Brněnská skupina Čankišou, která v těchto dnech slaví 14 let existence, koncertovala na vzdálených a exkluzivních hudebních přehlídkách v Pakistánu, na ostrově Reunion a loni na Rainforest World Music festivalu v Malajsii. Za celým dobrodružstvím se ohlíží hráč na flétny, saxofony a didgeridoo David Synák,
“Když loni islámští extrémisté obsadili Timbuktu, mezi jejich první oběti patřily naše dieselgenerátory a dokonce i zdobená festivalová brána,” říká Manny Ansar, šéf malijského Festivalu na poušti. Jeho letošní ročník byl vzhledem k napjaté politické situaci odložen, ale přesto získal výroční cenu organizace Freemuse, která sleduje cenzuru a lidská práva v hudbě.
PetrDoruzka_.jpg)
Veletrh Womex, což je zkratka pro World Music Expo, je dnes prestižní akcí s více než s dvěma tisíci registrovanými návštěvníky, v začátcích je jednalo ale o podnik spíše spiklenecký a obchodně riskantní. Jeho první ročníky proběhly v Berlíně, další v Bruselu, Stockholmu, Rotterdamu a pak se na několik let usadil v Seville, jedné z metropolí andaluského flamenca, která hostům nabídla odzbrojující mix jižanské pohostinnosti a organizační anarchie.
Americká značka Luaka Bop, založená Davidem Byrnem, má dobrý čich na utajené klenoty z Latinské Ameriky. Příkladem je kompilace Nobody Can Live Forever, vybraná z nahrávek zpěváka, který jako první okořenil brazilskou hudbu americkým soulem. Tim Maia ve svých sedmnácti letech dorazil do Spojených států, kde vystupoval s kapelou
Kanadský kytarista a bluesman Jonathan Gaudet pokřtil své poslední album Dodo loni na podzim v pražském Jazz Docku. Byla to zcela přirozená volba, Praha je už šest let jeho domovem, a Gaudetovy předchozí osudy naznačují, že identitou má blízko k příslovečnému rolling stone, který je věčně v pohybu a nikdy neobroste mechem. 2 roky žil v Buenos Aires, stejně dlouho v Louisianě, procestoval dvě desítky zemí, mluví třemi světovými jazyky a domluví se i česky. Ne všechna Gaudetova putování ale sledovala náhodnou trajektorii valícího se kamene.
Současná muzikantská generace vnímá Ukrajinu jako lákavou, i když poněkud riskantní koncertní destinaci s vděčným publikem. Pro Ukrajince má hudba z Česka příchuť západní kultury, která byla v éře Sovětského svazu zakázaným ovocem. Žánry u nás považované za menšinové na Ukrajině plní open air festivalovy. K prvním, kdo Ukrajinu pro Čechy objevili, patří zpěvačka..
Arabské jaro možná smetlo diktátory, ale také rozjelo pár zhoubných a nesnadno předvídatelných procesů. Jedním je loňský puč v Mali. Chudá, ale relativně stabilní země se ocitla v chaosu. Světová veřejnost znala tento pouštní stát zatím hlavně díky hudbě. Ta je jedním hypotetických kořenů amerického blues a překvapivě snadno se stala společným jazykem světových festivalů…
7. 1. 2013
Největším hudebním magnetem Budapešti je srpnový megafestival Sziget. Pokud ale maďarskou metropoli navštívíte v jiném měsíci, hudby se do sytosti nabažíte v početných klubech, jejichž nabídka nečekaně převyšuje pražské zvyklosti. Unikátní příležitostí k seznámení byla přehlídka Od pramene k oceánu.
