basový nástroj, anebo o rytmické přiznávky jako perkuse. V současné době lze hru na nástroj studovat i u nás http://www.yedaki.com/

Podstatnou součástí techniky je cirkulární (aleutické) dýchání, umožňující vydávat libovoně dlouhý tón bez nutnosti jej přerušit kvůli nádechu - viz video