Petr Dorůžka - World Music » Pivo, maso, zpěv: rozhovor s Lucy Duran

Pivo, maso, zpěv: rozhovor s Lucy Duran

22. 1. 2008 | Rubriky: Články, UNI, 2007

Snad vůbec první nahrávka, která spojuje Mali s hudbou Evropy, vznikla roku 1987, když do Londýna přijela španělská skupina Ketama. Její hráči se pohybují na hranici flamenca a moderního popu a v Londýně se setkali s malijským, v Evropě ještě neznámým virtuozem na koru, Toumani Diabatem. Zatímco Španělé byli překvapeni tím, že flamenco lze snadno propojit i s griotskými melodiemi západoafrického nástroje kora, pro Toumani Diabateho představovalo setkání průlom, na rozdíl od dřívějších neúspěšných pokusů tato fuze skutečně fungovala. O několik dní později pozvala londýnská muzikoložka Lucy Duran všechny zúčastněné na oběd, na němž se podávala africká paella, tedy kulinářská fuze Španělska a Afriky. Za zmínku stojí, že hostitelka se snadno dorozuměla se všemi hudebníky. Protože sama kdysi koru studovala, ovládala malijský jazyk bambara, a díky svém španělskému otci hovoří plynně španělsky. Tentýž večer sestava vystoupila ve Spanish Clubu v Londýně a příští rok na jaře natočila v Madridu průlomové album Songhai, roku 1993 vychází pokračování Songhai 2. Předlohou názvu byla stejnojmenná africká říše, která zanikla koncem 16. století.

Dva roky po natáčení prvního alba Songhai vystoupil Diabate v New Yorku, když si jej jako “předkapelu” vybral věhlasný bluesman Taj Mahal. Jejich společné album Kulanjan vyšlo až o deset let později a dodnes je velmi aktuální. Mahal s Diabatem na něm zkoumali vazby mezi americkým blues a jeho malijskými kořeny a mimoděk tak předznamenali dnes často používaný termín “pouštní blues”.

Kora je nástroj vizuálně i zvukově natolik impozantní, že se stal hudebním symbolem celého kontinentu. Když byly roku 1994 v Jižní Africe ustaveny první panafrické hudební ceny, které jsou paralelou amerických Grammy, organizátoři zvolili název Kora Awards, a to navzdory skutečnosti, že nástroj se užívá jen v části západní Afriky, konkrétně ve státech Mali, Senegal, Gambie a Guinea. Kora je mimochodem nástrojem relativně novým, vznikla někdy v polovině 18. století, z Evropanů ji poprvé zaregistroval skotský cestovatel Mungo Park při své expedici do afrického vnitrozemí roku 1793. V době velkých afrických říší se zpívající kronikáři-grioti doprovázeli na jiný nástroj, a tím byla daleko menší loutna ngoni. Byl to právě způsob hry na ngoni i zvuk nástroje, který inspiroval styl Ali Farka Toureho, Djelimady Tounkary a dalších velikánů africké kytary.

O ngoni se naopak říká, že patří k nejlépe střeženým tajemstvím západní Afriky - což platilo až do roku 2007, kdy vyšlo album Segou Blue. Natočil je Bassekou Kouyate spolu s dalšími třemi hráči na ngoni. V africkém kontextu to je album docela kuriozní, neslyšíte na něm totiž ani djembe, ani koru. Písně alba reflektují malijskou historii, nikoli však její světově nejznámější kapitolu, říši Sundjata Keity ze 13. století, ale naopak poslední z předkoloniálních útvarů, který zanikl koncem 19. století.

