Blues a jeho paralely: ďáblova hudba anebo výtvor hudebních vizionářů?
Černošské blues, jedna z nejsilnějších hudebních forem, které vznikly ve 20 století, zapustilo své kořeny i v zemích značně vzdálených od místa zrodu, tedy Spojených států. Ale nejde jen o to, že blues dnes zpívají či hrají běloši i jiné ne-africké rasy. Slovo blues se dnes používá i v obecnějším smyslu, pro hudbu se silnou osobní výpovědí, feelingem, a pro zpěv, který vychází z hloubi duše. Slovo feeling, původně spojované výhradně s americkou černošskou hudbou, se dnes zcela běžně aplikuje na romské písně či flamenco. Jak je vidět, i hudební termíny lze relativizovat – což je téma mého příspěvku. Novináři hledají spojnice mezi styly zeměpisně vzdálenými, a často je označují za lokální paralely blues. Tak například: Wikipedie rozeznává pod heslem Blues-like_genres dokonce 32 spřízněných stylů. [http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_blues_genres#Blues-like_gen res]
Ale nejde jen o feeling. V době vzniku blues měla majoritní bělošská společnost daleko k tomu, aby bluesmany rozpoznala coby hudební vizionáře – naopak, blues přezíravě a paranoidně označovala za “hudbu ďábla”. Analogickým vývojem prošlo řecké rembetiko či portugalské fado, styly které dnes media označují za lokální paralelu blues, ve snaze přiblížit je posluchači odchovaném anglosaskou hudbou. Tato relativizace ale přináší diskusi: Jak jedná se o paralely přirozené či umělé?
Doměnce, že to je paralela násilná a umělá nahrává fakt, že srovnání bylo vytvořena tendenčně, v zájmu zmapování hudby která nepochází z anglosaského světa. Blues je globálně srozumitelným hudebním jazykem a marketingově užitečným termínem a dnešní festivaly nabízejí třeba pouštní blues ze Sahary. Pokud bychom ale studovali trasy otrokářských lodí, zjistili bychom, že tato paralela má reálný základ. Americký černošský spisovatel Alex Haley dokončil r 1977 knihu Kořeny, v níž se snažil vypátrat, odkud pochází jeho rod – a dostal se přitom až do západoafrické Gambie, která byla kdysi častým lovištěm bílých otrokářů. Hudba západní Afriky se tehdy rozvětvila: zatímco v Americe vzniklo později blues a jazz, nositeli té původní, africké linie zůstali dodnes lidoví vypravěči a hudebníci, tedy grioti. Haley píše, že právě díky informaci od gambijskéjo griota našel v Gambii vesnici, z níž pocházel jeho prapředek. Grioti fungovali v době velkých afrických říší jako média, byli to nositelé zpráv vladařů, hudeba sousedních oblastí byla díky nim propojena. Když kytarista Ali Farka Toure uvádí, že když poprvé slyšel americké blues, tak ihned zaregistroval spřízněnost s hudbou ze severu Mali. [source http://www.rfimusic.com/artist/world-music/ali-farka-toure/biogra phy]
Podobně legitimní návaznost na americké blues mají další paralely z afrického kontinentu, třeba hudba bratrstev Gnawa, což jsou potomci černošských otroků žijící v Maroku kteří tam byli zavlečeni přes Saharu marockými otrokáři, anebo maloya, styl z ostrova Reunion, který vznikl z pracovních písní tamních černošských otroků.
Rembetiko, fado
Na druhé straně, spřízněnost blues s evropskými žánry jako je už zmíněné fado či rembetiko leží spíš v symbolické rovině, a i když oba znějí podstatně jinak, obojí je hudba s osobní výpovědí, a navíc oba styl byly podobně jako blues v počástku démonizovány a spojován se společenskou spodinou. Podrobnější zmínka o obou stylech v kontextu politiky a totalitních režimů najdete ve sborníku kolokvia z r. 2010.
Základem řeckého stylu rembetiko je bouzouki a také velmi přímočaré a často kontroverzní texty, s tématy jako vězení, alkohol a hašiš, což vše patřilo k životu více než milionu řeckých obyvatel zvaných Rembetes, násilně odsunutých z Turecka v roce 1922. Trvalo několik dekád, než tuto hudbu, původně spojovanou s kriiminálním podsvětím, znovuobjevila a plně docenila nová generace. Zajímavé je, že i komunistická levice, která lidovou hudbu zpravidla obhajuje, hned zpočátku odsoudila rembetiko jako dekadentní a kriminální.
