Varhan Orchestrovič Bauer

4. 1. 2010 | Rubriky: Články, UNI, 2009

Příběhy českých muzikantů kteří se prosadili ve světě působí zprvu jako velmi nepravděpodobná fikce, ale naštěstí nejsou vzácné. Vedle Markéty Irglové, Marty Töpferové se to podařilo i Varhanu Orchestrovičovi Bauerovi, když zkomponoval soundtrack k Formanovu filmu Goyovy příznaky, který přišel do kin roku 2006. Bauerova hudba doprovází i letošní film Hodinu nevíš režiséra Dana Svátka.

Jak se vlastně normální skladatel stane skladatelem filmovým?

Filmová hudba je logickým vyústěním takzvané programní hudby, která ilustruje třeba pocity nebo krajinu. Zatímco programní hudba se vyvinula z romantismu, filmová hudba není žádným stylem omezená. Jako vyjadřovací prostředek může používat jakýkoli žánr, Stravinského Svěcení jara, stejně jako pop, jazz, elektroniku. Důležité je dosažení cíle. Pro skladatele je to velká výzva k všestrannosti, musí ovládnout široké spektrum metod, ale zůstat přitom sám sebou. Pokud jsem skladatel písniček, musím se držet se jednoho žánru. Jako filmový skladatel ale mohu jeden den skládat dechovku a druhý den heavy metal.

Frank Zappa dosahoval téměř filmového účinku svými zvukovými kolážemi. Jsou jeho alba pro filmového skladatele dobrou průpravou?

Jeho symfonické skladby určitě, zvláště Yellow Shark. Filmoví skladatelé si také hodně půjčují od Philipa Glasse, ale platí to i naopak, protože některé minimalistické postupy vznikly ve filmové hudbě. Třeba Hitchcockovy horrory s hudbou Bernarda Herrmanna. Ten si vždycky vymyslel nějakou figuraci, která se chvíli opakovala, a pak se maličko změnila - např. v Cape Fear. To vytváří úžasné napětí.

Představují inspiraci i skladatelé Bollywoodu, a jejich na efekt vystavěná fuze Východu a Západu?

Inspirace to je, ale ty východní nástroje se u nás obtížně shánějí. A pokud někdo ten nástroj má, nedokáže na něj hrát podle not. Já někdy požívám didgeridoo, pilu, fujaru, cembalo jako Morricone. V české filmové hudbě bohužel stále frčí syntetické bahno anebo rozložené akordy piana, což bylo v módě někdy roku 1974, ale mě baví použít klavír trochu zajímavěji, a ne v nějakém popovém klišé. Fuze je jistě v pořádku, ale ne každý to umí udělat tak, aby se obě složky dokonale propojily.

S jakou hudbou jste vyrůstal?

Můj táta poslouchal a hrál dixieland, já bigbeat. S první kapelou jsem hrál repertoár Olympicu, seznámil jsem se s Petrem Jandou, pak jsem se přes Abraxas dostal k new wave, měl jsem rád Pražský výběr a Stromboli, objevil jsem Milese Davise a začal poslouchat tuny jazzu. Nakonec přišel Janáček, Stravinskij, Honegger, Šostakovič - hudba 20. století, která mě hodně baví, a pak hudba filmová. V roce 1991 jsem založil svůj vlastní orchestr, kde jsem se od počátku pokoušel spojit všechny možné žánry a postupy. Experimentoval jsem a zjistil, že mě to táhne k filmové muzice, a tak jsem začal komponovat pro filmy studentů FAMU a dokumenty České televize. Mezitím jsem pracoval jako orchestrátor pro Michala Pavlíčka a Ondřeje Soukupa i Karla Svobodu.

Váš Okamžitý filmový orchestr vyrazil letos v červnu na turné. Není mnoho skladatelů, kteří si mohou dovolit hrát svoji filmovou hudbu na koncertech. Zmíněný Ennio Morricone, John Williams, Goran Bregovič, kdo další?

Varhan Orchestrovič Bauer. Je to náročné finančně, organizačně. Turné se jmenovalo Varhaneum, připomínal jsem při něm Sametovou revoluci, protože to je téma několika filmů k nimž jsem komponoval hudbu. Apelovali jsme na lidi, aby nevolili komunisty, naivně totiž doufám, že to zase po dvaceti letech tady v Česku zajiskří a bude revoluce, abychom se zbavili lidí, kteří politiku dělají z hamižnosti a nenažranosti.