U české veřejnosti Ukrajina k prioritním destinacím nepatří, ale vynikající šance má u hudebníků. Potvrdil to letošní ročník Koktebel Jazz Festivalu, který zahájil koncert tria Vojtěcha Procházky a dalších tří českých kapel, čerpajících z jazzu i alternativy. Za studené války byly krymské přístavy přísně střeženými úkryty sovětských atomových ponorek. Ze supertajného mořského tunelu v Balaklavě, v němž se pracovalo pouze v noci a stočlenná stráž tu hlídala dvěstěčlennou posádku techniků, je dnes muzeum studené války.
Pokud jsou zpěvačka Márta Sebestyén a skupina Muzsikás označováni za velvyslance maďarské tradiční hudby a hlavní hybatele revivalistického hnutí, známého jako tanc-ház, multiinstrumentalista Nikola Parov má na tomto poli roli šedé eminence. Vždy byl ve správnou dobu na správném místě: spolu s irskými hudebníky Andy Irvinem a Davy Spillanem natočil roku 1991 průlomové album East Wind, které pro Západ objevilo kouzlo balkánských stylů ještě před tím, než Goran Bregovič zviditelnil srbské dechovky v Kusturicově Undergroundu.
I když Iván Gutiérrez je původem z Kolumbie a podstatnou část života strávil ve Spojených státech, koncertuje a natáčí především v Česku. Hudebně navazuje na kultivovaný, vysoce osobní a poetický proud zvaný nueva canción, v němž excelují hlavně Kubánci a další Latinoameričané. Roku 1993 se objevil poprvé před českým publikem po boku Zuzany Navarové, jejíž zásluhy ještě zdaleka nebyly doceněny. S dnešním odstupem je můžeme rozdělit do dvou vrstev: v té první je její vlastní hudba, která dávno před tuzemským nástupem world music otevřela českému publiku cestu za hranice anglosaských stylů.
petrdoruzka_.jpg)
Ze Sarajeva pochází nejen skladatel Goran Bregovič či filmař Emir Kusturica, ale také o generaci mladší zpěvačka Amira. Její doménou jsou sofistikované balady sevdah, médii označované jako “bosenské blues”. Písně sevdah jsou stejně jako americké blues produktem tavícího kotlíku. Obě formy vznikly prolnutím kultury dvou světadílů. U blues to byla Afrika a vlivy anglosaských osadníků, v baladách sevdah se mísí jihoslovanská zpěvnost s melodickými ornamenty, které na Balkán přinesli Turci.
“Keltská hudba” je termín praktický a srozumitelný, ale muzikologové jej zavrhují. Keltská kultura je přece záležitostí historie a muzeálních exponátů. Ale přesto existují osobnosti, jejichž tvorba hranice mezi minulostí a přítomností, i mezi jazykovými regiony překlene. Zpěvačka Brigitte Koalreg se pohybuje v bretaňské i velšské hudbě, navíc ovládá angličtinu i francouzštinu.
Hudba Bretaně, Provence i polyfonní sbory z Korsiky patří k tomu nejcennějšímu, čím Francie přispěla do pestrobarevné globální polévky zvané world music. Paradoxní je, že obyvatelé uvedených regionů patří v 65 milionové Francii k menšinám, které francouzský stát ve 20. století tvrdě asimiloval, francouzština jejich jazyky nelítostně vytlačila. Mezi hudebníky dodnes kolují bizarní historky o tom, jak státní správa umisťovala na základní školy učitele z opačných jazykových zón, což možnost domluvit se lokálním jazykem prakticky znemožňovalo.
Hudebním blížencem Yanna Fañche Kemenera je o dva roky mladší Erik Marchand. Ve světě je o něco známější, stál u zrodu žánrově velmi rozmanitých projektů. Vedle zpěvu je specialistou na lokální paralely klarinetu, a když na toto téma organizoval ve Francii festival a hledal hráče na tarogato, východoevropskou variantu nástroje, spřátelil se s rumunským ansámblem Taraf de Caransebes..
22. 10. 2012
All texts on this website by Petr Dorůžka are licensed under a Creative Commons License 
|
kblh webdesign