Babel Music XP, Marseille, Francie, 23.-25. března
6. 10. 2025 | Rubriky: 2025,Články,UNI
První ročník festivalu-veletrhu, který se etabloval jako konkurenční, ale přitom finančně dostupnější a relaxovanější mladší bratr Womexu, proběhl roku 2005 v Marseilli. Už jen umístění v bývalých přístavních docích bylo unikátní. Areál, který obsahoval tři oddělené koncertní haly, brázdily nenápadné koleje. “Ty byly pro vozíky na cukr. Právě odtud pocházel slavný Sucre Saint-Louis, vyráběný z cukrové třtiny z ostrovů v Indickém oceánu,” vysvětluje Olivier Rey, kdysi tiskový tajemník, dnes ředitel celé akce. Na rozdíl od globálně rozvětveného Womexu se Babel Med soustředil na francouzské regiony, středomořskou oblast, kreolské styly ostrova Réunion i hudbu z blízkého Východu. Územní vymezení, určené jihofrancouzskou grantovou podporou, působilo díky kvalitnímu výběru organicky, v programu se objevovaly skutečné klenoty. Jinými slovy, Babel vyplňoval mezery, kam Womex nedosáhl.
To vše skončilo, když se po volbách 2017 změnily priority veřejného financování. Zdroje se naštěstí podařilo obnovit, a od roku 2023 festival pokračuje pod hlavičkou Babel Music XP. Tehdy tu například zazářila kurdská zpěvačka Meral Polat, která následně se svým triem díky koncertu na Respect Festivalu získala přízeň českého publika.
Letošník ročník proběhl na hranici dalšího zlomu. Z okna našeho ubytováni jsme sledovali, jak montéři rozebírají písmenka DOCKS DES SUDS nad průčelím. Areál, který byl vedle Babelu dějištěm další akce, podzimního festivalu Fiesta Des Suds, a v němž proběhl i jeden historických Womexů, ročník 1997, je teď v rukou developerů, kteří někdejší marseillskou periferii totálně mění. Organizátorům se nakonec podařilo usmlouvat, že v Docích proběhne páteční a sobotní večer, zatímco ten čtvrteční se konal souběžně ve 4 lokalitách poblíž centra. Což byla logistická komplikace, ne všechno se dalo stihnout.
K vrcholům prvního večera patřila ženská dvojice Sabela Caamaño & Antia Ameixeiras z Galicie ze severního Španělska, regionu pověstného unikátními rytmickými styly. Kombinace houslí a akordeonu překvapila nečekaně hutným zvukem i pestrým repertoárem.
Z lokálních tradic čerpalo o den později i sourozenecké duo Séamus & Caoimhe ui Fhlartharta z Irska, s širokým rejstříkem nástrojů, od indického shruti boxu přes harfu, housle až po irskou tamburinu bodhrán. Na první pohled působí bodhrán jednoduše, ale v rukou zkušeného hráče, který proměnlivým tlakem levé ruky na blánu mění barvu i tónovou výšku, je to nástroj mistrovský.
Séamus vysvětloval, že jejich písně navazují na archaické balady sean nós, které byly ve své autentické formě prubířským kamenem každého zpěváka. Šlo totiž o epické balady bez jakéhokoli doprovodu, zpěvák tedy musel mít jak výdrž, tak i osobní kouzlo, aby dokázal udržet napětí. “My ten koncept rozšířili o vícehlasy, harmonie. Trik je v tom, že na rozdíl od rockerů netlačíte ego, ale jste prostředník, ten kdo příběhu umožňuje cestu k publiku. Pokud zpíváme v naší mateřštině, tak posluchač textu ani nerozumí, a vedou jej jen emoce ve zpěvu.” Nezavání zmíněné potlačení ega nějakou východní naukou? “Ano, ač je to paradoxní, v konceptu sean nós jsou skutečně vlivy z filozofií z Orientu. Ale totéž máte i v jiných historických žánrech, třeba v písních trubadůrů.”
Kontrastem vůči těmto vzdáleným vizím byla úvodní píseň koncertu, jejíž kořeny bratr se sestrou exaktně představili. “A Girl from the Northern Country znáte od Boba Dylana, Scarborough Fair od Simona & Garfunkela, a obě ty skladby inspiroval starý anglický folksong.” I za shruti boxem, což je zjednodušený příbuzný indického harmonia, bylo přesvědčivě logické vysvětlení. “Ten se teď ve Skotsku i Irsku často užívá jako doprovod zpěvu, zvukově je totiž blízký irským dudám, ale snáze se s ním cestuje.”
Výrazně syrovější tvář současného folku představilo trio Boucs!, v jehož čele stojí Sam Karpienia, svérázný písničkář čerpající z oksitánštiny, původního jihofrancouzského jazyka, který slaví comeback díky desítkám dalších současných skupin. Karpienia zní jako propojení lokálního venkovského barda s Joe Strummerem z The Clash. Zpíval s doprovodem elektrické kytary a akustické baskytary, a vlastně se ani nesnažil stylově se nějak vymezit. Přesto se mu podařilo s ledabylou elegancí zaujmout publikum tím nejcennějším, důvěryhodností a pravdivostí.
Naopak matoucí antizážitek vytvořil alžírský ansámbl Azmz. Čtyři instrumentalisté, osm berberských žen, tedy slibná kombinace, ale jen do chvíle, než se ozvala nic neříkající předehra, po níž následovaly pokusy o vizuální akci. Zpěvačky byly obaleny jakousi scénickou pavučinou a člověk tušil záměr: zaujmout diváka čímsi na úrovni pokleslé televizní zábavy.
