Victoria Hanna: Rabínova dcera na šikmé ploše 2

14. 2. 2011 | Rubriky: Články, UNI, 2010

Druhá část: Hudba a spiritismus

Jak se vlastně stalo, že koktáte?

Moje úplně nejstarší vzpomínky jsou na zpěv, mluvit a tedy i koktat jsem začala až později. Když máte vadu řeči, chcete se vyjádřit, ale nic z vás nevychází, jako kdyby se to zaseklo. A to ještě víc posiluje touhu to vyjádřit. Celé se to zašprajcuje. Ale když zpívám, ten problém nikdy nemám - protože zpěv, to je čisté vyjádření. Vada se projevila jen když jsem mluvila. Zpěv se pro mě stal okamžitým spojením ven.

Lidé většinou zpívají z pocitu štěstí, ne aby překonali koktavost.

Když jsem já byla nešťastná, zpívala jsem Bohu. Prosila jsem ho o pomoc.

A pomoc přišla?

Ta pomoc přišla prostřednictvím mého zpěvu, ten zpěv sám o sobě mi pomohl.

To už jste cítila, že zpěv je to hlavní, co budete dělat?

Nikdy jsem se nerozhodovala stoprocentně. Že budu dělat jen to a to. Ale stalo se že můj zpěv byl silnější než já. Původně jsem chtěla být doktorkou. Moji rodiče si to taky přáli. Byla jsem strašně zvědavá na to, jak to v těle funguje, lékařství mě zajímalo, ale můj hlas mi moje plány převálcoval. Když jsem už jako školačka zpívala, všechna energie ve mě vzkypěla. Věděla jsem, že když nepůjdu na podium a nebudu zpívat, tak ta energie ve mě exploduje. Nedalo se před ní utéct. Tak jsem kolem sebe shromažďovala lidi, pro které bych mohla zpívat.

Změnilo se to? Když zpíváte na koncertech, tak jste to přece vy, vaše osoba, kdo ten zpěv má pod kontrolou.

Ne. Takhle jsem to nikdy necítila. Já naopak měla vždycky pocit, že když zpívám, v tom procesu mám jen roli svědka. Svědka nějakého zázraku. Že vlastně nic doopravdy nedělám. Že ani nevím, co ze mě vypadne. Jsem jen prostředník.

Tohle ale říká spousta dalších velmi tvůrčích muzikantů - třeba jazzový basista Miroslav Vitouš. Když tedy posloucháte hudbu jiných tvůrců, máte také podobný pocit, že myšlenka vychází úplně odjinud a ten muzikant je jen prostředníkem?

Samozřejmě. Třeba Diamanda Galas. Ta je podle mě je totální channeler. Kdykoli mám příležitost, jdu na její koncert. Mám pocit že vstupuji do jiného rozměru, odnáší mě to pryč. Ona je velmi extremní, a někteří lidé ji nevydrží poslouchat déle než minutu. Je úžasná, neuvěřitelná, její energie má nadpozemskou sílu a někdy je docela temná, ale vždycky je absolutně určitá. Anebo španělská zpěvačka Fatima Miranda. Někdy zní jako zvuk flétny, někdy jako šaman, a její projev je přitom úžasně hravý, jako malá holčička, úplně jiný typ energie než Diamanda Galas.

Termín channeler ale patří spíš do spiritismu, můžete tedy nějako vysvětlit jeho hudební souvislosti?

Ve spiritismu je channeler medium, jehož prostřednictvím promlouvá vyšší instance. Ale s tímtéž se setkáte v autentických hudebních kulturách. U národů, které pěstují šamanismus, anebo třeba v rodinách, které jsem navštívila na Ukrajině. Oni sami sebe nevidí jako účinkující, umělce. Snaží se jen evokovat přírodu, zpravidla zpěvem. To probíhá zcela přirozeně. Ale když někdo řekne “já jsem umělec, poslouchejte mě” a postaví se na podium, v tom cítím nebezpečí. Za téhle situace se člověk nemůže tak zcela extrémním způsobem otevřít. Umělec sleduje, jak vypadá, vytváří si image, a to image pak hraje jako herec v divadle. Podobá rutina, jakou většina z nás hraje v životě. Ale mě jde o něco jiného: být svědkem toho, co ze mě jaksi samovolně vychází. Každý člověk je tajemství, i vy jste tajemství. Když nevíte, co přijde v dalším okamžiku, to je to velká magie.

Miroslav Vitouš na téma spiritismus (z archivního rozhovoru před koncertem s Janem Garbarkem a Airto Moreirou na jaře 1994 v pražském Edenu)

Miroslav Vitouš: Airto Moreira je vynikající hráč na perkuse, který nejenže dokáže skvěle hrát brazilské rytmy, ale umí vymyslet rytmy nové, zrovna tak, jako my vytváříme nové koncepce.

Promítá se do jeho hry i jeho spirituální zkušenost? On vypráví, jak ho tatínek bral na spiritistické seance, kde třeba mluvila media, a prohlašuje, že i jeho hudba vytváří spojení mezi naší realitou a světem duchů.

Já jsem ve stejné pozici, i když jsem na žádné seance nechodil. My všichni jsme jen prostředníci, pomocí nichž hudba přichází. Tentýž případ je i Garbarek. jedná se o specifikum citlivých a nadaných jedinců.

Odkud k vám tedy ty signály přicházejí?

Konvenčně se tomu říká talent, tedy vrozená schopnost. Talent, to jsou spiriti, kteří s námi přijdou na svět a vytvářejí spolu s člověkem určitou jednotku. Skrz nás ten talent hraje.

A ti méně obdaření jazzmani, kteří - jak vy říkáte - jen hrajou noty, ti mají taky něco společného s talentem?

Oni se buď teprve učí, anebo talent nemají, a tak jen sami sebe opakují.
 

Z článku v UNI, 2010/11


Rubriky

Poslední články