A za podobně dekadentní a do dobré společnosti nehodící se hudbu bylo zpočátku považováno portugalské fado. První zpěvačkou tohoto poetického a vášnivého žánru, jehož název – fado – znamená v překladu osud, byla Maria Severa, která zemřela roku 1846 ve věku poyhých 26 let – tedy ještě mladší než Amy Winehouse či Janis Joplin. Maria Severa byla žena lehkých mravů, známá svými kontroverzními a tragickými vztahy k lisabonským šlechticům. Dnes je fado stejně respektovaným žánrem, jako francouzský šanson, texty slouží písním často poesie těch nejlepších portugalských básníků. “Fado promlouvá v tiché důstojnosti, která se zrodila ze zjištění, že jakákoli pozemská touha či záměr bývá silně ohrožena silami, které se vymykají lidské kontrole,” napsal Paul Vernon v časopise Folk Roots. [http://bolingo.org/audio/texts/fr105fado.html, event Folk Roots March 1992, vol 105, str 28, Chasing the Fado]
Pro texty písní fado je velmi typický emocionáln stav v portugalštině označovaný jako saudade, tedy stesk, touha, nostalgie po něčem, co se zřejmě už nikdy nevrátí a co možná ani neexistuje.
A když bychom tento emocionální stav přeložili do jazyka, jímž se mluví v Etiopii, tedy amharštiny, dostaneme slovo tezeta – což je mimochodem i hudební kategorie, užívaná od 60 let, jejížž obsah je melancholie, nostalgie, tedy, něvo jako etiopské blues. V etiopské hudbě se jedná o termín tak frekventovaný, že Fracois Falceto, největší současný znalec etiopské hudby, tak pojmenoval jeden z dílů své antologie Ethiopiques. [zdroj http://www.afropop.org/explore/album_review/ID/2683/%C3%89thiopiq ues%2010:%20Tezeta:%20Ethiopian%20Blues%20and%20Ballad]
Sevdah
S velmi specifickou paralelou amerického blues se setkáme na Balkáně, a to v Bosně, tedy v zemi, kde docházelo k silnému střetávání dvou kultur, evropské a turecké. Slovo sevdah znamená turecky vášeň, lásku, písně sevdalinka jsou vysoce osobní a intimní výpovědí, s procítěným emocionálním zpěvem, původně zpívané s doprovodem turecké loutny saz. Formou, historií a kulturním kontextem nemají s černošským blues nic společného, a znalec žánru a akordeonista Mirza Bašic na webu worldofsevdah.com vypracovali obsáhlý a fundovaný elaborát, proč je označení bosenské blues nesprávné: “Sevdah vznikala v průběhu asi pěti století, je tedy mnohem starší než blues a je mnohem širší a bohatší,”, píše – a dochází k závěru, že naopak mělo by se říkat, že blues je americké sevdah. Příměr “bosenské blues” poprvé použila dokumentaritka Mira Erdevički (ve filmu ‘Mostar Sevdah Reunion – The Bridge of Bosnian Blues’) a nedávno se objevil v dalším filmu, ‘Sevdah’ od Mariny Andree, který získal cenu publika na Sarajevském filmovém festivalu. A to nejzajímavější se dějě právě teď: sevdah prodělává comeback, přichází mladá generace umělců, a jejich hudba zcela svobodně komunikuje s dalšími žánry. Výsledkem je, že ta původní, čistě symbolická spřízněnost s blues získává najednou reálnou podobu, i když v náznaku, například v tvorbě zpěváka a kytaristy Damira Imamovice.
http://worldofsevdah.com/sevdah-is-not-bosnian-blues/
video Sevdah
Da sam ptica – Damir Imamovic Trio- YouTube.flvAT.flv
First single from “Damir Imamovic Trio: Abrasevic Live”
A ještě dál zašel v Řecku Stelios Vamvakaris, což je syn jedné z největších postav rembetiky, Markose Vamvakarise. Spolupracoval například s americkým bluesmanem Johnem Lee Hookerem, a také s Luisiana Redem, s níímž dokonce natočil roku 1988 v Athenách live album To blues synanta to rebetiko çď blues ó‹íáíčá ćáíá čď e
video Vamvakaris
videoplayback.flvStelios Vamvakaris Blues- YouTube.flv
anebo
video Tezeta Astatke
yegelle tezeta mulatu and the heliocentrics live.flv
2011
Blues a jeho paralely, přirozené či umělé?
Blues, písňová forma černošského obyvatelstva z amerického Jihu, je trvalou inspirací jak díky textovým metaforám, tak i osobnímu pěveckému projevu. V době jeho vzniku měla ale majoritní bělošská společnost daleko k tomu, aby bluesmany rozpoznala coby hudební vizionáře – naopak, blues přezíravě označovala za “hudbu ďábla”. Analogickým vývojem prošlo řecké rembetiko či portugalské fado, novináři je proto označují za lokální paralelu blues, ve snaze je přiblížit západnímu posluchači. Jak vidíme, hudební termíny lze snadno relativizovat, jedná se tedy o paralely přirozené či umělé?
Blues and its parallels, organic or synthetic?
Folk blues from deep South remains a constant inspiration, due to its rich metaphors and deep feeling. Yet in the early years bluesmen were rarely recognized as music visionaries, and their art was commonly stamped as “devil’s music”. Some other music genres, like Greek rembetiko and Portuguese fado passed through similar evolution, and journalists often tagged them as local parallels to the blues. As we see, musical terms can be easily manipulated and misused, so it’s time to ask: are these parallels natural or artificial?
2010 Rituály tajené před diktátory aneb “podvratná” hudba na několik způsobů
