Tomáš Reindl

11. 1. 2010 | Rubriky: Články, UNI, 2009

Se jménem Tomáše Reindla se na koncertních plakátech i v CD bookletech setkáváme ve velmi rozmanitých souvislostech: středověkou hudbu hrál s Vlastíkem Matouškem a skupinou Schola Specialis, doprovázel čínskou zpěvačkou Feng-Jün Song, pravidelně vystupuje s indickým hráčem na kytaru a sitar Amitem Chatterjeem, s iránským kytaristou Shahabem Tolouie i s obnovenou sestavou Al Yaman. S Amitem Chatterjee, dlouholetým spoluhráčem Joe Zawinula, natočil zpola živé a zpola studiové album Ragas of Meditation and Love.

Indičtí muzikanti jsou pověstní pamětí i virtuozitou. Aby jí dosáhli, musí projít někdy značně vyčerpávající drezurou. Ravi Shankar s oblibou líčil zvláště drastickou metodu svého guru, Allauddina Khana, která zajišťovala, aby ho při dlouhých hodinách cvičení nepřemohl spánek. Khan se v době studií přivázal za vlasy lanem k háku na stropě, a kdykoli mu poklesla hlava, tak ho ten úvaz ihned vrátil do bdělého stavu. Jak studujete vy?

Samozřejmě, tady v Evropě to mám složitější než kdybych žil v Indii, kde se muzikanti učí od předškolního věku. Svého učitele jsem našel před 4 lety, je to Ind z Varanasi, žije v Londýně. Takže když chci lekci, odjedu na pár dní do Londýna. Také jsem slyšel o drastických metodách, hrát na tabla je náročné, protože základní údery jsou složitější než na darbuku, djembe, či jiné bubny, hlavně kvůli úloze prstů. Tak třeba, čtvrtý prst musí jemně tlumit blánu, zatímco ukazovákem se musíte strefit přesně do určitého místa. Ale po překonání toho začátku to už probíhalo snáze, i proto, že jsem předtím hrál na jiné nástroje, bicí i klavír. Pokud se ale člověk chce dostat skutečně na virtuozní úroveň, jakou má třeba Zakir Hussain, tak musí projít hodně intenzivním tréninkem. Hráč se v jednom životním období někam stahne, přestane koncertovat a soustředěně a intenzivně cvičí. Můj učitel mi říkal, že si pronajal byt a půl roku od rána do večera cvičil, jen s přestávkami na jídlo. Jeho guru, více než osmdesátiletý Sharda Sahai, největší žijící kapacita, ten tohle praktikoval několik let, šestnáct hodin denně. To odříkání přináší zcela unikátní techniku.

Jak těžké je proniknout do teorie? Poznat všechny ty taly, tedy rytmické struktury?

Zdrojů je spousta, na internetu i knížky, přepsaná sóla v notách, a Indové mají navíc systém slabik, které odpovídají úderům, takže teorii můžete cvičit i bez nástroje. Ta rytmická recitace představuje dokonce samostatnou disciplínu, jako součást sólových koncertů, na nichž hráče na tabla doprovází melodický nástroj, což je třeba sarangi, nebo harmonium, které dokola opakuje jednu melodii s počtem dob který odpovídá zvolenému rytmu, když se jedná např. o tintal, je to 16 dob.

Steve Reich tvrdí, že mimoevropské hudební kultury jsou tak hluboké, že cizinec se v nich utopí jako zrnko písku. Nefrustruje vás, že nikdy nevyrovnáte náskok, jaký mají Indové?

Jedná se skutečně o hudební vesmír tradičních stylů i forem, ale já si z toho těžkou hlavu nedělám, hudba Indie je spíš můj zájem, nikdy jsem si nekladl za cíl stát se klasickým indickým tablistou.

V tradičním kontextu se indická hudba studovala tak, že žák vyrůstal v rodině svého guru. Dá se dnes studovat i ve škole?

Můj učitel v Londýně na jedné takové škole učí, School of Oriental and African Studies, je tam úžasná atmosféra, byl jsem se tam podívat a přidat se.

Co posluchači najdou na albu které jste natočil s Amitem Chatterjee?

Raga Pilu je večerní, romantická raga, tématem je odloučení. Její první část je v pomalém tempu vilambit, druhá naopak v tom nejrychlejším, drut. Další raga, Puriya, je natočena jako alaap, čímž se rozumí úvodní expozé, které probíhá bez doprovodu tabla. A závěrečná nahrávka, dhun, to je instrumentální zpracování lidové melodie, tedy lehčí žánr.

Při pronikání indické hudby na Západ docházelo ke komickým nedorozuměním. Tak například, když Ravi Shankar s Ali Akbarem Khanem v úvodu svého vstoupení na Koncertě pro Bangladéš ladili, newyorské publikum jim zatleskalo, mysleli si že už slyšeli první skladbu. Stává se to i teď?

Mě se to nestalo, i když vím, že v Čechách ještě nevzniklo pro indickou klasickou hudbu normální publikum. Také je škoda že indická klasická hudba se u nás nehraje na festivalech vážné hudby, zatímco ve světě pochopili, že vážná hudba není jen ta evropská. Je pravda, že u nás hrála Anoushka Shankar, ale to byla fuze s evropským orchestrem, s autentickou indickou hudbo mají čeští pořadatelé stále problém.

Z článku v UNI, 2009/12


Rubriky

Poslední články