Petr Dorůžka - World Music » UNI, 2003-4

UNI, 2003-4

13. 1. 2005 | Rubriky: Články, UNI, 2003-4

UNI, prosinec 2004

AFRIČAN V PAŘÍŽI


S MORY KANTÉM O AFRICKÉ HUDEBNÍ VÝCHOVĚ A GRIOTSKÉM ŘEMESLE.

Mory Kanté se narodil roku 1950 ve vnitrozemské části Guineje v rodině griotů, kteří vynikali hlavně jako hráči na balafon, což je melodický bicí nástroj ze dřeva a vysušených tykví. Kantého navíc okouzlila elektrická kytara, a když se v 70. letech přestěhoval do Bamaka, objevil koru, harfě příbuzný nástroj, který se stal hudebním symbolem Afriky: “Když v Mali špatně vytočíte číslo,neozve se vám pípání, ale kora.”

Interview proběhl letos na podzim na veletrhu Womex: Mory Kante nebyl mezi účinkujícími, a plně ho zaměstnávaly novinářské rozhovory na téma jeho nového alba.

Vy pocházíte z griotského rodu, kde se hudební znalosti dědí z generaci na generaci. Jak to probíhá v praktickém životě, dostával jste třeba nějaké lekce od rodičů?

Člověk se jako griot narodí. To znamená, že vyrůstáte uprostřed rozvětvené rodiny, v níž všichni ostatní hrají na nástroje nebo zpívají. Jako dítě pořád sledujete ostatní, jste do hudby ponořen až po uši. O tom, které z dětí se stane griotem a které ne, rozhodnou v jistém okamžiku rodiče.

Takže, to dítě musí projít jakýmsi konkursem?

Ano - a když splní podmínky, začne studovat. Učí se korán, navštěvuje školu bílého muže, a také chodí do školy ústní tradice, kde se učí být griotem.

To je zajímavé. Znamená to, že v té škole se učíte co slyšíte a nesmíte si dělat žádné poznámky?

Ano. Vše se učíte nazpaměť, nic nepíšete.

V jakém věku rodiče o profesi svého potomka rozhodnou?

Někdy to dokonce předpovídají. Vytvoří pro matku takové podmínky, že dítě musí být griotem. Dva měsíce před tím, než se dítě narodí, začnou zpívat stále tutéž píseň. Matka chodí jen tam, kde je hudba. Když se dítě narodí a začne křičet, tak uslyší opět onu píseň. A ihned přestane křičet.

Vy si tu píseň pamatujete?

Ne.

SVĚT GRIOTŮ V ZÁPADNÍ LITERATUŘE:


Bug-Jargal, první román Victora Huga, má černého hrdinu. Hugo jej napsal jako školák před necelými 200 lety: “V širokém spektru afrických národů najdete muže a ženy, kteří jsou požehnáni tajemným darem poezie a improvizace, hraničící s šílenstvím. Říká se jim grioti.”

Americký černošský spisovatel Alex Haley napsal v 70. letech knihu Kořeny, v níž se snažil vypátrat, odkud pochází jeho rod - a dostal se až do západoafrické Gambie, která byla hlavním lovištěm bílých otrokářů. Ti zavlekli šestnáctiletého Kuntu Kinte, Haleyho domnělého předka a také ústřední postavu Kořenů, v řetězech do Ameriky. Tvrdí se, že právě díky informacím griotů našel Haley v Gambii vesnici, z níž pocházel jeho prapředek, a že místní grioti dodnes zpívají hrůzné příběhy z otrokářských časů. A dodnes se řídí starou moudrostí: “Bílým mužům neříkejte všechno - protože oni si to zapíšou.

Z GRIOTSKÉHO SLABIKÁŘE: SUNJATA KEITA, EPOS STŘEDOVĚKÉ AFRIKY


Na počátku příběhu je proroctví: tehdejší král si podle něj má vzít za ženu ošklivou ženu z cizího kraje, která je ve skutečnosti napůl buvol, napůl člověk, a jejich syn se má stát budoucím králem. Narodí se ale jako mrzák, a královskou funkci nakonec převezme jiný z potomků. Otec zemře, matka v zoufalství lamentuje nad tím, že Sunjata se do svých sedmi let nenaučil chodit, a on jí odpoví: “Nech mi vykovat železnou hůl, a já dnes začnu chodit.” Sunjata se opře o hůl, kterou ohne do tvaru luku, a vytrhne obrovský africký strom baobab ze země i s kořeny. Jeho griot na oslavu udatného činu složí hymnickou píseň o luku.

Právoplatný následník trůnu Sunjata Keita je intrikami svých rivalů donucen odejít do exilu. Kraje, jimiž jako emigrant projde, si v budoucnu podrobí, a stane se tak zakladatelem velké západoafrické říše, jejíž střed leží v dnešním Mali.

Tím, že epos se tradoval ústně a nebyl zapsán, se vyhnul osudu jiných literárních eposů: jeho interpreti jej v každé době aktualizovali pro současné podmínky, zpívali v současné jazykové podobě, a upravovali děj tak, aby byl co nejpůsobivější. Historikové jej označují za sociální, politický a kulturní kodex společnosti.

 

UNI, listopad 2004

HOUSLOVÉ KOMANDO JIŘÍHO PLOCKA


O feelingu i folklorismu v moravské hudbě

JP: Folklorismus je intelektuální nadstavba nad spodními proudy, které tečou pořád, ale lidé z města o nich většinou neví. 0ra folklorismu přinesla vysoce sofistikované ansámbly, které jsou typické pro 20. století. Ale vedle nich na Moravě existovali odjakživa muzikanti hrající bez aranžmá, kteří se dokonce stávali terčem posměchu těch vzdělanějších, kultivovanějších. Dokonce by se dala najít spřízněnost mezi hudci, tedy houslisty z Moravy, a hráči z jiných regionů. Jejich hudba má rezonanci, rytmický puls, syrovost ve výrazu - v Irsku či ve Švédsku právě tak jako na Moravě.