Pětice Kin’gongolo Kiniata naopak navazovala na ty nejlepší tradice kapel z Konga, hrajících na industriální a po domácku vyrobené nástroje. Mířila rovnou k věci, držela se přímočarých rytmů, hrála s nasazením a nahlas, a dva týdny po koncertě jí vyšlo album dosažitelné na Bandcampu.
Hudba Koreje je zastoupena snad na každé akci podobného ražení, a i když státní podpora hudebního exportu nemusí vždy znamenat kvalitu, korejský systém funguje dobře. Problém je spíš na straně západního publika. Korejští muzikanti, či lépe řečeno muzikantky které v kapelách převažují, si na Západě odchovaly početnou skupinu dobře informovaných insiderů. Dvojici Dal:um tvoří hráčky na obrovité citery gayageum a geomungo, které jsou příbuzné o něco známější japonské citeře koto. Korejské tradiční nástroje i hra na ně ovšem prošla dramatickými proměnami, dokonce tu můžete sledovat jistou konvergenci vůči západní avantgardě. Pro většinu publika byly Dal:um fascinující, virtuozní, mě osobně ale v korejském kontextu přišly už jako sofistikovaný pop, kdežto třeba hudebně zkušená rozhlasová kolegyně z Mnichova se svěřila, že tomu nerozuměla.
Psát recenze na hudbu, která je menšinová a prodělečná, vede k superpozitivní politické korektnosti. Řada autorů se vzdala práva na kritiku a píše jazykem reklamních promo letáků. Jako protiváhu tedy neuškodí ocitovat názorově vytříbeného promotéra, nezatíženého novinářskými regulemi, vyslovený v privátní a upřímné konverzaci. Tématem byla brazilská zpěvačka Bia Ferreira, která na festivalu vystoupila sólově s kytarou. “Její hudba se mi nelíbí a je mi to líto, důvod je, že tohle jsem slyšel už 10 000krát. Lidé se přidávají ve zpěvu. To často není dobrý signál. Indikuje to přílišnou snahu se zalíbit. Politika z ní trčí jako sláma z bot. Což by bylo skvělé, kdyby její názory inspirovaly k myšlenkám. Lidé vychvalují její postoj, ale to je prázdnota. Prý má spoustu energie. Jenže to má každá hospodská rocková kapela – koho to zajímá?”
Ano, koncept zvaný world music dnes nabízí spoustu účelově degradované hudby, ale v žádném případě mu nedošly baterky. Během téměř půl století, které uběhlo od zavedení termínu, se mnohé zdroje vyčerpaly, ale též se vytvořily nové mechanismy. Zatímco dřívější kapely budovaly svůj repertoár jako update starých tradic, generace touto érou odchovaná dokáže staré vzorce propojit do nových myšlenek. V Marseilli to dokumentovaly dvě kapely.
Ženský kvartet La Mòssa patří, podobně jako skupiny San Salvador, Cocanha, Belugueta, Barrut, k “nové oksitánské polyfonii”, kterou o generaci dříve inspiroval sbor Lo Cor de la Plana z Marseille. Polyfonie tu funguje jako novotvar s intenzivním rytmem ve zpěvu, který podporují perkuse či i dupání. La Mòssa do tohoto světa vkročila s naprostou samozřejmostí: “My ty další skupiny máme rády, ale neřešíme jestli nás ovlivnily. Něco zpíváme v neapolském dialektu, protože jedna z nás je odtamtud, jinou písničku jsme si nechaly přeložit do afgánského jazyka, jako gesto sympatie vůči tamním ženám.” V jedné věci La Mòssa spřízněné kapely přesahuje, a to je sortiment perkusí. Rámový buben daf z Iránu, velká neapolská tammurriata, tamburello ze Salenta, a početná sbírka drobností.
Tím druhým vrcholem byl ansámbl Polypheme, s libanonsko-francouzským hráčem na darbouku v roli kapelníka, a gamelanem z Bali. Tento typ indonéských orchestrů vídáte na festivalech zřídka. S obrovitými bronzovými gongy a laděnými sestavami kovových perkusí velikosti kanape se špatně cestuje. V ansámblu byl ovšem jediný hráč z Bali, velký gong obsluhoval bubeník z Venezuely, zbytek sestavy pocházel z Evropy a Taiwanu. I díky tomu byl výsledný zážitek daleko za hranicí současných hudebních map. Gamelan tu měl roli instrumentální jednotky v rukou soudobého skladatele-improvizátora. Hráči využívali disonanci, tónové clustery, posluchači Arvo Pärta by se zde cítili jako doma. Vrcholným momentem byla perkusivní arpeggia, tedy jako když prstem přejedete klávesnici piana, ovšem v gamelanové verzi.
Gamelan dnes můžete studovat na řadě západních hudebních škol, v Praze tuto možnost poskytovalo Indonéské velvyslanectví. Polyphčme řeší gamelanový logistický oříšek případ od případu. Řada lokalit má hudební školy, kde lze nástroje pronajmout, což se stalo i v Marseille. “Zajímavé je, že každý gamelan je naladěný jinak, takže i to je výzva pro nás hráče, že ta hudba dostane vždy jiný nádech,” vysvětluje člen orchestru. V červnu přijel Polypheme na pražský festival Respect. Hudebníci letadlem, nástroje kamionem.
Psáno pro UNI, 2025/05
