Tuaregové i Bowie natáčeli v Nouzově, aneb Úspěšný recept, jak se vyrovnat s krizí hudebního průmyslu

5. 11. 2018 | Rubriky: Články, UNI, 2017

I v době krize hudebních nosičů přicházejí noví vydavatelé. Vedle projektů s krátkou životností se naštěstí objevují i značky s prozíravou strategií, které tiše a nenápadně expandují. World music patří spíše k riskantním druhům podnikání, a právě na tomto poli se prosadil ve vydavatelské roli Chris Eckman, dříve vůdčí duch skupiny Walkabouts, dnes spolumajitel značky Glitterbeat. Veletrh Womex udílí každý rok cenu Label Award, odvozenou od statisticky měřitelné úspěšnosti v rozhlasovém žebříčku World Music Charts Europe - a Glitterbeat ji získal v posledních letech třikrát za sebou. Málokdo z návštěvníků Womexu ale tuší, že řada z těchto úspěšných alb vznikla ve studiu blízko Prahy. Se zázračným příběhem studia Sono seznámila mezinárodní hudební veřejnost na letošní konferenci Czech Music Crossroads jeho kompletní posádka ve složení Milan Cimfe, Pavel Karlík a jeho žena Karolína Karlíková Kalandrová - a stejná sestava figuruje i v následujícím rozhovoru.

Úvodem stojí za připomenutí, že úspěch studia Sono je součástí mnohem širšího scénáře, který začal pádem Berlínské zdi. Západní producenti tehdy udělali zásadní objev. Dobré symfonické hráče, tedy zvláště nákladnou položku, která je nezbytná pro nahrávky filmové hudby, lze pořídit za daleko výhodnější cenu ve východních zemích. To byl důležitý impuls - ale stejně podstatné bylo proměnit jej v dlouhodobě udržitelný plán. V době, kdy se nahrávací studio stává inflační komoditou jehož páteří je zvuková karta počítače, získává převahu klasická varianta - tedy kamenné studio dostatečně izolované od civilizace, ale přitom dosažitelné z letiště. Poskytuje všestrannou nabídku: klid na práci, restauraci, ubytování, a hlavně odvahu jít i do méně lukrativních projektů, které jsou potencionální investicí do budoucna. Právě ta poslední položka přivedla do studia Sono jednoho z mnoha mezinárodních klientů. Tím byl Doug Wimbish a s ním i skupina Living Color.

Seznam muzikantů světové pověsti, kteří u vás natáčeli, je docela impozantní. Jak došlo k tomu, že si třeba právě Living Color vybrali Sono?

Pavel Karlík: Jednou jsem přišel do studia a hned z přízemí jsem slyšel ve druhém patře bubnovat výjimečně nadaného bubeníka. Jelikož jsem za sebou měl zhruba 25 let s bubeníky nejrůznější kvality, jen tak něco mě už pochopitelně nerozhodí. Vyběhl jsem na jeden zátah schody, abych to stihl, než skončí písnička. U bicích seděl nějaký 13letý Cikán a nahrával pro tehdejší skupinu Guločar. Což bylo mírně šokující, ale na druhé straně snadno pochopitelné, Romové hudební talent skutečně mají. Později vyšlo najevo, že kapela nemá žádné peníze, ale má materiál na desku. Natolik se mi to líbilo, že jsem se rozhodl je nějak podpořit. Ptali jsme se na jejich finanční možnosti a oni řekli, že mají nějakého strýce, a ten by jim na desku přidal. Strýc nabízel zhruba 1000 Eur, za což se samozřejmě několik týdnů ve studiu natáčet nedá. Jelikož nám bylo jasné že kapela má talent, řekli jsme s Milanem: Ano, deska bude.

Nebylo to ale přece jen riziko?

Pavel: V tom mě utvrzovali moji tehdejší ekonomičtí společníci, které dnes už nemám, ale nenechali jsme se odradit. Natáčení bylo docela svérázné, oni s sebou měli pytel brambor, které si ve studiu vařili. Později, když Guločar docela úspěšně koncertoval, je příznivou souhrou náhod uslyšel Doug Wimbish, který v Čechách tehdy dost často hrál s Living Color. Dohodli se, že jim bude produkovat další album. Takže, naše investice, podpořit za ekonomicky nevýhodných podmínek talenty se nám docela rychle vrátila. Guločar u nás natočil s Wimbishem vynikající album Gipsy goes to Hollywood. Wimbish si navíc naše studio oblíbil a bavilo ho s námi pracovat dál. Začal s námi točit další desky jako Head Fake s Willem Calhounem, sólovou desku Cinemasonics, na které hostoval mj. i Skip McDonald z Little Axe - a nakonec přišli i další členové Living Color.

Jak v tom celém figuruje outsourcing a nižší ceny? Dobře si pamatuju éru, kdy se smyčcové nástroje pro řadu anglických CD natáčely v Praze.

