Yungchen Lhamo z Tibetu na Colours v Ostravě

9. 7. 2007 | Rubriky: Články, UNI, 2003-4

EXIL NA TIBETSKÝ ZPŮSOB

Každá okupanty sužovaná země má své disidenty, emigranty i kulturní ambasadory. Pro Tibeťany je takovou osobností zpěvačka Yungchen Lhamo. Narodila se poblíž Lhasy, když jí byly čtyři roky, Číňané deportovali její rodiče do pracovního tábora a Yungchen vyrůstala s babičkou. Roku 1989 se jí podařilo uprchnout do Indie, pak se vystěhovala do Austrálie a dnes žije v New Yorku. Natočila tři alba, na rozdíl od někdejších českých exilových písničkářů velmi snadno překračuje jazykové bariéry, a rozhodně si nemůže stěžovat na nedostatek koncertních příležitostí. V její tvorbě najdeme také paradoxy. Přestože obě poslední alba natočila u respektované značky Real World, nahrávky neposkytují představu o tom, co zpěvačka dokáže na koncertech. Její repertoár se také podstatně odlišuje od rutinní představy o world music: tvoří jej zhudebněné buddhistické modlitby, které zpívá acapella, a doprovází se přitom jen pohyby svého těla. Melodie a barevnost jejího zpěvu přitom vytvářejí zážitek zcela odlišný od monotónního zaříkávání tibetských mnichů. Výsledný účinek je nakonec daleko silnější, než kdyby z ní hráli muzikanti, zpěvačka si vynutí vaše soustředění jen osobním kouzlem. Potvrdil to i její koncert roku 2003 na Festivalu sakrální hudby v marockém městě Fesu. [V létě 2007 přijíždí Yungchen Lhamo poprvé do Česka.]

Pravda, Maroko je muslimská země, ale ve světě islámu patří k těm nejotevřenějším. Program letošního, v pořadí už desátého festivalového ročníku sahal od židovské hudby ze střední Asie přes tančící derviše ze Sýrie, zpěvy sufijských mystiků a obřady amerických Indiánů až po černošský gospel. S velmi svérázným pojetím sakrální hudby vystoupil Gilberto Gil z Brazílie, který své coververze Boba Marleyho uvedl jako “postmodernistické církevní písně”. Yungchen Lhamo představovala ve festivalovém programu výjimku, její koncert jako jediný totiž neproběhl na hradním nádvoří ve Fesu, ale v divoké scenérii majestátních ruin římské osady Volubilis. I když ke konci vystoupení udeřila prudká bouře, která smetla stan s občerstvením, Yungchen Lhamo dokončila koncert s naprostým klidem, jako zpěvačka, která se hned tak něčeho nelekne.

Vy jste emigrovala z Tibetu do Indie přes Himaláje. Na vaší internetové stránce se píše, že dohromady vás utíkalo šedesát. To není ten nejlepší počet pro konspirativní dálkový pochod - jak to tedy bylo doopravdy?

Celkem nás bylo pět. Prchala jsem se svým pětiletým synem a dalšími Tibeťany, vedli nás dva pastevci. Ti žijí vysoko v horách a převádějí Tibeťany přes hranice do Nepálu. V Himalájích je ale také čínská armáda, lupiči i udavači, kteří Tibeťany chytají a předávají je úřadům. Viděla jsem své přátele umírat, omrzly jim ruce, nohy, totéž se mohlo stát mě. Na cestě jsme byli přes měsíc. Když vás chytí, jdete na 18 let do vězení. Ale věděla jsem proč to dělám. Mého dědečka Číňané zavraždili, moje matka strávila ve vězení řadu let. Když teď vzpomínám na přechod Himalájí, vím že ty obtíže nelze vyjádřit slovy. Ale když zpívám, tak to téměř dokážu. Cítím ty hory i všechno další co jsem na cestě zažila.

Jako každý emigrant jste procházela obdobím rozhodování - jestli ještě vydržet anebo riskovat a utéct. Jak těžké pro vás bylo opustit vlast?

