Victoria Hanna, třetí část: Ukrajina, sufijské paralely

21. 2. 2011 | Rubriky: Články, UNI, 2010

Victoria Hanna vyrůstala jako dcera rabína v Jeruzalémě, v době uměleckého zrání se pohybovala mezi divadlem a hudbou, spirituálními texty a rapem. Tím, jak pracuje se svým hlasem i povahou svých vystoupení je srovnatelná s Meredith Moonk či Laurie Anderson. V první části rozhovoru, který vznikl při osobním setkání v jejím domově v malebné kouzelně tiché vesničce Ein Kerem poblíž Jeruzaléma, mluvila o svých cestách do Terezína i do Prahy. Během svých výletů do Evropy se Victoria Hanna setkala s ukrajinskou zpěvačkou Marianou Sadovskou (rozhovor s ní otiskneme v příštím čísle UNI). Když pořadatelé festivalu v Německu označili repertoár Sadovské za “zpěvy čarodějnic z Ukrajiny,” mínili to jako lichotku.

Vy jste o Marianě Sadovské několikrát prohlásila že jste po hudební stránce jako dvě sestry, jak jste se vlastně setkaly?

Přišla za mnou po koncertě, říkala že taky zpívá, ptala se mě jestli si můžeme promluvit. Bylo to okamžité setkání spřízněných energií, přitom ale z úplně jiných kultur. Udělali jsme společný koncert, pozvala mě o několik měsíců později na festival do Lvova a Kijeva. Společně jsme pak cestovaly po venkově, jen my dvě, to byla jedna z nejúžasnějších výprav mého života. Venkovské babičky, opuštěné židovské osady, synagogy. V jedné jsem zkusila zpívat, to nebylo vůbec jako vystoupit na koncertě. Pokud spustíte vibrace v prostoru, který byl kdysi centrem takových vibrací, to je jako když vstoupíte do mrtvého těla a oživíte ho. Babičky nás hostily, celou noc jsme zpívaly, měly úžasné hlasy. I když nezpívají profesionálně, jejich projev vychází z instinktů, o to se snažím i já. Vytvářím akci, jako herec v divadle, a moje akce, to je můj hlas.

Zpíváte i posvátné texty, což ale židovská tradice ženám nedovoluje, znamená to tedy, že jdete proti pravidlům?

Já jsem vyrůstala v Izraeli, a pravidla ortodoxní víry říkají, že dítě může zpívat jak chce kdy chce, ale žena smí zpívat jen před ženským publikem. To je výraz skromnosti, nevyzývavosti.

Pokud jste se tedy jako rabínova dcera musela podrobit tvrdé disciplíně, neplánovala jste v době dospívání že utečete z domova?

Diplomaticky řečeno, moje chování bylo trochu neočekávané.

Narodila jste se v Izraeli, ale vaši předkové jsou Egypta a z Iránu, víte o nich něco?

Obě moje babičky, Victoria a Hanna, pro mě znamenaly tak silnou inspiraci, že jsem si podle nich zvolila své umělecké jméno. Ani jedna z nich už nežije, a každá byla úplně jinačí. Obě se staly obětí osudu, jaký mívaly ženy v minulých stoletích. Obě se musely proti své vůli jako velmi mladé provdat za mnohem starší muže, které nechtěly. Každá z nich zvolila úplně jinou cestu, jak se s touto vnucenou volbou vyrovnat. Hanna byla velmi spirituální. Když jí člověk pozoroval, vůbec nevnímal, že má nějaké tělo, pořád se jen modlila. Byla velmi hubená a strašně zvláštní, strávila jsem s ní velkou část života. Victorii jsem naopak neznala až do té doby, než přijela několik let před svojí smrtí do Izraele. Žila v Egyptě a byla to rebelka. Měla ráda život, ráda jedla, svého manžela nemilovala, a tak si dopřávala v hojnosti všeho ostatního, bavilo ji navazovat kontakty, měla ráda zvířata. Se všemi se kamarádila a lidé si o ní mysleli, že je čarodějnice. Okolí se na ni zkrátka dívalo jako na pokleslou nemravnou ženu, ale pro mě byla zcela jedinečnou osobou. Pokud si v době, kdy ona žila, jakákoli žena dovolila to co ona, musela být hodně odvážná, a to je pro mě zcela mimořádná lidská kvalita.

Takže, obě babičky se navzájem vyvažovaly jako jin a jang?

