Petr Dorůžka – World Music

Osudy

3. 11. 2025 | Rubriky: Články,Vltava

V září 2025 vysílala stanice Vltava moji desetidílnou sérii Osudy. Tímto jednak děkuji redakci pořadu za příležitost zmapovat své vzpomínky, od dětství ve vysídlených Sudetech až po šamanské zážitky z hudebních festivalů. Jednotlivé díly si můžete poslechnout jak na webu Vltavy, tak i zde. Jako bonus nabízím rozhovor, jímž Vltava sérii uvedla.

Máte vůbec vzpomínání rád?

Vzpomínek je hodně, spousta z nich nádherných a neopakovatelných. Takže ano.

Kdo Vás v dětství zásadně ovlivnil?

V dětství dědeček, což mělo i věcný důvod: prarodiče byli tehdejším režimem, stejně jako spousty dalších, vnímaných jako “nepřátelé socialistického zřízení”, odsunuti do vylidněného pohraničí, do opuštěných budov, odkud byli po konci války odsunuti Němci. Tam jsem trávil prázdniny. Ovšem nutno zahrnout i to co mě formovalo v opačném smyslu, a to byly ty záplavy lží a falešné propagandy, které se na člověka valily. Tak třeba v tom pohraničí byla slyšet Svobodná Evropa, tam rušičky nedosáhly, a vedle toho státní rozhlas, kde v neděli zpravodaj z USA hřímal o prohnilých imperialistech.

Jak jste se v minulém režimu dostával k nahrávkám?

Tím prvním krokem bylo radio, i zmíněná Svobodná Evropa, která vysílala každé odpoledne tři hodiny hudbu, rušené byly ale jen zprávy v prvních deseti minutách. A pro šíření nahrávek na tehdejších vinylových LP bylo důležité vzájemné půjčování, už tehdy fungovalo to, čemu se dnes na sociálních sítích říká bublina. Každý z nás znal deset lidí s podobným vkusem, každý z nich znal deset dalších, desky kolovaly a všichni jsme si je nahrávali na kotoučový magnetofon.

Kdy jste se poprvé setkal se svobodným světem? Kam jste vyrazil?

Když mi bylo necelých 20, stopem, přes Itálii, Francii do Anglie, to bylo roku 1969, kdy se v Americe konal Woodstock, a na jihu Anglie proběhl rozsahem i charakterem nepříliš odlišný festival na ostrově Isle of Wight.

Svět je globalizovaný, pozorujete na mezinárodní scéně nějaké trendy?

V zásadě se jedná o trendy dva, na jedná straně stále silnější komercionalizace, která probíhá i docela skrytě. Vezměte si třeba Spotify, což řada posluchačů bere jako platformu užitečnou, jenže taky přináší takzvané ghost artists, tedy anonymní muzikanty, kteří zaplňují playlisty absolutním šmejdem. I když česká media o tom nepíší, investigativní žurnalisté ve světě ano, jedná se o hrozivý fenomén který ve výsledku deformuje jak vkus posluchačů, tak obchodní prostředí. Jenže posluchače s dobrým vkusem to naštěstí nevymaže ze zemského povrchu, zůstávají ale v menšině.

Kam se posunula hudební tvorba od 60. let po současnost a je stále tak silným vyjadřovacím prostředkem?

60 leta byla, z dnešního pohledu, spíš vývojovou anomálií, a to vysoce pozitivní, třeba proto, že lidé poslouchali Beatles, Boba Dylana. Takové obecenstvo rozhodně v menšině nebylo. Zkrátka kvalita a většinový vkus se v této éře protínaly, což o dnešní době rozhodně nelze říct. K těm pozitivům dnešní doby patří spíš to, kolik zajímavé hudby z jiných kultur je dostupných, nejen na nahrávkách, ale i na festivalech.