Nejtěžší je, když si spakujete to nejnutnější a nevíte jestli se vůbec někdy vrátíte. Svým rodičům jsem o odchodu neřekla. Stalo se to před 14 lety a mě to připadá jako věčnost. Procestovala jsem tolik zemí a objevila tolik nových věcí. V Tibetu třeba vůbec nevědí, že existuje nějaké Maroko, tam znají jen Francii Ameriku… Po příchodu do Indie jsme se setkali s Dalajlámou, dva roky jsem žila v Dharmasale, měli jsme taneční skupinu, uspořádali jsme turné po Indii, pak jsem odjela do Austrálie, natočila své první CD, a tehdy mě pozvali na Womad v Adelaide. Ale ten začátek nebyl lehký, protože jsem ženská, nemluvila jsem anglicky, neměla jsem kapelu a zpívám náboženské písně.

To není zrovna cesta na výsluní popularity. Neměla jste pokušení udělat nějaký elegantní kompromis?

Vždycky mi říkali, že mám krásný hlas, ale že bych si měla opatřit kapelu. V Tibetu sice máme tradici hudebních nástrojů, ale na svých koncertech zpívám stále acapella. Mám k tomu důvod. Když jsem překročila tibetskou hranici, ztratila jsem vše, a zůstalo mi jen to, co mám v sobě, a to mohu nabídnout. Lidé si říkají: já bych mohl udělat to a to a to jen kdybych měl tolik a tolik peněz. Ale to není pravda. Když se usmějete na svého souseda, žádné peníze vás to nestojí.

Jaká je vlastně úloha ženy v tibetském náboženství?

Máme jeptišky, nezpíváme, ale modlíme se, takže já zkouším ty modlitby zhudebňovat. A pokud se někdo mojí hudbu inspiruje, třeba ho to někam přivede. Ne aby se stal tibetským buddhistou, ostříhal si vlasy, to je maření času povrchními věcmi. To podstatné je uvnitř: všichni jsme stejní, bojujeme se stejnými démony, žárlivostí, zlobou, závistí. Na západě chtějí lidé na všechno odpověď předem. Než se vydají na cestu, chtějí vědět jak to voní jak je to daleko. Život ale nenabízí žádné záruky, může skončit každou minutu. To, že se stanete buddhistou, ještě neznamená změnu k lepšímu, když se nezměníte uvnitř, dál nebudete snášet své rodiče, sousedy. Spousta lidí nevyznává vůbec žádné náboženství, a přitom jsou štědří, vedou dobrý život.

Vy teď ale žijete v New Yorku, tedy v samém centru západní materialistické kultury. Necítíte v tom paradox?

Já tam dokážu napůl zavřít oči i uši, a taky jsem objevila skrytou tvář toho města. New York je plný lidí, kteří tam přišli odjinud a kteří mají světu co nabídnout. Když potřebuju muzikanty, stačí zavolat, nikdo si nemusí kupovat letenky, všichni bydlí v New Yorku. Je tam řada milých, dobrých a štědrých lidí. Pokud jsou zaneprázdnění, je zima a fouká silný vítr, má to své příčiny. Můžete se na to buď vymluvit, anebo se na to připravíte.

Vaše jméno Yungchen Lhamo v tibetštině určitě něco znamená.

Bohyně melodií či písní. Tři dny poté, když jsem se narodila, šla moje matka za jejím lamou, a ten mi vybral jméno.

Není v tom nějaká věštba?

Haha… a já bych se tedy měla snažit ji naplnit! Když moji babičku pustili z vězení, tak říkala, že musím zpívat, a já odpověděla že lidé potřebují jídlo ne moje písně a že zpívat může každý. A ona na to: Ty se jmenuješ Yungchen Lhamo, a zpívání je tvoje práce.

Máte nějaké kontakty s vaší rodinou v Tibetu??

Mám, ale většinou o tom nemluvím, pro ně to může být velmi nebezpečné. Čínané se mě bojí, vyvíjejí na mě tlak. Když jsem zpívala v Singapuru, dělali mi spoustu problemů. Číňané zničili moji zemi, ale mladá generace to možná změní. Celý svět se mění, a ta mladá čínská generace bude doufám jiná. Vím, že se brzy do Tibetu vrátím, je to moje země.

Z článku v UNI, 2003/10



Rubriky

Poslední články