Je to v tom, jak muzikant zachází se svým nástrojem?

JP: Nejdůležitější je vnitřní postoj, co ze sebe opustíš ven, a ty ruce už podle toho začnou fungovat samy. Pokud tu muziku bereš přes hlavu, pak nejprve myslíš, a srdce je až nakonec. A tady je nejprve srdce, a za ním následují ruce.

Jitko, když hrajete s Jirkou Plockem, nemusíte se jako symfonická hráčka něco odnaučovat? A nebojíte se, že si pokazíte svoji hudební průpravu?

JŠ: S Hudeckou úderkou hraju skutečně úplně jinak než mě učili ve škole. Třeba bych mohla Jirku trochu zkultivovat…
(smích) Ale také se od něj učím hrát s feelingem.

Znamená to, že feeling je ve vážné hudbě zakázaný?

JŠ: Ne, protože ti nejlepší muzikanti ve vážné hudbě mají úžasný feeling.

JP: Ale ty skladby jsou tak složité na uchopení, že je nejprve musíš zvládnout intelektuálně a technicky, a se pak teprve může projevit feeling, což se ale podaří jen skutečnému mistrovi. Lidová hudba není po technické stránce tak složitá, tam můžeš feeling uplatnit snáze a bezprostředněji.

OYSTERBAND A JEJICH HUDEBNÍ BANKET


“Jednoho dne, poté když odehráli tisíce koncertů před publikem či pro kamarády, dostali Oysterband jednoduchý a zároveň trochu podezřelý nápad: vzít tu neformální atmosféru hraní pro kamarády, a přenést ji na velké podium. Schválně k čemu dojde.” Tak praví booklet alba, příznačně nazvaného The Big Session. Někdy počátkem letošního roku si skupina pronajala na tři dny a noci malý londýnský sál, přizvala publikum, před vchodem zaparkovala mobilní studio, a pustila se do práce. Pětičlennou sestavu Oysterband rozšířilo 9 přizvaných hostí, včetně zpěvaček June Tabor a Elizy Carthy. Výsledná živá nahrávka představuje jeden z těch vzácných případů, kdy si po vyslechnutí alba člověk řekne: ten koncert bych chtěl zažít. Což se může klidně uskutečnit, Oysterband totiž album The Big Session koncipovali jako odrazový můstek, který má vyústit koncem letošníh roku v britské koncertní turné.

POUŠTNÍ BLUES SAHARSKÝCH KOČOVNÍKŮ


Hudba ze Sahary je v kursu, dokonce se pro ni vžil srozumitelný, i když vágní termín “pouštní blues.” Doprovází ji také řada otazníků a nedorozumění. Pro Evropana je těžké pochopit už jen to, jak je možné na poušti se uživit a přežít. Zkuste ale poušť nahradit hladinpu oceánu, kterou brázdí plachetnice s naložené exotickým kořením. Námořníci tráví velkou část svého života mimo dosah pevniny, ale přitom znají všechny písničky z přístavních barů, které kdy navštívili. Podobně lze chápat hudbu Tuaregů, kteří žijí jako kočovníci a vůdci karavan na Sahaře. V minulosti vytvářely karavany spojení mezi černošskou Afrikou na jihu a arabským a berberským obyvatelstvem na severu, a Tuaregové hrají hudbu srozumitelnou na obou stranách pouště. Vzhledem ke způsobu života používají úspornou a mobilní výbavu: namísto obrovitých bubnů tleskání dlaněmi. Výsledkem je hudba expresivní a tajemná, hraná s minimem nástrojů, podobně jako venkovská podoba amerického blues. Není tedy divu, že při poslechu Tuaregů Evropan matně tuší, že tuhle hudbu odněkud zná. S trochu odlišnou teorií přišel Justin Adams, kytarista Roberta Planta, který je rovněž velkým fanouškem hudby ze Sahary: “Když v Alžíru vidíte Tuaregy hrát na housle, velké tamburíny a flétny,” říká Adams, “tak vám ty jejich dvanáctiosminové a šestiosminové rytmy připomenou skotské nebo irské tance. Kontakty mezi oběma kulturami navázaly už za časů Féničanů obchodní cesty.”
V uplynulých desetiletích prošel život Tuaregů drastickými změnami. Sahara byla rozdělena státními hranicemi nově vzniklých afrických států, Tuaregové se ocitli v roli psanců, jejich revolta byla krvavě potlačena. Z válečných traumat ale vznikla i pozoruhodná hudební skupina, Tinariwen. Její členové se setkali v uprchlickém táboře, vedle tradičních inspirací vstřebali hudbu Boba Marleyho, punk rock i elektrické kytary. Tinariwen vystoupí v ponděli 29. listopadu v pražské Akropoli.

 

UNI, říjen 2004

S AZERBAJDŽÁNSKÝM TANEČNÍKEM SASHAREM ZARIFEM O SUFISMU



V pražském klubu Mecca se v srpnu představil tanečník Sashar Zarif z Azerbajdžánu, žijící v Kanadě. Vyvrcholením večera byly sufijské tance, zčásti inspirované tradicí vířících dervišů. V závěru Sashar Zarif tančil na nahrávky Alima Qasimova, azerbajdžánského zpěváka, jehož díky expresivitě často srovnávají s pakistánskými zpěvy qawwali. Tanečníkovi se podařilo publikum vybudit k plnému soustředění. Zarif plánuje na počátek příštího roku s Qasimovem společné turné, možná vystoupí i v Praze.

Lidé v Evropě si sufismus obvykle spojují s Nusratem Fateh Ali Khanem, vířícími derviši nebo fakíry, což jsou zcela odlišné disciplíny. Jak byste sufismus definoval vy?

