Jihoamerické rytmy z berlínského kotlíku
10. 12. 2025 | Rubriky: 2025,Články,UNI
Gabo Naas, kytarista z Argentiny, vytváří s desítkami dalších hudebníků latinskoamerickou oázu v multikulturním Berlíně.
Naas se narodil na jihu Patagonie v přístavu Puerto Santa Cruz, odkud je to necelých 300 km k atlantickému vyústění MagalhÇesova průlivu. Vyrůstal s latinskoamerickou lidovou hudbou, později v Buenos Aires vedl ansámbl hrající latinský jazz. Od roku 2008 žije v Berlíně, kde mimo jiné komponuje filmovou hudbu. Berlín si v posledních letech jako základnu zvolila i Marta Töpferová, kterou latinskoamerická hudba okouzlila když vyrůstala v USA: “Poprvé jsem slyšela Gaba Naase na intimním hudebním večeru. Máme za sebou řadu turné, já hostuji na jeho albu Del tiempo y la distancia a Gabo nahrál jihoamerický strunný nástroj charango na mé nové album Sombras. Navíc společně vedeme hudební kursy, které jsem nazvala La dílna. Letos v barokním areálu Kuks proběhla už šestá La dílna společně s Gabem. Díky tomu, že vedle kytary hraje na řadu dalších nástrojů, tak ansámbl vede on a já se věnuji zpěvákům.” Následující rozhovor proběhl na Sardinii, ve městě Cagliari, kde se Gabo Naas jako finalista účastnil soutěže Premio Andrea Parodi. Ta je věnovaná odkazu zpěváka Andrey Parodiho, který jako první představil hudbu Sardinie širšímu italskému publiku. Gabo Naas získal ve finále Cenu mezinárodní poroty.
Vy jste z Argentiny a jako evropskou základnu jste si vybral Berlín. Podobnou volbu udělala česká zpěvačka Marta Töpferová. Nabízí Berlín srovnatelné podmínky pro latinskoamerickou hudbu jako třeba Madrid či Barcelona?
V Berlíně žijí lidé z celého světa, příležitostí k hudební výměně je spousta. Navíc tam mám rodinu. Dovedu si představit že lepší by to bylo ve španělsky mluvící zemi. Ale každé místo je svým způsobem zajímavé.
Máte v Berlíně nějaké místo, kde pravidelně hrajete?
Ano, jako účinkující i programový ředitel jsem v jednom klubu pravidelně připravoval koncerty se španělsky zpívajícími umělci včetně Marty Töpferové či hráčů tanga z Argentiny.
Vy za sebou máte spoustu projektů jako spoluhráč, ale až předloni, ve svých 42 letech, jste vydal své první album. Jakým způsobem vzniklo?
Přispělo na něj celkem 10 muzikantů, většinou Jihoameričanů žijících v Berlíně, plus Marta Töpferová. Mimo jiné to byli i její častí spoluhráči, klavírista Alejandro Soto Lacoste, basista Pedro Giraudo.
Jak jste vlastně Martu objevil? Je to pro vás především zpěvačka, anebo spíš skladatelka?
Před 10 lety na koncertě. Ona je obojí dohromady, píše krásné texty. Měla by víc komponovat, má talent na krásné melodie.
Jak vnímáte její španělštinu? Přijde vám jako rodilá mluvčí ze Španělska či odjinud?
Spíš jako z Latinské Ameriky, z Kolumbie, Venezuely.
Když jste s ní hrál v Česku, jaký jste měl pocit z kontaktu s našim publikem?
To bylo roku 2023 v triu s Alejandro Soto Lacoste, multiinstrumentalistou z Chile. Přijetí mi přišlo vřelejší než v Německu. Taky jsem cítil, že v Česku máte silnější tradici lidové hudby než Němci. Vedli jsme též workshop v Kuksu. Byla to dobrá zkušenost, muzikanti se u vás učí rychle, mají k hudbě vztah.
Ve vašem životopise se často objevuje termín criollo, tedy španělská varianta označení kreol, pro míšence Afričanů a bělochů. Ale v Argentině, vaší vlasti, přitom žije méně než procento obyvatel černé pleti. Jak to tedy je s těmi africkými vlivy?
Ty jsou zprostředkované. Lidová hudba z Argentiny přejala spoustu vlivů z Peru, kde je silná africká tradice. Z Peru pochází perkuse cajón, a řada rytmů jako například marinera.
Vy jste kytarista, ale přitom se často zmiňujete, jak silně vás ovlivnil Charlie Parker, což byl jazzový saxofonista. Co jste se od něj naučil?