Centrem této říše bylo Segou, dnes třetí největší město Mali, ležící na řece Niger, severovýchodně od Bamaka. Bassekou se narodil ve vesnici Garana, která je od Segou vzdálená 60 km proti proudu Nigeru, a ve svých 19 letech se v Bamaku setkal s Toumani Diabatem, s nímž natočil album Songhai II a Djelika. Hostoval také na dříve zmíněném albu Kulanjan i na posmrtném albu Ali Farka Toureho, Savane. I když je aktivní už přes dvě dekády, do letoška se držel v pozadí. “Basekou je genius. Potvrzuje, že blues pochází z malijského kraje Segou,” tvrdí o něm Taj Mahal. Album Segou Blue je debutem jím vedené skupiny Ngoni Ba, což v jazyce bambara znamená Velké ngoni. Ve studiích Bogolon v Bamaku nahrávku produkovala Lucy Duran (viz video z You Tube), s níž je následující rozhovor, uskutečněný roku 2007 v Londýně:

To album působí dost odlišně od všeho, co jsme zatím z Mali slyšeli. Možná za to může zeměpis: Mali je dvakrát tak velké jako Texas či patnáctkrát jako Česko, a lidé jako Ali Farka Toure vytvářeli spíš syntézou odlišných stylů, jazyků a kultur z celé země. Kdežto Segou Blue zní jako velmi hluboká sonda do nějakého mikroregionu.

To je pravda. Město Segou je centrem stejnojmenného regionu uprostřed Mali, který existoval jako suverénní stát až do roku 1861. Tehdy jej dobyla vojska, která vedl muslimský válečník El Hadj Umar Tall, obyvatelé byli nuceni konvertovat na Islám. Ale do té doby to byli animisti, měli své svatyně, vykonávali oběti. Jejich bohatství pocházelo z lokálního obchodu s otroky, což je téma, které se často objevuje v jejich písních, zpívaných v pentatonických stupnicích s doprovodem loutny ngoni.

V některých malijských kulturách je nositelem hudební tradice kasta griotů, v jiných jsou to třeba naopak lovci, jimž magické hudební nástroje přinášejí štěstí v lovu. Jak to bylo v Segou?

Segou je griotský region, a grioti tam často hráli pro válečníky těsně před bitvou. Dokumentuje to například píseň Baudi, oslava statečných bojovníků. V kraji ale vládla jedna velmi kuriozní tradice. Obě znesvářené strany uspořádaly v předvečer bitvy velmi grandiozní večírek, opili se pivem z prosa a přejedli se masem, a společně pak zpívali zmíněnou píseň, která jim měla dodat odvahu. Sami přitom nevěděli, jestli tu bitvu přežijí, anebo jestli upadnou do otroctví.


Jak zapadá tahle hudba do teorie “pouštního blues”, podle níž je hudba z Mali spřízněná s americkým blues?

Velmi elegantně. Říše Segou prosperovala z obchodu s otroky, kteří se pak díky překupníkům dostali až na otrokářské lodě. Cestovatel Mungo Park popisuje v roce 1797 pohyb velkých skupin otroků směrem na západ, k Atlantickému pobřeží. Poslední píseň, kterou tihle otroci slyšeli na africkém kontinentě, byla tedy nejspíš Baudi. Takže mezi černošskými styly z USA a Mali existuje přímé spojení. Samozřejmě, že blues má svoji harmonickou strukturu, která se vyvinula až v Novém světě, ale když posloucháte to nejstarší blues z bavlníkových plantáží v deltě Mississippi, slyšíte tam podobné rysy.

Znali grioti ze Segou koru?

Ne, protože kora je rozšířená na západě Mali a na pobřeží. Hráli na ngoni, ale na rozdíl od těch dnešních menších nástrojů měli i velké basové ngoni, podobné těm, na které hrají Gnawové v Maroku.

Ale kombinace čtyř ngoni, které hrají společně, není to přece jen novodobý vynález?

Vůbec ne. Na šlechtickém dvoře v Segou existovaly třeba ansámbly v nichž hrálo 35 ngoni najednou. Nejedná se tedy o novotvar, spíš o revival. Vezměte v úvahu i fakt, že ngoni se v moderních ansámblech dostalo do stínu kory, balafonu, a stalo se tedy neprávem opomíjeným nástrojem. Takže, my jsme se při natáčení s Ngoni Ba chtěli vrátit jednak zpět po časové ose, a také ngoni představit jako sólový nástroj.


Rubriky

Poslední články