Slova jako sufi nebo derviš provází na Západě neporozumění. Znamená to něco jako učenec, moudrý muž. Sufismus není tvůrčí disciplína, ale způsob života, osobní priority. Definoval bych jej jako život v lásce. Sufi se nestará o pozemské věci. Smutek, utrpení, štěstí a vzrušení prožívá jako dítě, otevřeně a v čistotě. Víc vnímá než myslí. Řada lidí se mě při workshopech ptá na techniky, jak se naučit pohyb vířícího derviše. Pokud se to chcete naučit, pak se jedná o fyzickou aktivitu a nikoli sufijský tanec. Já netvrdím, že tančím jako derviš či sufi, ale jsem tím inspirován. Četl jsem sufijské básníky včetně Dželalludina Rumiho, moje choreografie je těmi myšlenkami ovlivněna. Když jsem na podiu, tak jenom cítím, nemyslím. Nechám se unášet hudbou. Pokud je tedy můj tanec sufijský, je to tím, že vzniká v srdci a ne v myšlenkách.

QANUN ZNAMENÁ ZÁKON


Syrský hráč na arabskou citeru qanun Abdullah Chhadeh patřil před třemi lety k největším překvapením festivalu Womex. Jeho bravurní koncert v jistém smyslu připomněl mistry maďarského cimbálu, kteří nasadí ostré tempo, a když mají publikum bezpečně pod kontrolou, tempo zdvojnásobí.

S jeho skupinou Nara tehdy vystoupila jako host Natacha Atlas, která je mimochodem Chhadehovou manželkou. Letos v létě patřil Chhadeh k nejvýznamnějším hostům festivalu v Rudolstadtu. Každý ročník má svůj “magický nástroj”, jímž byla letos citera. Hráči na nejrůznější typy citer z Číny, Finska, Maďarska Anglie i Česka se v Rudosltadtu sešli o týden dřív, aby secvičili společný program.

Tady v Rudolstadtu jste byl v kapele s muzikanty z celého světa, kteří hráli na spřízněné nástroje - od finského kantele až po marovany z Madagaskaru. Co jste přitom objevil?

Člověk vždycky najde něco nového a zajímavého, což patří k muzikantské profesi. Qanun je ale ve srovnání se svými příbuznými docela výjimečný nástroj. V arabské hudbě užíváme čtvrttóny a mikrotóny, naše hudba má tolik možností a technik, že když se ocitnu v dialogu s dalším nástrojem, vždycky můžu zahrát něco odlišného, na co lidé nejsou zvyklí. Když jsem tady v Rudolstadtu vedl workshop, přišel za mnou německý skladatel a řekl mi: ‘V životě jsem nic takového neviděl, chci se o tom nástroji dozvědět víc…’

UNI, září 2004

PROCITÁNÍ ETNICKÉHO MEDVĚDA

Skupina Kylysakh z Jakutie na festivalu Sajanské kolo na Sibiři.

Jakuťané na brumli nejen hrají, ale také přes ni zpívají. Výsledek je zvukově fascinující, rytmické vzorce gradují a lámou se, hudba v sobě má rukopis i záměr skladatele. Skupina občas kvílí jak ptáci a řehtá jak koně. Ano, jakutští koně dokážou i v minus 56 stupních odhrabat kopyty sníh a najít trávu.

Šamani se vracejí na Sibiř
“Když jsem byl malý, neměli jsme ani radio, ani televizi,” vzpomíná vypravěč příběhů z jižní Tuvy. “Místo toho jsme chodili na šamany. Jeden chodil po nataženém provaze, jiný po rozžhaveném uhlí, zabodával si nože do břicha, aniž by mu tekla krev.” Za Stalina byli šamani vězněni a popravováni. Zeptal jsem se abakanské šamanky Tatiany Kobežikové, jak vzpomíná na své předky: “Mého dědečka někdo udal, odvezli ho neznámo kam, a pak nám oznámili, že byl zastřelen na útěku. To byla oficiální verze, kterou jsme si nemohli ověřit. Dědeček měl 5 dětí, stalo se to v roce 1937. Šamani byli deportování do jiných regionů, někteří se mohli koncem 50. let vrátit, ale museli podepsat prohlášení, že se šamanismu vzdávají. Tradice se přerušila. Ale musíte si uvědomit jeden ne zcela zřejmý aspekt: šamanem se člověk nestává vlastní volbou, ale výběrem. Pokud jste tedy měl mezi předky šamany, je docela možné, že si jejich duchové vyberou vás.” To se obvykle stává v nějaké mezní situaci, šamanský adept je inspirován snem nebo těžkou životní zkouškou. Ale: co když člověk nechce? Může šamanskou nabídku odmítnout? Kobežiková vypráví: “V dané situaci se můžete buď zbláznit nebo umřít. To jsem poznala na vlastní kůži. Dospívala jsem v 70. letech v éře komsomolu, měla jsem ráda sport, vystudovala jsem univerzitu, a říkala jsem si, proč bych někde měla šaškovat s šamanským bubnem. Ale pak jsem těžce onemocněla, celý rok jsem se sotva mohla pohnout, a lidé ve vesnici za mnou chodili a radili mi, že bych to raději měla vzít.”

Hrdelní zpěv, bifonie, či alikvotní zpěv?
Dr. Zoja Kyrgyz z Mezinárodního centra khöömei při Ministerstvu kultury v Tuvě vysvětluje:

“Termín hrdelní zpěv, gorlovoje pjenije, zavedl v roce 1927 ruský profesor Jevgenij Gippius, protože zjistil, že tóny vznikají hluboko v hrdle. Tuvinci rozlišují celou škálu technik, jako khöömei, sygyt, ezengileer, borbangnadyr, kargyraa. Bifonie znamená jen tu metodu, při níž zpěvák vydává dva různé tóny najednou. Harmonický či alikvotní zpěv zas využívá jen toho, že ústa fungují jako rezonanční dutina. Hrdelní zpěv je tedy střechový termín pro několik spřízněných disciplín. Způsob, jakým se pěstuje v Tuvě, Altaji, Mongolsku či Khakassii je ale něco jiného než novodobé imitace z ciziny, které nemají žádný základ v lokálních tradicích.”

