Petr Dorůžka – World Music

Latinská Amerika očima Marty Töpferové

1. 12. 2025 | Rubriky: 2025,Články,UNI

Ne každá česká zpěvačka by dokázala to, co Marta Töpferová. Ta nejprve natočila 6 vřele přijatých alb v té nejtvrdší muzikantské konkurenci v New Yorku. Až poté se představila českému publiku, albem Milokraj se stejnojmennou skupinou, nominovaným na cenu Anděl roku 2013. V USA propadla kouzlu španělsky zpívaných stylů, po návratu do Čech znovuobjevila své kořeny i doprovod houslí a cimbálu. Své poslední, opět španělsky zpívané album Sombras, Stíny, pokřtila v listopadu 2024.

Vy jste narodila v Československu, pak jste s maminkou a sestrou odešly do Spojených států, v New Yorku jste hrála s těmi nejlepšími místními muzikanty a teď žijete střídavě v Česku a v Berlíně. Berlín je sice kulturní metropole, ale nabízí srovnatelné podmínky pro latinskoamerickou hudbu jako třeba Madrid či Barcelona?

Latinskoamerická komunita se v Berlíně rozrůstá. Pandemie to sice zabrzdila, ale teď znovu přijíždějí významné kapely, o nichž by se nám v Praze mohlo jen zdát, třeba legendární Los Gaiteros de San Jacinto z Kolumbie. V Berlíně nemáme té hudby tolik jako v Madridu, ale lidé ji o to víc ocení.

Zatímco v našich zeměpisných končinách jsou historicky nejpopulárnější žánry anglosaského světa jako jazz, blues, rock, vám učaroval španělsky zpívaný repertoár. Proč?

V latinskoamerické hudbě cítím pospolitost, vzájemné vztahy, to jak lidé tráví čas společně, zpívají, tančí. Hudba je u nich víc součástí každodenního života než v anglosaském světě.

Pro zdejší posluchače se ale jedná o neprobádanou oblast. Obzor českého publika končí někde u tanga a salsy, ale ty desítky dalších rytmů a stylů neznají, což se snažíte napravit nejen vlastní tvorbou, ale také hudebními kurzy, které jste stylově pojmenovala La Dílna.

Fascinuje mě propojení zpěvu a rytmů, dvou nezávislých a autonomních rovin, pro latinskoamerickou hudbu typické. Těch rytmů je skutečně mnoho, stejně jako latinskoamerických perkusí. Teď jsem se třeba naučila na basový buben bombo. Ten pochází z jižní Argentiny, hraje se na něj paličkami, a to jak na blánu, tak na dřevěný okraj.

Jak taková La Dílna probíhá?

Já učila už v New Yorku, ale až po návratu do Čech jsem se rozhodla tomu dát název. Dbám na to, abych zájemce neodstrašila, účastnit se mohou i naprostí začátečníci. Nejprve se naučíme melodii a pak přidáme základní rytmický doprovod, třeba jen tleskáním, anebo s kubánskou perkusí clave.

Clave, to jsou vlastně dvě dřívka, která navzdory malým rozměrům vytvářejí základ té komplikované rytmické architektury kubánského orchestru. Co tedy může nezasvěcený účastník od vašich workshopů očekávat?

Nabízím několik formátů. Nejmenší trvá 4 hodiny, to stihneme 2 až 3 písně. Důkladnější je weekendová dílna, ta umožňuje ponořit se hlouběji. A každé léto pořádám dílnu v Kuksu v Podkrkonoší, tam máme tři intenzivní dny. Je to otevřené jak pro muzikanty tak i pro zpěváky, z nichž sestavíme ansámbl, výsledek je vždy a pro všechny fascinujícím překvapením. Jezdí k nám i profíci, kteří potřebují rozšířit vzdělání o latinskoamerické styly.

Jak to mají španělsky zpívající umělci s patosem? Jako příslušník rockandrollové generace si pamatuji, že pro moje vrstevníky byly ty nadsazené emoce ve španělském zpěvu nestravitelné. Ale pathos, to přece není kýč. Jak to vidíte vy?

Když mi bylo 13, objevila jsem flamencový zpěv, a ten mě intenzivně zasáhl. Tehdy mi došlo, že první lidský zvuk je pláč. Když se narodíme, pláčeme. Pro zpěváky flamenca je to zcela přirozená inspirace. Pláč, vyjádřen zpěvem, je součást jejich hudebního slovníku.