Proč se váš orchestr jmenuje okamžitý? Je to myšleno jako paralela k instantnímu pudinku?

Orchestr okamžitě reaguje na danou situaci. Třeba když hrajeme živou filmovou hudbu s projekcí. Anebo když jsme hráli na cenách Český lev, museli jsme okamžitě reagovat na to co se dělo. Jako živý symfoňák v přímém přenosu.

Jak to fungovalo v praxi? To je přece něco úplně jiného, než improvizace sólisty v malé skupině.

Měli jsme třeba takový jingl, který se často opakoval. Vždycky když jsem měl pauzu, tak jsem muzikanty obešel: teď to hrajte jako reggae, příště jako swing. Jindy zas hrála jenom harfa, anebo jen smyčce. Improvizačním způsobem někdy vzniká i skutečná filmová hudba, Miles Davis takhle vytvořil soundtrack k Výtahu na popraviště.

S živou projekcí hrajete kde?

Třeba na workshopech Mezinárodního festivalu studentských filmů v Písku, i na našich koncertech. Vystupovali jsme třeba na festivalu filmové hudby MOFFOM, když ještě existoval, na zahájení lázeňské sezóny v Karlových Varech a vlastně i na turné Varhaneum.

Vy také komponujete hudbu k reklamám. Jaká je vlastně anatomie takové reklamy?

Nejprve vytvoříme problém, který předtím neexistoval, pak ho zázračně vyřešíme, a nakonec se pochválíme. Zadavatel do té své reklamy často dosadí referenční hudbu, tedy to, o čem si myslí, že by tam správně mělo být. Hudba slavného autora, na kterou ale nejsou práva. Úkolem skladatele je na to místo dosadit svoji skladbu ve stejné tónině a tempu. Původní autorský nápad je velice těžké prosadit, protože ve střižně na to koukaj pořád dokola a na změnu si těžce zvykají, i když je třeba lepší než ta reference.

Ale reklama přináší etická úskalí. Máte nějakou hranici, komu byste reklamu nedělal? Co kdyby vás oslovila dělnická strana?

Pro komunisty a fašisty nedělám, s Michalem Davidem taky v žádném případě.
Dělám hlavně léčiva, kávy, čokolády , Českou pojišťovnu… to jsou přece samé užitečné věci. Svědomí mám čisté.

Když jste komponoval hudbu pro Formanův film Goyovy příznaky, začínal jste úplně od nuly?

Na úplném začátku byla nabídka od dirigenta Libora Peška, s nímž jsem se spřátelil před lety v Karlových Varech. Říkal mi, že Miloš Forman chystá nový film, že za ním jede, a jestli mu nechci poslat nějakou svoji muziku. Goyovy osudy jsem nejprve nastudoval v knihovně, pak jsem napsal a natočil asi sedm skladeb a nazdařbůh jsem je po Liborovi poslal. Po dlouhé době, když už jsem ztratil naději, mě Miloš pozval do New Yorku a pustili mi film, v němž už byly ty moje skladby umístěny, a do zbylých pasáží byly vloženy jako provizorium ty takzvané referenční hudby. Udělal jsem si cue sheet, tedy plán s timecodem a charakteristikami požadovaných skladeb. A pak jsem pendloval mezi New Yorkem a Prahou, kde jsem vždycky něco nahrál se svým Okamžitým filmovým orchestrem a sborem Mikrochór Lukáše Prchala, a Miloš si z toho pak vybral co se mu líbí. Celkem jsem během půl roku cestoval asi šestkrát, chtěl jsem všechno udělat co nejlíp a záleželo mi na každém detailu. Když byla hudba zkompletovaná, tak jsme ji museli natočit do finální podoby, a to ve studiu Abbey Road v Londýně s London Symphony Orchestra. Nevěděl jsem, jestli mě nechají dirigovat, ale pojistil jsem si to tím, že jsem neměl napsanou partituru, takže jako autor jsem byl jediný, kdo tu hudbu znal a mohl tedy fungovat jako dirigent. Nakonec ani nikdo neprotestoval, když jsem si před ně stoupl s taktovkou. S tím orchestrem byla skvělá spolupráce hned od první noty, a pro mě to byl signál, že ani v Abbey Road není důvod k trémě.