Další odkazy

Šamanismus http://www.avantart.com/tuva/drums.html

Hrdelní zpěv http://khoomei.com/

Lazo Mongush http://folklora.lv/pasakumi/reportazas/20040118/en.shtml

UNI, srpen 2004

CITERA VRACÍ ÚDER

Po řadu generací patřila citera k nejmilovanějším nástrojům českých domácností. Z delikátní dřevěné skříňky se ale ve 20. století stal muzejní exponát: pro české vlastence byla citera symbolem německé kultury, nové generace inklinovaly ke kytaře. Ale citera se vrací. Na letošním festivalu v Rudolstadtu měla dokonce roli “magického instrumentu”: rozvětvenou rodinu spřízněných nástrojů reprezentovali mistrovští hráči z Finska, Sýrie, Anglie, Madagaskaru, Číny, Kanady a Maďarska. Na českou citeru hrál 27letý Michal Müller, spolu s violoncellistou Olinem Nejezchlebou a kytaristou Standou Barkem známý též ze skupiny Njorek.

MAROKO, SAKRÁLNÍ WORLD MUSIC A YOUSSOU N’DOUR

O nejsilnější zážitek Festivalu sakrální hudby se postaral Youssou N’Dour, který se ve Fesu rozhodl udělat premiérový koncert svého nového alba. Jmenuje se Egypt a v N’Dourově dráze představuje významný posun - srovnatelný třeba s krokem Beatles, když natočili Yesterday se smyčcovým kvartetem, Ano, N’Dour nahradil senegalské bubny sabar a rytmus mbalax smyčci - ale nikoli evropskými. Severoafrickou hudební metropolí je Káhira, a právě odtud si N’dour vybral aranžéra a skladatele Fathy Salamu. Album hledá souvislosti mezi subsaharskou Afrikou a severem kontinentu. I když v obou částech se hraje jiná hudba, rozdílné kultury spojuje v duchovní rovině islám - a právě tuto složku akcentuje N’Dour na albu Egypt. Ve Fesu vystoupil s korou, balafonem a perkusemi z Dakaru, Salama jej doprovázel s dvanáctičlenným ansámblem z Káhiry. Kuriozní je, že nahrávky pro Egypt vznikly už v roce 1999 - tedy zhruba v téže době jako album Joko, na němž se N’Dour snažil přiblížit rockovému publiku. Egypt ležel plných pět let v trezoru, a N’Dour jeho skladby na veřejnosti nezpíval až do letošní feské premiéry.

SOUDRUHU, VY TOHO VARGU PRACHOBYČEJNĚ BUZERUJETE!

Ve světě je rocková nostalgie velkým byznysem i seriózní literaturou faktu, u nás se nakladatelé ve výpravných a atraktivních knížkách z rockových dějin zatím nepředhánějí. Ale mohli by se inspirovat velmi zdařilým dílem z Bratislavy, které nyní vychází v českém překladu.

S napětím čteme, jak mladý Varga hrál Bartóka zpaměti, jak později utekl k Beatles, o kouzlu 60. let, éře nakladatelství Odeon a časopisu Světová literatura, o setkáních s Bittovou a Karlem Krylem. Za ocitování stojí pasáž z šedé zóny normalizovaného Československa. Varga si šel stěžovat na to, že Slovkoncert blokoval výjezdy Collegia Musica do ciziny. Kupodivu uspěl - souhrou náhod totiž narazil na ministra kultury Válka, autora textu Smutná raná električka, kterou o pár let později Varga zhudebnil na albu Zelená pošta. Válek byl ctěný básník a Varga jej zastihl v pozitivní roli i jako ministra: “Víte co, soudruhu, mám takový pocit, že vy toho Vargu a jeho chlapce prachobyčejně buzerujete,” spílal Válek po telefonu náměstkovi Slovkoncertu.” Varga si vybavuje i jeho dikci: “Válek to slovo soudruh zdůrazňoval s neuvěřitelným opovržením a zároveň to znělo strašně cynicky, jako by to byla ta nejvulgárnější nadávka na světě. A mně velmi lichotilo, že mě tehdy ani nikdy potom takhle neoslovil, takže i já jsem mu říkal pane ministře, což v těch dobách znělo až neskutečně.”

Autor: Peter Uličný, Marián Varga - O cestách, které nevedou do Říma
Vydal Slovart, 499 kč.

UNI, červenec 2004

PRŮVODCE PO ŘECKÉ HUDBĚ I OSTROVECH

Rozhovor se zpěvačkou Kristi Stassinopoulou.

V bookletu alba “Secrets” píšete velmi tajemně o místech jako R…, G.., a E. Mohla byste českým turistům, kteří se chystají do Řecka, vysvětlit co pro vás ta místa znamenají? A jsou vůbec ještě v Egejském a Ionském moři nějaké pusté ostrovy?

Na mém prvním albu z roku 1986 byla skladba o jedné utajené pláži poblíž Athén, k níž nebyl přístup autem. Lidé museli hodinu šplhat borovým lesem, aby se dostali na rajské místo, kde nebyly žádné slunečníky, bary, a samozřejmě se tam nenosily ani plavky. Pláž jménem Ramnuda tehdy znalo jen pár lidí. Ale z té mojí písničky se stal hit. Příští léto byla už R….. plná turistů. Někteří z nich tam po sobě bohužel zanechali odpadky. Jiní tam pouštěli hlasitě radio, nosili plavky a na ty co je neměli vrhali zlé pohledy. Cítila jsem se za to spoluodpovědná. A na obalu nového alba jsem proto nechtěla uvádět jména těch vzdálených a turismem dosud nedotčených ostrovů, kam jezdíme se stanem a někdy i bez stanu, jen se spacáky, a kde jsme napsali The Secrets of The Rocks. Ano, taková místa se pořád dají najít na těch menších, odlehlých ostrovech. Všem ale doporučuji aby je hledali na vlastní pěst.