Pavel: Ano, výplata na hlavu v symfonickém orchestru je tu levnější než v Londýně, a v Mad’arsku či Bulharsku zas levnější než u nás. Ale ve hře jsou i další faktory, Maďaři mají svůj osobitý temperament a Bulhaři také. Pokud tedy autorovi jde o východnější temperament nahrávky, je tu velká konkurence a nejde primárně jen o peníze. Ceny u nás samozřejmě rostou, a dnes je studio v podstatě stejně drahé v Praze jako v Londýně, to určují náklady na energie i nájmy.

Vy jste třeba natáčeli scénickou hudbu skladatele Johna Califry k vzpomínkovému večeru k desátému výročí útoku 9/11.

Pavel: To byl spíš výsledek vzájemné důvěry, John točil v USA, Maďarsku, Bulharsku i Německu - ale nás si oblíbil. Víc než náklady na studio tu sehrál roli příznivý poměr cena/výkon u Českých filharmoniků. Kuriozní je, že hudba měla premiéru ve Wasinghtonu za přítomnosti prezidenta Obamy, ale John po uvedení nahrávky čelil útokům amerických nacionalistů i pseudovlastenců, kteří si stěžovali, že hudba k takové příležitosti se nenatáčela v USA s americkými hudebníky.

Čím je Sono jiné než jiná studia v regionu?

Pavel: Sono je skutečné studio, kterých není zas tolik. V dnešní době je “studiem” i obývák mikrofony a sluchátky a zvukovou kartou k počítači. Sono je ale komplex s akusticky vyladěnými místnostmi a technikou, která se osvědčila v mnoha projektech a kterou profesionálové znají a vyžadují. To je stejné jako když nástroj vybrané značky i kvality požadují na koncertě. A též je pravda, že leccos co bylo dříve relativně dostupné, se dnes už posunulo nad rámec finančních možností. Sono - jako pár dalších studií v Evropě - ale naštěstí vzniklo dříve a spousta výbavy byla koupena ještě za dobré ceny. K dispozici máme 3 mixážní pulty NEVE, což je nejlépe znějící zařízení na planetě, moderní koncertní křídlo Steinway, součástí studia je i hotel a restaurace.

Máte nějaký příklad, jak to zafunguje na muzikanta světového renomé při náhodném setkání?

Pavel: Když David Bowie potřeboval uprostřed evropské šňůry pokračovat v natáčení své desky Earthling, měl asi 12 dní volna a nechtěl odlétat nikam daleko. V rychlém dosahu bylo Rakousko, Maďarsko, Česko. Tak si nechal vyjet nejlepší studia regionu a odjel do Sona, protože ve výbavě máme věci, které skutečně fungují a jimž důvěřoval. Zásadní součástí je ale lidská posádka. Příklad s Davidem Bowiem je trochu nestandartní - na internet můžete pověsit cokoli. Pokud ale v New Yorku, nebo v Ústí nad Labem řekne jedna kapela druhé: byli jsme tam, a vše co mají webu tam funguje - tak je to ta nejlepší reklama. Na světě je přestudiováno.

V seznamu na webu uvádíte, že v Sonu točil i A. R. Rahman - což je jeden ze světově nejvýznamnějších filmových i scénických skladatelů. Spolu s Värttinä například napsal hudbu k muzikálové verzi Pána prstenů. To skutečně přijel osobně?

Karolína Karlíková-Kalandrová: Rahman u nás natáčel několik dní s orchestrem hudbu k filmu Warriors of Heaven and Earth / Bojovníci mezi nebem a zemí. Pak za ni dostal Oscara. A ze studia odjížděl se dvěma předzesilovači Karlík TP 1 v podpaždí. Byl nadšenej.

V posledních letech se k vašim stálým klientům přidal i producent Chris Eckman z vydavatelství Gliterbeat. Jak objevil Sono on?

Karolína: To bylo v roce 2002, Chris tehdy pracoval s londýnským zvukařem Phillem Brownem, který třeba natáčel s Bobem Marleym či Led Zeppelin. Oba hledali pro album norské kapely Midnight Choir studio, které má světovou výbavu i rezidenční možnosti s hotelem a restaurací. V zadání byla poloha mezi Anglií, Norskem a Slovinskem, kde Chris žije. Od té doby u nás posledních 15 let pravidelně dvakrát či víckrát za rok točí a posílá alba k masteringu.

Chris třeba produkoval první alba skupiny Tamikrest z Mali, která byla generačním nástupcem Tinariwen. Obě natočil v Bamaku, hlavním městě Mali, ve studiu Bogolan, které založil kytarista Ali Farka Toure. A třetí se nakonec natáčelo v Sonu, jak k tomu došlo?

