Womex 2025
5. 2. 2026 | Rubriky: 2026,Články,UNI
Showcasový veletrh, jehož název je zkratkou pro World Music Expo, se poprvé konal v Berlíně roku 1994 za účasti pouhých 250 návštěvníků. Veletržní areál s denním programem měl 31 stánků, během 3 večerů se ve 2 sálech vystřídalo 18 showcasových kapel. V následujících třiceti letech se počet delegátů zdesetinásobil, v 5 sálech vystupuje kolem 40 umělců, registrace stojí od 360 Eur výše. Womex má putovní charakter, významnou část nákladů nese lokální partner, což bylo letos finské město Tampere, výměnou za propagaci místní kultury.
Itálie je kolébkou opery, ale skvěle se tu daří i jiným žánrům. O znovuobjeveni lokální tradiční hudby se zasloužil americký folklorista Alan Lomax (1915 – 2002), jehož proslavily terénní nahrávky bluesmanů z amerického Jihu. Po 2. světové válce se Lomax zaměřil na Evropu. Když přijel do Itálie, setkal se tam nejen s pestrými a vitálními hudebními tradicemi, ale také s obyvatelstvem, které je ignorovalo. Lomaxova expedice začala na Sicílii a pokračovala na sever.
Flamenco se dnes nehraje jen ve Španělsku, ale díky osobnostem jako byl kytarista Paco de Lucia se žánr stal mezinárodním hudebním jazykem. Zpěvačka Farnaz Ohadi je původem z Iránu a flamenco navíc vnímá jako symbol svobody, jejím krajankám odpírané. “V Iránu je ženám zakázáno zpívat na veřejnosti. A pokud zpíváte doma, raději zkontrolujte, že zavřená jsou i okna,” upřesňuje Farnaz. 
Sámové ze severu Evropy, podobně jako Tuaregové ze Sahary či Romové, jsou národem bez státu. Žijí na pomezí Norska, Finska, Švédska a Ruska, a podobně jako obě další zmíněná etnika, dokázali většinovou společnost oslovili svojí hudbou. V případě Sámů se ovšem nejedná o vymezený styl s určitým typem melodií či nástrojů, ale specifickou práci s hlasem. 
Gabo Naas, kytarista z Argentiny, vytváří s desítkami dalších hudebníků latinskoamerickou oázu v multikulturním Berlíně. Naas se narodil na jihu Patagonie v přístavu Puerto Santa Cruz, odkud je to necelých 300 km k atlantickému vyústění MagalhÇesova průlivu. Vyrůstal s latinskoamerickou lidovou hudbou, později v Buenos Aires vedl ansámbl hrající latinský jazz. 
Ne každá česká zpěvačka by dokázala to, co Marta Töpferová. Ta nejprve natočila 6 vřele přijatých alb v té nejtvrdší muzikantské konkurenci v New Yorku. Až poté se představila českému publiku, albem Milokraj se stejnojmennou skupinou, nominovaným na cenu Anděl roku 2013. V USA propadla kouzlu španělsky zpívaných stylů, po návratu do Čech znovuobjevila své kořeny i doprovod houslí a cimbálu.
Blues patří k nejobjevnějším hudebním tvarům 20. století, s přesahy do poezie i dalších disciplin. Není to jen hudební formát, ale stav mysli. Proto si slovo blues tak často půjčují novináři, aby definovali styly hudebně odlišné, s podobnou sociální rolí, jako fado, rembetiko či sevdalinka. O to důležitější je vrátit se k autentické historii blues s konkrétními aktéry a dobovým kontextem. Právě o tom je knížka amerického hudebního historika, který na rozdíl od jiných akademiků blues sám hraje.
První ročník festivalu-veletrhu, který se etabloval jako konkurenční, ale přitom finančně dostupnější a relaxovanější mladší bratr Womexu, proběhl roku 2005 v Marseilli. Už jen umístění v bývalých přístavních docích bylo unikátní. Areál, který obsahoval tři oddělené koncertní haly, brázdily nenápadné koleje. “Ty byly pro vozíky na cukr. Právě odtud pocházel slavný Sucre Saint-Louis,
Názvem náleží kniha do rodu praktických, detailně koncipovaných pomůcek. Autor nabízí, že Plastic People, klasickou kapelu československého undergroundu, představí nezasvěceným posluchačům z anglofonních zemí i dalším, kdo čtou anglicky. Tedy lidem, kteří nic nevědí o totalitě, cenzuře, invazi barbarských velmocí a hudebních zákazech. K “praktickému návodu” přidává podrobně vylíčený a tolik potřebný společenský kontext, což se na 132 stránkách formátu A4 podařilo skvěle.