CO POSLOUCHÁ RACHID TAHA

Jaké máte idoly v západní hudbě, a jaké v arabské?

Nemám idoly, mám jen rád některé muzikanty a skladatele, V arabské hudbě to je Farid El Atrache, jehož skladbu jsem natočil na Diwan, nebo egyptská zpěvačka Umm Kalthum. A taky mám rád Motorhead, Talking Heads, Beatles, Led Zepellin, anebo Johnnyho Cashe. Hodně ho poslouchám, mám moc rád country. Takže vlastně jednoho idola mám a tím je Johnny Cash.

UNI, červen 2004

HUDBA VYVZDOROVANÁ VŮČI DIKTATUŘE

S MERCEDES PEÓN O GALICIJSKÉ IDENTITĚ

Řada dnešních umělců, kteří navazují na lidové tradice, objevila lidovou hudbu díky nějaké extrémní zkušenosti. Jak to bylo u vás?

Bylo mi třináct let, vyjela jsem s kamarády kempovat na atlantické pobřeží. Když jsme na náměstí začali hrát na tamburínu, zničeho nic za námi přišly tři asi pětačtyřicetileté ženy a začaly nám ukazovat, jak se na ten nástroj správně hraje, jak se drží a jaký má být úder. Vzaly mi tamburínu z ruky a začaly hrát a zpívat, pak se k nim připojili tři chlapi, tančili a křičeli radostí, bylo to jak zemětřesení. To byla moje iniciace, získala jsem návyk na celý život. S podobným exaltovaným zpěvem s tamburínami se setkáte i jinde v Galicii, ale tady měl ten styl zcela specifickou podobu, hraje se v 6/8 taktu s akcentem na druhou dobu a říká se mu ribeirana, podle rybářského přístavu Ribeira.

Ten zpěv pandereteiras - jak se v Galicii říká ženám s tamburínou - se vryje do paměti hned napoprvé: ostrý rytmus a triumfální pokřik “ííííííí” by nepřítele zahnal stejně rychle jako trouby z Jericha. Nikde jinde na světě se takhle nezpívá - proč?

Galicijský zpěv představuje podobný hudební samorost, jaký najdete v jiných kulturách - u amazonských Indiánů, ve flamencu či u berberských žen. Vznikl z napodobení přírody. Ty pandereteiras nikdy neměly žádné mikrofony, zpívají celým tělem.

Ale co ta zvuková barva? Je v tom tremolo, vibráto, anebo se jedná o vícehlas v malých intervalech, jako u bulharských zpěvaček?

Ve skutečnosti jde o propojení mnoha faktorů. Jsou v tom glizanda, mikrotóny, i rezonance uvnitř
těla. Abych se to naučila a pochopila, musela jsem studovat foniatrii a logopedii.

V ZEMI, KDE ZPĚVAČKY KONKURUJÍ POLITIKŮM

Když v roce 1975 zemřela, ulicemi Káhiry prošly se smutečním průvodem přes tři miliony Egypťanů.
Říká se, že vedle Allaha je zpěvačka Umm Kalthum jedinýn subjektem, na němž se shodnou všichni
Arabové.

UNI, květen 2004

HUDEBNÍ INVENTURA POVÁLEČNÉ JUGOSLÁVIE

CO TO JE SEVDAH? Mostarský novinář Faruk Kajtaz píše: “I když spolehlivě víme, že zrod sevdah se datuje do středověku, kdy Turci přišli do Bosny, přesnější dobu vzniku nikdo neurčil. Samotné slovo sevdah má několik významů. V arabštině znamená lásku, touhu a extázi. Arabští učenci slovem sevdah označovali fluidum, které proudí v lidském organismu a řídí pocity a emoce. V počátcích stylu se zpěvák sevdah doprovázel jen na strunný nástroj, například na loutnu saz, forma byla uvolněná a poskytovala spoustu prostoru k improvizaci. Tato volnost je pro sevdah typická i dnes, i když doprovod tvoří akordeon, housle či kytara. Původně měla sevdah komorní ráz, zpívala se v domech majetných muslimských rodin.”

UNI, duben 2004

JAK MOBERG ENSEMBLE ZNOVUVYNALEZL LIDOVOU HUDBU

Mělo vaše znovuobjevování lidové hudby nějaký odrazový můstek?

Mělo. V roce 1985 jsme jeli na svatební cestu do Velké nad Veličkou, kde jsme ještě zažili romského primáše Jožku Kubíka. Pro nás to byla inicializační zkušenost. Kubík působil dojmem zcela autentického člověka, měl to rovnou z ucha do srdce, hrál naturalisticky, z dnešních houslistů jeho stylu odpovídá třeba Bob Cohen z Di Naye Kapelye. Když začalo pršet, muzikanti i diváci se schovali do místností pod podiem, kde se rozpoutala neuvěřitelná pařba. O den později v Praze jsme ty horňácké hlasy slyšeli i v řinčení tramvají. Říkali jsme si, že ve Velké dokáže zpívat i štěkající pes.

http://laurychovodivadlo.cz/moberg/index.htm

ETHNO NA PRAŽSKÝCH UNIVERZITÁCH

rozhovor s Vlastislavem Matouškem o knize Rytmus a čas v etnické hudbě
vydavatel: www.togga.cz, Kč 390,- včetně 2 cd.