Milan Cimfe: Zhruba před šesti lety jsme se s Chrisem, kytaristou Hugo Racem a spolumajitelem Gliterbeatu Peterem Weberem domluvili, že Tamikrest natočíme v Mali v Bamaku. Háček byl v tom, že Francouz, který tamní studio léta provozoval, odcestoval i s vybavením, takže jsme chtěli jen využít prostor a techniku dopravit z Evropy. Letět jsme měli v březnu 2012, a 3 měsíce předem jsme vyřizovali letenky a očkování. Den předtím než do mě doktoři píchli první injekci, jsem dostal email s tím, že máme všechno stopnout. Vyšlo najevo, že v Malí se chystá válka. Po týdnu emailovaní jsme výlet zrušili s tím, že se pokusíme dostat kapelu do Evropy. Peter Weber vynaložil obrovské úsilí, dokonce snad pomáhal některým členům kapely a jejich rodinám v emigraci, a nakonec se to podařilo. Tamikrest jsme u nás v Sonu natočili, smíchali a zmasterovali.

Glitterbeat má sídlo v Německu, ale Chris žije v Lublani - zřejmě proto že odtamtud je jeho žena?

Karolína: Ano - a z Lublaně vychází velká část každodenní aktivity jeho firmy. Jeho kancelář tvoří dva lidé a on, a za poslední 4 roky vydali skoro 50 alb.

Navíc, v době krize nosičů přebírá Glitterbeat stále další kapely od konkurence, a to v žánru tak okrajovém a nekomerčním jako je world music. Je zatím nějaké racionální vysvětlení?

Pavel: Chrisovi jesm tuhle otázku položil emailem a v červnu mi napsal: “Moje strategie má 2 body. Ve srovnání s mainstreamovými kapelami mají ty naše malé, ale velmi oddané publikum, vzbudily kultovní odezvu na celém světě. Tamikrest právě absolvovali turné v Japonsku. Baba Zula a Aziza Brahim jsou od zimy v Austrálii a na Novém Zélandu. Máme globální síť partnerů, daří se nám udržet rozumnou výši prodeje ve celosvětovém měřítku. Máme 17 fyzických distributorů v Severní Americe, Evropě, Asii a Tichomoří a digitální distributory všude po světě. Druhý bod je, že provozujeme malou a efektivní firmu. Mnoho nahrávacích společností se v posledních letech muselo zmenšovat, my pomalu a pečlivě expandujeme. Začali jsme jako velmi malí, takže jediná cesta je nahoru! Samozřejmě je to stále velmi riskantní podnikání - ale tak to bylo vždycky. Rizika jsou ale dnes zcela odlišná. Jak se mění technologie, tak i naše podnikání. Doufejme, že tyto změny budeme moct ovlivňovat.”

Chris Eckman
Když před více než 30 lety vznikla v Seattlu skupina Walkabouts, nikdo netušil, že Chris Eckman, hlavní pilíř sestavy, se stane jedním z nejúspěšnějších producentů africké hudby. Eckman vzpomíná, jak ho před lety celá ta indie scéna začala nudit: “Byl jsem v krizi jako posluchač i jako umělec.” Rozhodl se vyjet do Mali - a tehdy začal nový život. V poslední době Eckman navíc přebral pár špičkových umělců konkurenčním značkám, včetně Bassekou Kouyateho z Mali či turecké skupiny Baaba Zula. I když většina titulů je z Mali či ze Sahary, do katalogu proniká i hudba z Brazílie, Balkánu i italská sestava Sacri Cuori, která s vrchovatou dávkou dekadence navazuje na italskou filmovou hudbu 60. let - a žertovně se prohlašuje za “Felliniho bastardy”.
A. R. Rahman
Padesátiletý Alla Rakha Rahman je dnes jedním z nejúspěšnějších filmových skladatelů nejen v indickém, ale i ve světovém měřítku. Bombajské filmové ateliéry, pro které se vžila přezdívka Bollywood, už před lety předstihly kalifornský Hollywood jak v objemu produkce, tak početností publika. Bollywoodští skladatelé byli jistém směru pionýři dnešní world music: kombinovali indické melodie se západním symfonickým zvukem, testovali nové kombinace ladění i barev nástrojů. Spojování stylů, pro Bollywood tak typické, Rahman ještě urychlil. Do svých soundtracků míchal elektroniku, reggae, i extatické pakistánské zpěvy qawwali, spolupracoval s Nusratem Fateh Ali Khanem, Zakirem Hussainem i Davidem Byrnem.
Předzesilovač Karlík TP 1
Původně byl vyráběn pouze pro využití ve studiu SONO. V průběhu let se ovšem často opakovala situace, kdy klient přišel do studia, slyšel zvuk předzesilovače a chtěl si ho koupit. Většinou jsme TP-1 vyšroubovali z racku a zákazník s ním po natáčení odjel. Postupem času jsme díky rostoucímu zájmu začali vyrábět a prodávat malé série TP-1. Během let získaly nahrávky natočené přes TP-1 dvakrát americkou cenu Oscar za nejlepší filmovou hudbu, nominace na americkou cenu Grammy a řadu spokojených majitelů či uživatelů mezi špičkovými hudebními osobnostmi. [ zdroj: web karlik-tubepreamp.com]

Psáno pro UNI, 2017/9


Rubriky

Poslední články