Obě skutečně představovaly opačné extrémy. Na svůj vnucený sňatek každá reagovala odlišně, jedna se obrátila do svého nitra, a druhá naopak do světa. I když pro společnost je mnohem přijatelnější ta první volba, já si myslím, že člověk by měl mít vyvážené obě ty kvality, niternou i extrovertní. Člověk by měl být spirituální, ovšem nikoli v tom smyslu že se stahne do izolace v klášteře, ale i nadále by měl zasahovat do veřejného života. Já jsem propojená s oběma.

První texty, které jste zhudebnila, byly staré hebrejské posvátné texty. Co konkrétně?

Nejprve žalmy, a později texty z Písně písní, což je součást Bible, kterou napsal Král Šalamoun.

A je vůbec možné tak staré texty nějakým srozumitelným způsobem přenést do současného kontextu?

To není vůbec těžké. Když dnes člověk Píseň písní čte, může ji dokonce vnímat jako erotický milostný příběh. Řada rabínů přitom tyto na první pohled erotické texty přednáší velmi posvátným způsobem. Celá Kabala je na těchto písních založená. Jeden významný rabín, Rabi Akiva, před 2000 lety prohlásil, že bible je svatá, ale Píseň písní je nejsvatější. Je v ní spousta tajemství. Je o touze, vášni, stesku mezi milenci, kteří se nikdy nesetkají. Předlohou je ale touha člověka po jeho stvořiteli. Jedná se o zcela konkrétní témata, věci každodenního života, není to žádná vzdálená neskutečná idea. Podle Kabaly má vše svůj přesný důvod: proč mám dvě oči, deset prstů. Vše co se stane tady je odrazem něčeho nahoře. Když v dnešním světě vyjdete ven, vidíte billboardy, reklamy, je to hlavně o přitažlivosti, touze. Samozřejmě, v tomto případě trochu degradované. Proč je ale náš život tolik řízen touhou? Když se nám někdo snaží prodat pastu na zuby, tak reklamu doprovází obrázek ženy, která je pro muže přitažlivá. Proč je tolik písní o lásce? To je reflexe daleko vyšších věcí. A motivaci touhou lze využívat i docela moudrým a přínosným způsobem. Daleko smysluplnějším než se zavřít do kláštera mezi čtyři zdi a tam celý den přeříkávat modlitby. To je poselství Písně písní. A také to je to vnitřní, pevné jádro, tedy hardcore Kabaly. Tomu já věřím.

(Rabi Akiva ben Yosef (cca 50-135 po Kristu), v Talmudu a židovské literatuře známý jako Rosh la-Chachamim, Otec všech příběhů.) –>>

Nepřijde to někomu naopak kontroverzní ty texty přenášet do dnešního kontextu?

Chodí za mnou velmi pobožní lidé a říkají mi, zpívat tyto texty je riskantní věc. Pro mě je to ale něco docela přirozeného, já jsem s nimi jako rabínova dcera vyrůstala, pohybuji se v nich jako ryba ve vodě a nemusím vyvinout ani trochu námahy. Čtu z té knihy každý pátek večer, než přijde Šabat, je součástí mého organismu. A když zpívám, dělím se o tuto část své podstaty se svým publikem.

Není to něco podobného jako sufijská poezie? Básně Rumiho či Omara Khayyama o milostné touze a vínu, které jsou také odrazem spirituální roviny, ovšem v islámském světě?

Samozřejmě. Mezi obojím je spousta paralel.

A necítíte se tedy jako zpěvačka spřízněná s hudebníky z islámských zemí, kteří se zaměřili na sufijskou poezii, jako byl třeba Nusrat Fateh Ali Khan?

To co oni dělají mi přijde naprosto úžasné, strávila jsem nějaký čas v Indii a studovala hudbu. Konkrétně sufijskou hudbu považuji za velmi důkladně připravenou cestu k jádru věci. Když mě požádali, abych v Indii vedla workshop, tak jsem jim musela říct, že já se naopak učím od nich, protože mají výjimečně hlubokou tradici zpěvu, zacházení s hlasem a intonace.

Co konkrétně jste se v Indii naučila?

Já se učím nové věci celý svůj život, ale indická hudba je pro mě jen inspirace, klasická indická zpěvačka ze mě nikdy nebude.

K vašim učitelkám patřila například Ruth Wieder Magan z Izraele, která pracovala podobně jako vy s mystickými židovskými texty, a propojovala je s divadlem.