Zažil jsi na vlastní kůži nějaký kulturní šok?
Tak třeba z písničky From me to you od Beatles na střední škole někdy v roce 1963 a pak z Hey Joe od Jimi Hendrixe. Potom už přišla jen silná překvapení při skladbách Johna Cage, Pendereckého Dies Irae, v etnické hudbě při prvním setkání s hrdelním zpěvem khöömei a se zvukem šakuhači.

http://www.musica.cz/matousek/

http://www.shakuhachi.cz/

UNI, březen 2004

VÝROČNÍ CENY: FROOTS, BBC, GRAMMY

Nahrávky všech 36 umělců nominovaných pro BBC World Music Awards v plné stopáži jsou k dispozici na stránce:
http://www.bbc.co.uk/radio3/world/awards2004/nominees.shtml

Výběr z cen Grammy
Tradiční album world music
The Monks Of Sherab Ling Monastery - Sacred Tibetan Chant Naxos
World/Classic
Současné album world music
Cesaria Evora - Voz D’Amor Lusafrica/BMG
Tradiční latinské tropické album
Ibrahím Ferrér - Buenos Hermanos World Circuit/P+J

Album salsa/merengue

Celia Cruz - Regalo Del Alma Sony

MÁ FIDEL CASTRO TAKÉ SVÉHO IDIOTA HUDBY?

Socialistický hyperrealismus na Kubě

Rozhovor s Arianou Hernández-Reguant, profesorkou z Tulane University v New Orleansu.

V evropských totalitách, včetně nacistického Německa a socialistického Československa, byli umělci nuceni režimu projevovat loajalitu. Vystupovali na partajních sjezdech, natáčeli angažované písně, někteří dokonce svými básněmi oslavovali justiční vraždy. Platí podobná pravidla na Kubě?

Na Kubě se privilegovaní hudebníci za své výhody odvděčují jinak. Tak třeba, když roku 2001
jednali na Kubě pod patronátem Fidela Castra západní magnáti tabákového průmyslu, Compay Segundo jim
vydražil svůj klobouk a výtěžek, 17 500 dolarů, věnoval státní zdravotní péči.

Poněkud sofistikovanější metodu zvolili dva respektovaní zpěváci nueva trova. Silvio Rodríguez investoval své
honoráře v tvrdé měně do nahrávacích studií ministerstva kultury, a Pablo Milanés založil nadaci podporující umělce, kterou
ovšem ministerstvo kultury zrušilo ihned, jakmile svoji popularitou začala konkurovat oficiálním institucím.

Jak dochází k výběru muzikantů, kteří smí vyjet a kteří ne?
Selekce souvisí s takzvanou “profesionalizací” výkonných umělců. Každý, kdo chce dostávat
honoráře a jezdit ven na turné, musí postoupit test, udělat přehrávky. Kytarista Gorki Aguila
Carrasco, jehož loni zatkli, přehrávky neměl, a z kubánského hlediska to tedy není profesionální
muzikant.

uni, únor 2004

CENZURA JAKO VÝPOVĚĎ O KULTUŘE

Rozhovor s Ole Reitovem z organizace Freemuse.

Je pravda, že hudba dokáže lidi vzrušit. Je pravda, že jisté druhy hudby přitahují narkomany, opilce a sexuální maniaky. Také je pravda, že někteří lidé pod vlivem hudby prožívají extázi… Nic z toho ale nemůže být důvodem k cenzuře nahrávek, koncertů anebo tance. V dějinách hudební cenzury snadno rozlišíte tyto motivace: strach, xenofobii, nesnášenlivost a kulturní útlak.

Mnoha Čechům bude patrně nejbližší paralela Jižní Afriky. Země se vypořádává s totalitní minulostí, jejím prezidentem byl vězněný disident, odboj i dřívější vrchnost se dnes setkávají na jedné platformě. Jak vidí současnou Jižní Afriku Freemuse?

Loni jsme natočili film Stopping the music, který je paralelním příběhem protestního zpěváka a policejního agenta, jehož úkolem bylo ničit kariéry muzikantů. Životy obou mužů jsou propletené, přičemž ten zpěvák vůbec netušil, co se ve skutečnosti odehrávalo. A teď se ti dva mohou posadit a promluvit si, jejich příběh je součástí většího celku, jímž je národní usmíření. Zajímavé je, že tím, kdo teď musí žít se svými démony a hledá cestu ven, je policejní důstojník. Studium cenzury hodně vypovídá o lidech. Často se ptám, jak bych já konkrétně reagoval v určité represivní situaci? Dokázal bych být statečný? Sám nevím, protože jsem celý svůj život strávil v demokratické společnosti.


WOMEX, SEVILLA A BRAZILSKÝ CIRKUS.

Repoertáž z veletrhu Womex a z festivalu Fira Manresa.

UNI, leden 2004

Z BOLLYWOODU DO STŘEDOZEMĚ

Värttinä a A. R. Rahman zhudebňují Tolkiena

Autoři muzikálové adaptace si nevyhnutelně museli položit otázku: jak by zněl Pán prstenů, kdyby Tolkien nebyl spisovatel, ale skladatel? Která existující hudební kultura má nejblíž k Tolkienově vysněnému světu? Hrdinské kousky hobitů, elvů i skřítků u čtenářů evokují severské ságy, místní jména Tolkienovského zeměpisu znějí jak výpůjčky z islandštiny. Pokud byste tipovali, že hudební slovník Pána prstenů nejlépe zvládnou muzikanti ze Skandinávie, jste na správné cestě. Konečná volba padla na finskou skupinu Värttinä, která během své dvacetileté dráhy čerpala z lidových balad z oblasti Karélie i z finského národního eposu Kalevala - který byl důležitým zdrojem i pro Tolkiena.

CESTA DO GRAMOFONOVÉHO PRAVĚKU

recenze alba Hot Women, www.keinundaber.ch

RUBÉN GONZÁLEZ, 1919 - 2003

Poslední cesta kubánského pianisty.

UNI, prosinec 2003

BRAZILSKÝ LEDOVEC

O brazilské hudbě se říká, že z dálky působí jak špička ledovce. Zatímco pro generaci našich rodičů bylo hudebním symbolem Brazílie Rio de Janeiro se svými plážemi a chladivě dráždivou bossa novou, současné publikum objevuje styly donedávna skryté pod čarou ponoru: ryze černošskou hudbu z přístavu Salvador, ohlušující mangue beat z Recife, i kosmopolitní a stylově mnohotvárnou hudbu ze Sao Paula.

