Petr Dorůžka - World Music » Trubaduři Evropy, Afriky i Asie

Trubaduři Evropy, Afriky i Asie

17. 12. 2007 | Rubriky: Články, UNI, 2007

S postavou muzikanta-básníka-vypravěče, který putoval mezi vesnicemi či šlechtickými dvory, se setkáváme v dějinách mnoha kultur, historické termíny jako bard, minstrel či griot se často užívají jako modelová označení pro dnešní zpívající autory či protestní zpěváky. Jak tedy tvořili ti původní potulní hudebníci? Byly jejich nomádské cesty zpomalenou obdobou nynějších turné? Původní bardové žili ve Skotsku, Irsku a Walesu až do ranného novověku, svoji poesii recitovali či zpívali za doprovodu keltské harfy. Nejznámějším a také posledním z irských bardů byl slepý irský harfeník Turlough O’Carolan (1670-1738), jehož repertoár žije dodnes v podání tak různorodých umělců jako je třeba pražský kytarista Michal Hromek anebo irský zpěvák Iarla O’Lionaird. Ten o Turlough O’Carolanovi tvrdí: “Zajímavé je, že napsal spoustu písniček, ale nikdo je nezpívá, všichni hrají instrumentální verze. Jejich texty do těch melodií nějak nepasují, v jedné sloce je zkrátka příliš mnoho slov. Muzikologové se domnívají, že on ty příběhy vyprávěl a k tomu hrál na harfu.”

Rájem středověkých básníků-hudebníků byla Provence i další regiony jižní Francie. Zatímco slovo minstrel původně mohlo znamenat jak žongléra, akrobata, tak i hudebníka, trubaduři představovali elitu. Své básně psali v oksitánštině, tedy langue d’oc, která na jihu dnešní Francie převládala až do 15. století. Ústup tohoto “jazyka trubadurů” přineslo až připojení Provence k Francouzskému království v 15. století a především Francouzská revoluce (1789-1799). Obojí pomohlo k vytlačení oksitánštiny jazykem, jímž se mluvilo v severněji položených regionech, a který je dnes známý jako francouzština.

Trubaduři sehráli nejen klíčovou roli v evropské středověké poesii, ale často zasahovali i do politiky, byli mezi nimi aristokraté, králové i válečníci. Za vůbec prvního trubadura je označován Vilém Akvitánský (Guillaume d’Aquitaine, též Guilhèm IX lo trobador, 1071-1126), a k jeho následníkům řadí dějepisci tak významné autory jakými byli Dante, Boccaccio a Villon. K tématům Vilémovy tvorby patřila láska, ženy i vlastní sexuální dobrodružství, a jeho otevřenost i ostrovtip prý vzbuzovaly jak skandál tak i obdiv.
Jeho vnuk, anglický král Richard Lví Srdce (1157 -1199), vstoupil do dějin poezie jako jeden z prvních autorů trubadurské formy rotrouenge. Když se Richard vracel ze třetí křížové výpravy, jeho loď ztroskotala ve Středozemním moři, a při cestě přes pevninu ho poblíž Vídně zajal Leopold V. Rakouský, který Richarda podezíral z vraždy svého bratrance. Richard byl uvězněn v hradě Dürnstein nedaleko Vídně, kde složil jednu ze svých nejslavnějších písní, kterou mimochodem nahrál provensálský písničkář Montanaro pod názvem Rotroenge na své první české album Collage. Podle legendy zpěv vězněného krále zaslechl trubadur Blondel (Tim Rice o Blondelovi v 80. letech napsal muzikál), který mu odpověděl písní, o níž měl jistotu, že ji znají jen oni dva. Richard byl později propuštěn po zaplacení výkupného 150 000 marek, což údajně několikrát převyšovalo roční rozpočet Anglického království.