Já jsem nezačínal jako kytarista, nejprve jsem řadu let hrál na saxofon. Když zvolíte tento nástroj, Parkerově vlivu neuniknete. Jenže tomu, co hraje, jsem zpočátku vůbec nerozuměl, nedávalo mi to smysl. Chvíli jsem to musel vstřebávat, až mi nakonec došlo, jaký byl genius.
Měl jste nějaké jeho oblíbené album?
I když oceňuji jeho dílo jako celek, jedno období mě zaujalo nejvíc. Srovnával jsem různé verze jeho skladeb v odlišných nahrávkách. Na jedné straně byly ty technicky dokonalé studiové desky, na druhé straně ty alternativní verze, které natočil v době, kdy právě nebyl na vrcholu svých sil. Konkrétně mám na mysli nahrávky Dial Sessions, pořízené v Los Angeles kolem roku 1946. K technické dokonalosti měly daleko, ale já v nich vycítil daleko silnější hudební náboj, víc svobody, improvizace, než měly jiné verze, konkrétně třeba skladba “Lover Man.”
V recenzi v Los Angeles Magazine se píše: “Ve skladbě ‘Lover Man’ Parker zní jako by hrál z posledních sil. Po nahrávání se zhroutil a skončil v nemocnici. Nikdy neodpustil vydavateli, že tu nahrávku pustil do světa.” Parker vás tedy ovlivnil jako saxofonistu, nebo i jinak?
Ve všem, v práci s melodií, v improvizaci. On měl unikátní přístup. Melodii mohl začít hrát v kterémkoli bodě, a v kterémkoli ji ukončit a pořád to dávalo smysl. Tohle zkouším i já na kytaru.
Když vás sleduji na podiu, slyším že vaše kytara vytváří hlavní osu písně, často s nečekanými zákrutami, a zpěv ten zvukový prostor jen doplňuje. Kdo další vás ovlivnil?
Třeba peruánská zpěvačka Chabuca Granda. I když nebyla černá, identifikovala se s afroperuánskou hudbou, čerpala z ni, a též svojí tvorbou přispívala k jejímu vývoji.
A co třeba Mercedes Sosa, která se i díky svým občanským postojům stala jednou z největších ikon argentinské hudby?
Ona byla velká zpěvačka písní které napsali jiní, ale sama nekomponovala. Kdežto mě zajímají skladatelky či skladatelé. Zásadní postavou byl Gustavo Leguizamón, navíc vynikající pianista. Zásluhu měl v tom, že spojil lidové melodie s harmoniemi. Psal úplně jinačí aranžmá, než bylo v polovině 20. století zvykem.
Píše se o něm, že byl hodně ovlivněn evropskými skladateli jako Debussy, Ravel a Schoenberg. Není v Jižní Americe ta hranice mezi vážnou a lidovou hudbou poněkud volnější než v Evropě?
O klasice toho moc nevím, ale chodil jsem na konzervatoř, dokážu hrát jako klasický kytarista, ale klasickou techniku používám na jiné styly. Paleta regionálních, lidových stylů je u nás tak bohatá, že přitahuje klasické hráče, takže máme spoustu hudebníků s klasickou průpravou, kteří nehrají klasiku, ale vycházejí z tradičních žánrů.
Vy jste z Patagonie, což je blízko Magalhaesova průlivu, jaký tam je život?
Patagonia je rozdělená mezi Argentinu a Chile, žijí tam Indiáni Tehuelche. Ten region pojmenoval Magalhaes, když zjistil, že místní Indiáni mají velké postavy. Pata je španělsky noha, a patagones znamená Velké nohy.
Náš rozhovor probíhá na Sardinii v rámci soutěže, věnované památce zpěváka Andrey Parodiho. Vaše soutěžní písnička se jmenuje Prienda, Zamba y Chacarera. Jedná se tedy o 3 rytmy vtělené do jedné skladby?
Ano. Chtěl jsem ukázat, jak bohatý je svět latinskoamerických rytmů. Zamba je afroperuánský rytmus, ve španělštině ženského rodu, jeho název připomíná brazilskou sambu. Ta je ale mužského rodu, je rychlejší, a překypuje energií v rytmu 4/4 či 2/4. Kdežto argentinská a peruánská zamba je na 3/4 a má charakter pomalého ploužáku, kdy se muž snaží okouzlit ženu.
K soutěžním disciplinám patří i zahrát coververzi z Parodiho repertoáru, což je vlastně test muzikantské invence.
Já jsem si vybral píseň Inghiria, líbila se mi rytmicky, ale pojal jsem ji úplně jinak. Zatímco vy v evropské hudbě dáváte nejčastěji akcent na první dobu, my v Latinské Americe ty akcenty všelijak posouváme. To je vliv z Afriky, akcent na první dobu nám přijde banální.
Psáno pro UNI, 2025/03