UNI, listopad 2003

KLEZMEŘI

recenze knihy Joela Rubina a Rity Ottens, nakladatelství H & H, Vyšehradská 53, Praha.

SUSHEELA RAMAN - LOVE TRAP

Zkuste si představit: v Anglii žijící zpěvačka s tamilskými předky balancuje na tenké hraně mezi asijskou identitou i hypotetickou možností vstoupit na britskou pop scénu….

S GILBERTEM GILEM O HIPPIES, TOTALITĚ A ČERNOŠSKÉ HUDBĚ.

Rozhovor s ministrem kultury Brazílie

Když jste začínal, jako muzikant jste se dostal do ostrého konfliktu s brazilskou diktaturou.
To byla vaše osobní volba?

Vedla k tomu shoda okolností. Před nástupem vojenské junty v roce 1964 probíhala v Brazílii široká veřejná debata mezi intelektuály a studenty. Spisovatelé, sociologové a ekonomové jako např. Celso Furtado a Henrique Cardoso tehdy vypracovali kritickou analýzu brazilské společnosti. Po puči jsme tedy měli početnou vrstvu mládeže ze středních vrstev, která se zajímala o politiku, sociální otázky, budoucnost národa. Celá Brazílie tehdy hledala cesty, jak v dialogu pokračovat za ztížených podmínek v době totality. Jedním z komunikačních kanálů se tehdy stala hudba.

NEBOJÁCNÁ AFRIČANKA SE SLABOSTÍ PRO HOUSLE

Rozhovor s Oumou Sangare

Na nahrávkách i koncertech používáte jeden důležitý ne-africký nástroj - a tím jsou housle. Máte pro to nějaký zvláštní důvod?

Housle mám moc ráda, jejich zvuk se mě osobně dotýká, pomáhá mi dostat ze sebe smutek, vyzpívat ho ven. Obě moje první alba jsou ve skutečnosti trochu smutná - protože jsem potřebovala ten smutek uvnitř nějak ventilovat. Zvukem houslí dokážu promluvit lidem do duše. Upřímně řečeno, když slyším housle, dodá mi to sílu.

UNI, říjen 2003

YUNGCHEN LHAMO - EXIL NA TIBETSKÝ ZPŮSOB

Vy jste emigrovala z Tibetu do Indie přes Himaláje. Na vaší internetové stránce se píše, že dohromady vás utíkalo šedesát. To není ten nejlepší počet pro konspirativní dálkový pochod - jak to tedy bylo doopravdy?
Celkem nás bylo pět. Prchala jsem se svým pětiletým synem a dalšími Tibeťany, vedli nás dva pastevci. Ti žijí vysoko v horách a převádějí Tibeťany přes hranice do Nepálu. V Himalájích je ale také čínská armáda, lupiči i udavači, kteří Tibeťany chytají a předávají je úřadům. Viděla jsem své přátele umírat, omrzly jim ruce, nohy, totéž se mohlo stát mě. Na cestě jsme byli přes měsíc. Když vás chytí, jdete na 18 let do vězení. Ale věděla jsem proč to dělám. Mého dědečka Číňané zavraždili, moje matka strávila ve vězení řadu let. Když teď vzpomínám na přechod Himalájí, vím že ty obtíže nelze vyjádřit slovy. Ale když zpívám, tak to téměř dokážu. Cítím ty hory i všechno další co jsem na cestě zažila.

Teď ale žijete v New Yorku, tedy v samém centru západní materialistické kultury. Necítíte v tom paradox?

Já tam dokážu napůl zavřít oči i uši, a taky jsem objevila skrytou tvář toho města. New York je plný lidí, kteří tam přišli odjinud a kteří mají světu co nabídnout. Když potřebuju muzikanty, stačí zavolat, nikdo si nemusí kupovat letenky, všichni bydlí v New Yorku. Je tam řada milých, dobrých a štědrých lidí. Pokud jsou zaneprázdnění, je zima a fouká silný vítr, má to své příčiny. Můžete se na to buď vymluvit, anebo se na to připravíte.

BUDDHISTA V AMSTERDAMSKÉM RADIU

Ton Maas vypráví o tom, jak se Evropan stane buddhistou.

UNI, září 2003

DIDGERIDOO ALPSKÝCH DOMORODCŮ - FESTIVAL ALPENTÖNE

Zatímco Češi považují za nejtypičtějsí horský nástroj fujaru ze Slovenska, v alpských zemích má tuto roli alphorn. Je příbuzný trubce - ale na rozdíl od plechových dechových nástrojů je ze dřeva a tělo má rovné jako obří klarinet, jen na konci je lehce zahnutý. Alphorn má skutečně velehorské rozměry, měří víc než 3 metry. Vyšší pohoří zkrátka vyžaduje delší a masivnější nástroj. Fujary či alphorny pastevcům nesloužily jen k hudebnímu vyžití, ale také k signalizaci a dorozumívání přes rozlehlá údolí - a většímu dosahu tedy odpovídá i robustnější konstrukce.

INDICKÁ KOUZLA S KYTAROU

Newyorčan Bob Brozman a Ind Debashis Bhattacharya natočili společné album.