Německou paralelou trubadurů byl minnesängeři, což v překladu znamená “pěvci milostných písní”. Minnesängerem byl například Tannhäuser, hrdina stejnojmenné Wagnerovy opery. Z Lipska pocházel minnesänger Heinrich von Morungen (1158-1222), který během svého života navštívil Indii, a jehož skladby zpíval na pražském festivalu Respekt 2001 německý hudebník Peter Pannke se svojí skupinou Troubadours United s hudebníky z Turecka, Indie, Sýrie. Podle Pannkeho teorie existovalo mezi evropskými trubadury a autory sufijské poezie z islámských zemí těsné spojení. Pannke tvrdí, že za překvapivě náhlým nástupem trubadurů stojí sufijské inspirace - a jejich stejně rychlý zánik přinesla katolická inkvizice.

Z mimoevropských poetických a hudebních tradic je u nás díky popularitě africké hudby nejznámější fenomén griotů ze západní Afriky. Kuriozní je, že evropské označení griot vzniklo z portugalského slova pro sluhu, v západoafrickém kastovním systému se hudebníci skutečně nacházeli na jedné z nejnižších příček. V tradiční společnosti v Mali, Senegalu, Gambii a Guineji měli grioti funkci tlumočníků, řečníků na veřejnosti, básníků, historiků, též fungovali jako důvěrní poradci, a prostředníci mezi znesvářenými stranami. Jednalo se o dědičné povolání, které praktikovali jak muži, tak ženy, mezi grioty docházelo ke sňatkům, což vysvětluje, proč mezi současnými západoafrickými hudebníky převažuje úzká skupina příjmení - jako například Diabate, Kouyate, Tounkara či Sissoko.

AFRIKA V DOBĚ KARLA IV.

Podle západních školních osnov začínají dějiny Afriky příchodem Evropanů - což je samozřejmě omyl. Dávno před koloniální érou, na konci středověku, se v Africe vystřídalo několik impérií, jejichž prosperita byla založená na obchodě se zlatem a dalšími komoditami. Kolem roku 1000 existovala velká říše na území dnešní Ghany, o tři století později vznikla další říše se středem v Mali. Její zakladatel, Sunjata Keita, je zároveň hlavní postavou nejvýznamnějšího eposu západní Afriky.

Příběh Sunjaty Keity se ovšem předával vyprávěním, nikoli zápisem, čímž se podstatně liší od eposů literárních. Na rozdíl od jiných historických textů, jako Bible či Korán, neexistuje jediná referenční podoba, jednotlivé verze se liší podle místa i způsobu zpracování. Interpreti mohli epos volně aktualizovat pro dobové podmínky, zpívali jej v současné jazykové podobě, a upravovali děj tak, aby byl co nejpůsobivější. A protože nebyl nikdy zakonzervován do strnulé muzeální podoby, pro dnešní africké muzikanty představuje stejně živou inspiraci jako pro jejich pradědečky.

Podobně jako jiné legendy, i tato začíná proroctvím: tehdejší král si podle něj má vzít za ženu ošklivou ženu z cizího kraje, která je ve skutečnosti napůl buvol, napůl člověk, jejich syn se má stát budoucím králem. Ten se ale narodí jako mrzák. Otec zemře, matka v zoufalství lamentuje nad tím, že mrzák Sunjata se do svých sedmi let nenaučil chodit, a on jí odpoví: dobře, nech mi vykovat železnou hůl, a já dnes začnu chodit. Sunjata se opře o hůl, kterou ohne do tvaru luku, jako důkaz své síly vytrhne obrovský africký strom Baobab ze země i s kořeny. Jeho griot na oslavu udatného činu složí hymnickou píseň o luku.

Sunjata jako právoplatný následník trůnu je intrikami svých rivalů donucen odejít do exilu. Kraje jimiž jako emigrant projde, si v budoucnu všechny podrobí, a stane se tak zakladatelem velké malijské říše. Arabští historikové, kteří tehdy Mali navštívili, potvrzují existenci Sunjaty Keity i jeho říše, která zažívá prosperitu z obchodu se zlatem přes Saharu.

