Canzoniere Grecanico Salentino: Propojení jihoitalského transu s newyorským know-how

27. 8. 2018 | Rubriky: 2018,Články,Rock & All

Salento, nejižnější podpatek italské boty, byl ještě před 50 lety nejdivočejším regionem Evropy. Když Fellini dokončil slavný film Sladký život (1960), jeho asistent Gianfranco Mingozzi se vydal do Salenta (1962), kde jako poslední svědek zdokumentoval hudební rituál pizzica. Poradcem expedice byl antropolog Ernesto di Martino, film komentoval nositel Nobelovy ceny Salvatore Quasimodo. Rytmus pizzica má podobnou transovní sílu jako marocké rituály a dodnes je součástí místní kulturní identity. Ta proniká na globální scénu díky desítkám unikátních skupin. Sestava Canzoniere Grecanico Salentino existuje 42 let a vystřídaly se v ní 2 generace hráčů. Houslista Mauro Durante převzal vedení roku 2007 od svého otce. Od té doby skupina natočila 4 alba a je na permanentím vzestupu. Poslední album Canzoniere vzniklo na trase mezi jižní Itálií a New Yorkem. Vedle houslí, tamburín a akordeonu tu slyšíme i elektrickou kytaru hostujícího Justina Adamse, spoluhráče Roberta Planta.

Kdy se začalo rodit vaše nové album, které dle ohlasů patří k největším počinům uplynulého roku v daném žánru ?

Roku 2015 jsme měli spoustu nabídek na koncerty, vedle toho se rozjížděla spolupráce se skladatelem Ludovicem Einaudim – jehož pizzica inspirovala k albu Taranta Project. Rozhodl jsem se ubrat plyn a plánovat dlouhodobě. Náš americký manažer přišel s nápadem: spojit se se zkušenými hitmakery a producenty a společně připravit materiál pro nové album. .

Hitmakery? Nebáli jste se že sklouznete do pokleslé komerce?

On nás zkontaktoval s lidmi, kteří pracovali pro umělce jako Sting, Steely Dan, či Mark Ronson, takže to myslím nehrozilo. Cílem bylo propojit kořeny pizzicy a písničkovým formátem, který má silnou melodii a refrén. Ty původní lidové motivy, krátké kusy melodie, totiž nemají sofistikovanou stavbu písně, jak ji vnímáme dnes. Byla to úžasná zkušenost – zavřeli jsme se do pokoje, vždy s jedním partnerem, a začali vymýšlet písničky. Velký zájem byl i z jejich strany, fascinovala je naše hudba, kterou znali z desek. Za tenhle druh spolupráce se neplatí, ale ctí se gentlemanská dohoda, že výsledek je společným dílem. Takže během tří až čtyř hodin vznikne pracovní verze, embryo konečné písně.

Jak to funguje prakticky?

Pokaždé jinak. Někdy jsme začali rytmem, poznávacím znakem našeho regionu, který se hraje na tamburinu. Vždy jsem ji měl s sebou, spolu s dalšími nástroji. Jindy jsme experimentovali s formou: proč nedat semhle další refrén, a tadyhle nevytvořit můstek a melodie propojit. Neřekl bych, že to bylo těžké, hodně mě to bavilo.

Možná je to často používaná metoda, která ale zůstane před posluchači utajená?

V Americe je běžná u autorů, kteří vycházejí z country či z folku. Není ale tak časté propojit styly dvou světadílů. Když jsem pak přijel domů, tedy do salentinské metropole Lecce, pouštěl jsem to kolegům v kapele, hodně se jim to líbilo. A tak jsem v cestách přes Atlantik pokračoval…

.. což muselo být docela nákladné, dalo se to financovat z výdělků kapely?

Nákladné to bylo, investoval jsem své vlastní úspory, pokaždé jsem v New Yorku strávil tak měsíc. Nové písničky jsem přivezl domů a dále je upravoval s muzikanty z kapely. Na konci procesu jsem si pak jednoho z amerických partnerů vybral jako producenta alba. On přijel do Lecce, dva týdny jsme u nás natáčeli.

A to byl Joe Mardin, jehož otec, Arif Mardin, sehrál v historii americké hudby klíčovou roli, podobně jako Nesuhi Ertegun a jeho bratr Ahmet. Všichni byli původem z Turecka, a natáčeli ty dnes legendární umělce jako Otis Redding, Aretha Franklin či Norah Jones.

Arifovým mentorem byl skladatel Quincy Jones, a Joe natočil o svém otci dokumentární film.

Na albu je jen jedna tradiční píseň, Pizzica De Sira – podle jakých kritériích jste vybírali?

V překladu to znamená Noční pizzica, a v žánru patří k nejvášnivějším písním: “Nechal bych se zavřít na doživotí, jen abych ji směl políbit.” Pro všechny písně alba je společné, že jsou v salentinském dialektu. To je jádro věci: skladby zasahují do globálního kontextu, ale stavíme je z našich surovin. Napovídá to i obal CD: lahev od Coca Coly, naplněná rajčatovou omáčkou.

Rozumí téhle metafoře i mladá generace?

V Itálii ano, protože si pamatují, jak jejich rodiče i prarodiče stáčeli ty farmářské produkty do jakýchkoli lahví, které byly po ruce, takže Coca Cola tam zcela jasně patří.
Rajčata uvaříte, oddělíte dužinu od slupek a jadýrek, zavaříte je do lahví. Ta vizuální metafora pokračuje uvnitř bookletu – ten starý pán je ve skutečnosti dědeček Silvie, naší tanečnice, je to koncipované jako klasické rodinné foto, na němž ale nechybí kuchyňské náčiní. Dědeček reprezentuje tradici, kuchyňské náčiní znamená život v komunitě.

Ve vašich textech slyšíme i ostrý tón protestu. Co se vám nelíbí?

To, že ztrácíme autority. Dnes se každý cítí jako expert, když si něco přečte ve Wikipedii a zachytí informace z televize. Všichni všechno víme a ztrácíme schopnost vyslechnout názor znalce. A to je závažná nemoc dnešní doby.

Rozumí mladá generace i vašemu dialektu?

V Salentu všichni, ale když popojedete na sever třeba do Bari, tak už ne. Dialekt je vyjádřením naší identity, vysvětlujeme tak kdo jsme. Ale emoce, které naší hudbou přinášíme, jsou srozumitelné i bez znalosti jazyka, podobně jako když my posloucháme písně v angličtině.

Vy jste světově nejznámější jihoitalská skupina. Pomohla vám k popularitě italská diaspora, která je zvláště silná v USA?

Vůbec ne, což je zajímavé, američtí Italové mají docela konzervativní vkus, poslouchají ty operně stylizované písně jako O Sole Mio, favoritem je Andrea Bocelli. To co děláme my je nebaví – takže naše obecenstvo jsou ti Američané, kteří hledají inspirace z jiných zemí.

Psáno pro Rock & All, 2018/01


Rubriky

Poslední články