A navíc, London Symphony Orchestra je renomované těleso, oni třeba natáčeli Franka Zappu, což není zrovna lehká hudba.

Vzniklo mezi námi vzácné pouto vzájemného respektu. Jsou to absolutní profíci, zvláště na filmovou muziku. Měli kázeň, profesionalitu ale hlavně vstřícnost, chuť udělat to co nejlíp, což u nás není běžné. Tady muzikanti v orchestru věčně žbrblají a koukají na hodinky.

Když film přišel do kin, byla nějaká odezva? Nabídky dalších filmařů?

Přihlásila se americká agentka z Hollywoodu, ale faktem je, že bych tam asi musel žít, a to se vzhledem k rodině a k početným koncertům Okamžitého filmového orchestru zatím nepodařilo. Měl jsem pak tu čest doprovázet s Olomouckou filharmonií vynikající Evu Urbanovou s hosty, nahrávat s Hradeckou Filharmonií filmovou hudbu a dirigovat premiéru vlastní předehry Trebbia se Symfonickým orchestrem českého rozhlasu.

Vy jste ty demonahrávky, které jste poslal Formanovi, natáčel v kostele. Je v nich něco, co pak ve studiu vyprchá?

Duchovní rozměr a soudržnost. Ty prostory fungují jako duchovní zesilovače. Každého houslistu to formuje, prostor mu dodává zvláštní soustředění. Ovšem, hustě rytmickým skladbám to prostředí škodí, dozvuk ten rytmus rozmaže, musíte tempo a aranžmá bicí sekce přizpůsobit prostoru.

Vaše image enfanta terrible spoluvytvářelo i auto trabant, jímž jste dvacet let jezdil. Jednalo se spíš protest anebo to mělo nějakou praktickou výhodu?

Původně to byla z nouze ctnost. Pravda je že trabant, vedle toho že v jisté době to bylo nejlevnější auto, je také nejjednodušší na údržbu, člověk si na něm všechno opraví sám. Jede dokud z něj nezačnou padat šroubky. Stačí nalít benzín a olej. Vejde se do něj harfa, dva kontrabasy a na střechu i tympány, což se vejde leda tak do dodávky. Akorát že poslední dobou mi v něm byla už dost velká zima.

Jakou hudbu máte v genech?

Americký jazz a muzikál jsem poslouchal od dětství, staly se součástí mojí fantazie díky tátovi. Jeho táta zase často poslouchal v rádiu na chatě nedělní koncerty, kde mi učaroval Arthur Honegger a jeho Liturgická symfonie, byla to taková noblesa s hlubokým citem, co mě oslovila.
Moje matka i její předkové jsou z Ukrajiny, Volyňáci, po válce se přestěhovali do českého pohraničí, takže taky slovanskou. Podle mě je nejvíc slovanská hudba Igor Stravinskij. Bernstein říkal, že Stravinského hudba je ruský jazz. Podle svých předků z Ukrajiny jsem si přidal prostřední jméno, Orchestrovič. Jako obdivovatel aristokracie jsem si říkal, že přece nemůžu mít jen dvě jména.

Ale vaše křestní jméno Varhan v češtině existuje jen v množném čísle.

Varhan je původně perské jméno, Wahram. Ale protože tam došlo k metathesi kořenných likvid, nebo-li že se přesmyklo R a H a vznikl Warham, a později v hebrejštině se M se vyměnilo za N. Ve skutečnosti to bylo jméno jednoho alchymisty na dvoře Rudolfa II, můj táta je chemik.

Co je zatím váš nejodvážnější projekt?

Asi moje úprava naší národní hymny, do které jsem jako protihlasy zakomponoval ty podle mě nejvíce české nápěvy - např. Smetanovu Vltavu,Vyšehrad,Libuši pak Dvořákovu Novosvětskou, Polonézu a cellový koncert i Janáčkovu Symfoniettu. Na internetu to má velký ohlas. A pak oratorium na poezii Václava Havla Antikódy, která ve zkratce “angažovaně artikuluje absurditu”. Moc mě bavilo to psát a uvědomovat si Havlovu myšlenkovou nadčasovost. Rád bych to někdy nastudoval celé s obrovským orchestrem a sborem.

Z článku v UNI, 2009/12


Rubriky

Poslední články