UNI, srpen 2003

RUDOLSTADTSKÉ PROGNÓZY

Rudolstatský festival přináší už 14 let natolik různorodou nadílku, že pro každého může znamenat něco docela jiného. Rudolstadt je otevřený všemu, vrcholné zážitky najdete v tichých hudebních meditacích v místním kostele, na virtuozních summitech v divadle právě tak jako při nějaké burácející elektrické kapele na velkém podiu. Když srovnáte reportáže různých autorů, snadno získáte dojem, že píší o rozdílných akcích. Pro mě osobně byl Rudolstadt místem, kde objevíte nové fenomény předtím, než se stanou trendem následující sezóny. V roce 1992 tu například hráli tehdy ještě málo známí Afričané Sekouba Bambino a Mory Kante, o rok později festival představil probouzející se finskou scénu včetně Värttinä, a roku 2001 tu Besh o’droM odehráli koncert, který možná patřil k těm nejdivočejším jejich dráhy…

YUSA MÁ RÁDA FUNK

Setkání se zpěvačkou Yusou, vlastním jménem Yusimil López Bridón, vás rychle připraví o vžitou představu o kubánské hudbě. V době veteránských kapel typu Buena Vista skládá Yusa písničky, které by jen těžko mohly být vzdálenější nostalgickému trendu: v doprovodu slyšíte americký jazz i brazilské motivy, z jejího hlasu zní naléhavost černošské písničkářky. Loni v říjnu se Yusa představila na veletrhu Womex a letos vystoupila na Africa Festivalu ve Würzburgu, kde vznikl následující rozhovor.

Většina dnešních posluchačů si pod kubánskou hudbou představí Buena Vista Social Club, nic jiného nezná. Jaká je
realita?

Kuba byla vždycky plná velmi různorodých stylů, jenže teď je bohužel velký rozpor mezi hudbou, která se hraje na ostrově a tím, so hrají Kubánci v cizině. Kubánskou hudbu nikdy nemůžete zredukovat na stereotyup. Řada mladých muzikantů jako jsem já pila z nejrůznějších pramenů.

Některé vaše písničky působí jako magický realismus latinskoamerických autorů. Jak si vybíráte texty? Máte nějaké literární vzory?

Když jsem začala psát, měla jsem kamaráda, a ten studoval drama. Po představení jsme šli k němu domů a skládali a hned si vyzkoušeli, jak to zní. Od něj jsem se naučila, že texty mají mít dramatickou stavbu, důležité jsou narážky, slovní hříčky, dvojité významy.

UNI, červenec 2003

PO STOPÁCH RUMUNSKÝCH ZBOJNÍKŮ

Rozhovor se Sperantou Radulescu z Bukurešti o romských kapelách z Rumunska.

SALIF KEITA VE WÜRZBURGU

Svůj letošní koncert ve Würzburgu zahájil v komorním stylu. Na podium přišel jen s kytarou, díky klobouku připomínal amerického bluesmana z bavlníkových plantáží, a jeho písničky měly stejně jako blues intimní a velmi osobní atmosféru. Byla to magická a okouzlující výpověď, která se totálně zmocní vaší pozornosti.

AFRICAN SHOW BOYZ

Šokující bylo, s jak jednoduchými prostředky ovládli podium a vytvářeli gejzíry nakažlivé euforie. Jejich “show” probíhala v autentickém africkém duchu, včetně kouzel s vodou a triků s ohněm. Když začali lahve od minerálky drtit na střepy, divákům běhal mráz po zádech. Ale na rozdíl od marockých Gnawů po střepech nechodili: pojídali je. A to v množstvím větším než malém.

UNI, červen 2003

SLIVOVICE A HERYNKY… KLEZMER OČIMA LONDÝNSKÝCH OI-VA-VOI

“O čem ta hudba vlastně je? Klezmer nikdy nebyl určen pro salónní koncerty. Je o tom jít si zatancovat, bavit se, opít se, a v jistém bizarním smyslu může být i o tom mít sex,” říká trumpetista Jon Walton.

Z MOLDÁVIE DO BROOKLYNU

Příběh klarinetisty Germana Goldenshteyna

 

 

UNI, květen 2003

  LONDÝN IMPORTUJE HUDBU VÝCHODU
Iva Bittová, Suí Vesan, Yat-Kha a Goran Bregović na X-Bloc Reunion.
  DIPLOMACIE AFRICKÝCH BUBNŮ
Zemřel nigerijský bubeník Babatunde Olatunji. K jeho fanouškům patřili John Coltrane i Carlos
Santana.
  GHAZAL - THE RAIN
Nové CD s iránským houslistou Kayhanem Kalhorem a indickým sitaristou Shujaat Husainem Khanem.
  PHURIKANE GILA
Album romských písniček z východního Slovenska.
  LUIGI CINQUE - TANGERINE CAFE
Hudba z virtuální kavárny, no níž chodí Berbeři, Arméni i Italové.
  

UNI, duben 2003

  INTELIGENTNÍ FOLK Z LUBLANĚ
“Jsou nás jen 2 miliony, máme blízko k sousedům,” říká zpěvačka Brina.
  BENAT ACHIARY
Je těžké být Baskem…
  SE SAVINOU YANNATOU
o řecké identitě a Diamandě Galás
  

UNI, březen 2003

  STRICTLY MUNDIAL, MARSEILLE 2003
Rituály z podhůří Vesuvu, loutnisté z Maroka, dudáci z Alžíru.
  ZAKÁZANÝ ZPĚVÁK MINISTREM KULTURY
Gilberto Gil chodí v týdnu do úřadu, o weekendech koncertuje.
  

UNI, únor 2003

  CO SE HRAJE UPROSTŘED INDICKÉHO OCEÁNU
Zatímco na Réunionu se prolíná Afrika s Evropou, hudba z Madagaskaru má své kořeny v Tichomoří.
  TROCHU JINÁ ANKETA
Mezi fanoušky Beatles nikdo neloboval, a tak zvítězili vlastenci, buditelé a Tamilští tygři.
  ULLA PIRTTIJÄRVI
Novinka finské zpěvačky mezi sámijským joikem a inteligentním popem.
  

UNI, leden 2003

  BARCELONA ZONA BASTARDA
Manu Chao, Macaco, Wagner Pa a baskický nášup.
  ROZHOVOR: L’HAM DE FOC
Katalánci kteří odmítají zpívat španělsky.
  POLO MONTANEZ, JOE STRUMMER
Budete mám chybět…
  


Rubriky

Poslední články