Jedním z center Sunjatova imperia bylo město Gao na řece Niger. Na vrcholu své prosperity mělo 70 000 obyvatel, žili zde obchodníci, spekulanti, bankéři, právníci, stalo se cílem poutníků. V přístavu kotvily stovky člunů a nákladních lodí, armádu - takzvanou Saharskou gardu - tvořilo 24 000 Touaregů. Karavany přicházely z Káhiry, Tripoli, Alžíru, Tunisu, Marakeše, Fezu, zbraně z Damašku, hedvábí z Benátek, tkaniny ze Syrie, vyváželo se zlato, sůl, slonovina, i otroci. Epos, písemně zachycený až ve 20. století, funguje zároveň jako pojítko mezi rozdílnými etniky. Odkaz Sunjaty Keity respektují usedlí zemědělci Bambara, kočovníci a honáci dobytka Fulbové, rybáři Bozo, nomádští Tuaregové ze Sahary i izolovaní horalé Dogono.


DOBRÝ HLAS A DOBRÁ PAMĚŤ.

Existují grioti či bardi také v kulturách Středního Východu? V předchozím pokračování rubriky Hottentot jsme se dostali k hudbě dnešního Turecka, k níž štědře přispívají umělci dalších národností. Kurdská zpěvačka Aynur například líčí, že její repertoár navazuje na tradici epických vypravěčů. “Zpěvák a vypravěč zvaný dengbej přinášel zprávy a vyprávěl eposy. Cestoval po vesnicích v Iránu, Iráku, Syrii, Turecku - tam všude žijí Kurdové, a na vesnicích sbíral písně lokálních zpěváků i zpěvaček, které pak pomáhal šířit. Některé příběhy trvají třeba 12 hodin, začne se v noci a skončí ráno. Dengbcj musí znát všechno zpaměti. Původně byla ta tradice založena jen na hlase, edeng znamená hlas, bcj je vypravč. Ale časem se začaly používat perkuse i strunné nástroje, jako loutny setar či housle kemenče.”

Právě v té původní orientaci na sólový zpěv se kurdská tradice liší od trubadurů či griotů. Pokud tedy zpíváte bez doprovodu, o to větší výraz musíte vložit do zpěvu. Právem tedy můžeme předpokládat, že mezi hlasově nejnadanějšími umělci světa mají Kurdové dobrou šanci. Jedním z nich je Mico Kendes.

Narodil se v kurdské rodině na severu Sýrie, epické příběhy slýchal v dětství od své babičky, naučil se hrát na bouzouq. V syrské kulturní metropoli Aleppo studoval zpěv a loutnu oud stejně jako tradice arabské a perské hudby, sbíral kurdské lidové melodie, a tématem jeho alba Meme Alan se stal stejnojmenný kurdských epos. Mico Kendes patřil loni na jaře k největším překvapením festivalu Babel Med v Marseilli, a na podzim vystoupil poprvé v USA, v sérii koncertů kurdské hudby Voices of Kurdistan v rámci San Francisco World Music Festivalu. Hodnotit a srovnávat zpěváky z rozdílných kultur bývá ošidné - a kritika řadí Mico Kendese do stejné kategorie jako dnes už nežijícího Nusrata Fateh Ali Khana či Camaróna de la Isla. Ti se od Kendese přece jen liší - konkrétně v tom, jak dokázali promítnout svojí mateřskou kulturu do světového povědomí. Ale to se 41 letému Kendesovi ještě může podařit.

