Židovské zpěvy v nových barvách

13. 1. 1998 | Rubriky: Vykopávky, World Music

Americký rabín Dr. David Neiman shromáždil ve své sbírce úctyhodné množství nahrávek východoevropských kantorů, jejichž emocionálně vypjatý projev mocně zapůsobil na jeho přítele, kalifornského producenta a hudebníka Wallyho Brilla - a přivedl ho k myšlence zasadit hlasy židovských zpěváků do nového hudebního kontextu.

Konec 20. století přináší dosud úzce vymezeným hudebním kategoriím obecnější náplň: termín “blues” už neoznačuje jen dvanáctitaktové schéma, ale s nadhledem podanou hudební výpověď o prožitém utrpení, a pod slovem “soul” se nerozumí pouze pěvecký styl, vycházející z emocí lidské duše a čerpající z církevních zpěvů amerických černochů, ale třeba i rituální zpěvy islámských dervišů či židovských kantorů. Takto rozšířené stylové nálepky umožňují rockem odchované generaci “dešifrovat” hudbu z odlišných kulturních oblastí - a někdy i z jiných dob. Obojí je dnes velmi potřebné. Nejenže se zmenšují vzdálenosti mezi kulturami naší globální vesnice, ale zároveň dochází ke zpřístupňování a zčitelňování prastarých a velmi obskurních hudebních nahrávek.

Toto “zčitelňování” nemusí ovšem znamenat pouhé odstranění rušivého šumu a praskotu z předválečných desek o 78 otáčkách. Při dnes velmi užívaném “remixování” lze jednotlivé fráze zpěváka rozstříhat na slabiky, vytvářet z nich hypnotické smyčky a samozřejmě je také zasadit do zcela nového doprovodu. Wally Brill s lehkou ironií vysvětluje, že cílem jeho alba The Covenant (PolyGram) je duchovní hudba pro 58. století, a že stejně provokující možná bylo, když kantoři své zpěvy přenášeli ven ze synagogy a začali je zpívat v divadle či na deskách.

Na Brillovu obranu je nutno také uvést, že v jeho nahrávkách sice slyšíme automatické bicí a jiné umělé přísady, ale podstatnou složku doprovodu tvoří - na rozdíl od většiny dnešních studiových remixů - housle, kytara. trubka, arabské bubínky a další “skutečné” nástroje, které vytvářejí spolu s hlasy kantorů Pinchaze Pinchika, Samuela Malavskiho a Bena Siroty ty nejsilnější momenty alba.

Samozřejmě, že studiové remixy lze jen těžko srovnávat s autentickým projevem židovských kantorů. Pokud bychom je ovšem hodnotli měřítky dnešního ambientního popu, pak působí jako zjevení - a navíc jako mnohem poctivější počin, nežli žánrově příbuzná a u nás daleko slavnější alba dvojice francouzských producentů, známých pod jménem Deep Forest. I zapřísáhlí ethno-puristé snad uznají, že když pokleslá komerce typu Deep Forest pomohla laickému publiku objevit současnou maďarskou zpěvačku Martu Sebestyen, pak může Wally Brill sehrát ještě záslužnější roli v případě dnes už nežijících židovských kantorů.

původně v: Lidové noviny, leden 1998


Rubriky

Poslední články