Ano, ona pracuje hlavně pro divadlo, ale také zkoumá možnosti lidského hlasu. A můj zpěv v sobě má hodně z divadla, protože je založený na akci, podobně jako práce herce.

Vaše práce stojí především na improvizací, nemáte tedy potřebu průběh vašich performancí nějak zachytit? Máte nějaké značky, notace?

Všechno mám hlavě, noty neznám, a navíc si myslím, že pro hudebníka je cesta bez not mnohem intenzivnější a náročnější. Když znáte noty, cestu vám to usnadní, ale dovede vás to trochu jinam, než kam jsem došla já. Hudba musí být v těle, ne na papíře. V tradici indické hudby to považují za jedinou správnou cestu. Podobně jako když jsem se učila zpívat ten český text v Terezíně, jako zvuk a nikoli jako písmena. A proto si ho budu pamatovat už celý život, i kdybyste mě vzbudili v 8 hodin ráno. Když ale vím, že si to můžu kdykoli přečíst z papíru, nebudu mít potřebu se to učit nazpaměť. Ale když to přečíst nemůžete, o to víc to vnímáte sluchem, a o to víc se to uchová ve vašem těle. Jednou mě pozvali, abych zpívala s orchestrem, docela komplikovanou věc, vše jsem se naučila odposlechem. Ale teď se noty chci učit, protože v tomto stadiu svého života se už nebojím, že tím přijdu o schopnost se hudbu učit nazpaměť.

Když jste tedy na podiu, máte naprostou svobodu k improvizaci a vše co se stane, je zcela na místě? Anebo může dojít i k chybě, jako když pianista sahne na špatnou klávesu?

Já nevěřím na chyby, aspoň v mé práci, protože cokoli v jejím průběhu nastane, je správné. Pokud se to někdy stane jinak, neříkám tomu chyba. Je to součást mé hudby. Pokud ale zpívám s orchestrem a musím zazpívat tenhle a tenhle a tenhle tón, pak můžu udělat chybu, protože vše je předem dané a já si na to musím dát pozor. S orchestrem zpívám vážnou soudobou hudbu.

Když jste měla koncert v Mongolsku, střídala jste se na podiu s místními hrdelními zpěváky, a v jednom rozhovoru jste se zmínila, že zatímco Mongolci vás poslouchali, Němci přítomní v publiku byli naopak mimo. Není pro vás snadnější navázat kontakt se vzdálenějšími kulturami než s Evropany?

Já bych to formulovala jinak: nejbližší jsou mi lidé, kteří mají dobrou vazbu na vlastní kořeny. Pokud jsou ty kořeny příliš deformované vzděláním, výchovou, pravidly, řádem a disciplínou, považuji to za omezení svobody.

To je myslím i logické vysvětlení, proč máte blízko k muzikantům navazujícím na punk či hiphop. Ale spojení rabínovy dcery s newyorskou skupinou Gogol Bordello zní přesto velmi neobvykle.

Já skutečně natočila dueta s Eugenem Hutzem, vedoucím Gogol Bordello, jsme velmi dobří přátelé, některé společné nahrávky dokonce vyšly na CD. Ale to bylo dávno, teď už jdu jinou cestou, zpívám méně v klubech a více v divadlech, moje hudba je už víc sofistikovaná a Hutzův gypsy-rock-punk-cabaret byla jen zastávka na dlouhé cestě.
Vy patříte do stejné skupiny umělců jako Laurie Anderson či Meredith Monk. Vnímáte nějakou paralelu i z vaší strany?

Po obě je společný prvek performance, musíte být při tom a stáváte se součástí děje. Ale také jsou rozdíly: ony jsou obě ze západní kultury a tvoří v ryze současném kontextu, kdežto já mám i svoji druhou stránku, která míří do antických kultur, ke kořenům civilizace, tím se ony nezabývají.

Když žijete v Jeruzalémě, není to v jistém smyslu centrum všech kultur?

Dříve tomu tak možná bylo, je to na rozhraní mezi Afrikou, Evropou a Asií. Ale ve skutečnosti je přece centrum vždy to místo kde stojíte. Centrum té koule, která vás obklopuje.

Vy jste také zpívala pro Dalajlámu?

To bylo v čase Yom Kippur, což je velký židovský svátek, na festivalu Sakrální hudby v Dillí, tisíce Tibeťanů v parku, potřásli jsme si Dalajlámou rukou.

Z článku v UNI, 2010/12


Rubriky

Poslední články