MEME ALAN

Epos Meme Alan - podle nějž své album nazval Mico Kendes - patří k nejvýznamnějším dílům kurdských dějin. Po staletí byl předáván z generace na generaci ústně, a písemně jej poprvé zachytil v 17. století básník Ehmede Khânî. Málokdo by tuší, že existuje jeho český překlad - a že je navíc dostupný na internetu. Jeho autory jsou Zagros Hajo a Eva Hajo, celou verzi o délce zhruba 120 normostran najdete na adrese http://kurdove.ecn.cz/dokumenty.shtml?x=1834229. V české verzi zní název eposu Mamé Álán, zde je úryvek:

Tohoto dne se byl Bengin projít po městě. Zpozoroval, že v ulicích je rušno a všichni lidé jdou směrem k moři. Slyšel hluk, i poslal jednoho ze svých strážců, aby se podíval, co se to děje. Ten se k němu po chvíli vrátil a řekl: “Rybářům se stalo něco neobvyklého! Hodili sítě do vody a v nich něco uvízlo. Ať všichni lidé tahají za šňůry, vytáhnout to nemohou!”

Bengin se vrátil do paláce a sdělil vše Mamé Álánovi. Mam se oblékl a obul a vydal se k moři doprovázen 1500 kurdskými mládenci. Uviděl, že také mnoho lidí tahá spolu s rybáři sítě, až jim z rukou teče krev, ale vytáhnout nemohou. Jakmile rybáři viděli Mamé Álána, zvolali: “Pádišáhu náš, co máme dělat? Už jsou všichni unaveni, ale síť vytáhnout nemůžeme. Netrhá se, abychom už ztratili naději, že ji vytáhneme, ani nejde z vody ven. Pojď nám pomoci!”

Mem rozkázal Benginovi, aby zavolal všech 1500 kurdských mládenců, a ti přišli a spolu s nimi i oba jeho strýcové. Všichni tahali síť. Vlny hučely, šňůry sítí praskaly a pomalu se objevovalo její dno. A tam viděli tvora podobného koni - právě takového, jak jej popisovala slova bělovousých starců. Tehdy Mam řekl: “Slova starců jsou drahokamy, na něž se nepatří šlapat. Když nám vyprávěli, že v moři žije takový tvor, říkali jsme, že to jsou lži.”

Na břehu mořském vystavěli stáj z kášánského mramoru o dvanácti dveřích. Mam řekl Benginovi: “Zaveďte to zvíře do stáje za dvanáctery dveře a všechny uzamkněte!” Stalo se a kůň tam zůstal 6 měsíců. Potom dal Mam vyhlásit po městě, že kdo mu tvora zkrotí, dostane peněz, co bude moci unést.

Na přehlídce Voices of Kurdistan v San Franciscu vystupovala vedle Mico Kendese i kurdská zpěvačka Aynur, která se o měsíc později stala tím největším překvapením veletrhu Womex v Seville. Vyrostla v kurdské komunitě na východě Turecka, v době ozbrojených střetů se přestěhovala se svými rodiči do Istanbulu. Tehdy se na východě Turecka vylidňovaly celé vesnice, což bylo údajně i záměrem turecké vlády, která se v této oblasti snažila snížit koncentraci kurdského obyvatelstva. “Z vesnic, odkud pocházím, odešlo někdy až 80% obyvatel do Evropy, včetně velké části mojí rodiny.”

Aynur zpívá s doprovodem tradičních nástrojů, mezi nimiž mají důležitou roli tamburíny a další perkuse. “Hledám inspiraci jak v tradiční kurdské hudbě, ale jsem otevřená i vlivům zvenčí,” říká Aynur. “Poslouchám Johna Coltranea, Marie Boine i Tracy Chapman. Moje skladby vycházejí z tradice, ale já je interpretuji moderním způsobem, přináším je širšímu a současnému obecenstvu. Tradici spojuji s vlastní tvorbou.”

Aynur se podařilo prolomit několik tabu. Jako žena pronikla do světa v islámské společnosti tradičně vyhrazeného mužům. A když roku 2004 zpívala ve filmu Gönül Yarasi (Zhrzená láska) režiséra Yavuz Turgula, byla prvním, kdo zpíval v kurdštině ve filmu natočeném v Turecku.

Z článku v UNI, 2007/4




Rubriky

Poslední články