Micka Jaggera okouzlilo flamenco natolik, že koncem 80. let nabídl spolupráci Camarónovi, tehdy největší osobnosti žánru. Ten ale odmítl zpívat s někým, kdo flamenco nezná. Camarón byl mistr v té nejhlubší vrstvě flamenca, které se logicky říká cante jondo, hluboký zpěv.

Ano, cante jondo vyjadřuje ty nejhlubší emoce, bolest i radost.

Vy zpíváte hlavně španělsky, někdy česky, dlouho jste žila ve Státech. Je snadnější pro vás napsat píseň ve španělštině než v češtině?

Psaní textu je pro mě časově náročnější než zkomponovat hudbu. Mluvím třemi jazyky, které mám v hlavě propletené. Když jsem se v roce 2012 vrátila z New Yorku, věnovala jsem se hodně češtině, zhudebňování českých básníků. Teď v Berlíně mluvím naopak tak často španělsky, že moje znalost jazyka se prohloubila od pobytu v New Yorku, kdy jsem psala texty pro má alba La Marea či Flor Nocturna.

Takže vy si píšete melodie, texty. Pak vymýšlíte, jak by to mělo znít. Sama vybíráte nástroje a muzikanty?

Často se přitom považuji více za skladatelku než zpěvačku. Dokážu si představit, že někdy v budoucnu bych hudbu psala a třeba už tolik nezpívala.

K podobnému zjištění jsem se dopracoval jako člověk, co vaši hudbu pouští v radiu. Jako jedna z nejlepších skladeb vašeho českého alba Tento svět mi přišla Kopštos, v níž ale vůbec nezpíváte. Anebo Ansia, kouzelná instrumentálka z vašeho amerického období, z alba Flor Nocturna.

Ano, ráda komponuji pro své hudebníky. Těší mě, když si skladbu můžu vychutnat jako skladatelka či posluchačka a zpívat v ní nemusím.

V hudebním světě máte desítky spřízněných duší. Ta vám vůbec nejbližší je zpěvačka Lucía Pulido z Kolumbie. Jak jste se poprvé setkaly?

Hned po mém příjezdu do New Yorku, 1996. Nedokázala jsem uvěřit, že zpěvačka s tak drobnou postavou disponuje tak průrazným hlasem. Kamarád, co s ní hrál na perkuse, jí o mě pověděl, že bychom se mohly dobře doplňovat, já mám hlubší hlas, ona vyšší. Měly jsme dohromady kapelu, hodně jsem se od ní naučila, dobře jsme si rozuměly i lidsky. A jednou mi Lucía přivezla moje první cuatro z Kolumbie, to je taková menší kytara se 4 strunami, dodnes můj nejoblíbenější nástroj. Hodně jsme hrály písně joropo, to je styl z kolumbijských plání, kde se pasou obrovská stáda krav.

Latinskoamerická hudba je plná paradoxů, alespoň z evropského pohledu. Ty z našeho hlediska venkov, a přitom tam hrají na harfu, která je v evropském kontextu součástí té nejvyšší městské kultury. Což souvisí s historií, evropské klasické nástroje přivezli do Jižní Ameriky jezuitští misionáři, a po jejich odchodu začal jejich hudební odkaz žít vlastním životem. Na kolumbijskou harfu hraje další z vašich spřízněných duší, Edmar Castaeeda.

V Kolumbii hrají na harfu nejen virtuozně, ale s velkým důrazem na rytmickou preciznost. S Edmarem jsme dokonce natočili singl, “Cesta domů”, ten není na žádném albu a lidé ho moc neznají. Hraje tam i Stano Palúch ze Slovenska na housle a Marcel Comendant na cimbál..

Jak ta myšlenka vznikla?

Věděla jsem, že Edmar jede do Evropy. Znali jsme se z New Yorku. Pak jsme spolu hráli v Praze na Novoměstské radnici v rámci série Jazz meets World. Pak měl Edmar výjimečně pár dní volna. Zkoušeli jsme, já objednala studio Sono a poprvé v životě zazněly dohromady kolumbijská harfa, evropský cimbál, housle, a český text. Edmar hraje s tak silným rytmickým nasazením, že nebyly potřeba ani perkuse.

Psáno pro UNI, 2025/2