Táncház, maďarský underground (Hudba divokého východu VIIII)
20. 7. 2009 | Rubriky: 2009,Články,UNI
Předchůdci hnutí táncház byli etnografové Zoltán Kallós (*1926) a György Martin (1932-1983). Ten jako sběratel navázal na odkaz Bély Bartóka, ale na rozdíl od něj studoval maďarské tance, jejich strukturu, regionální odlišnosti, vývojové varianty i spřízněnost s tanci sousedních národů. “György Martin nám půjčoval své nahrávky a poskytl hnutí etnomuzikologický základ,” vzpomínají členové Muzsikáse. Role zakladatelů hnutí je připisována dvěma studentům architektury se zálibou v hudbě. Houslista Béla Halmos a zpěvák Ferenc Sebö zvítězili koncem 60. let v TV soutěži s vlastními skladbami a odmítali teorii, že autentická lidová hudba je to, co hrají cikánské orchestry v budapešťských vinárnách. Jejich zájem je dovedl až do vesnice Szék, dnes považované za hudební oasu transylvánských Maďarů. Žily zde zhruba tři tisíce Maďarů, 150 Rumunů a kolem 15 Romů. V Budapešti organizovali koncerty, a jejich příkladu následovaly tisíce mladíků, kteří se chtěli naučit autentické tance či hrát na lidové nástroje. Vesnice, o níž tehdy věděla jen hrstka etnografů, se stala cílem návštěvníků z Maďarska, které zajímala nejen hudba, ale i umělecká řemesla, tance, a lidová kultura obecně. Hnutí táncház bylo pro Maďary prostorem pro spontánní tvořivost, kterou každá totalita dusí. Daniel Hamár vzpomíná na vystoupení, které organizoval Ferenc Sebö v roce 1973:
“I když koncert byl týden předem vyprodán, do sálu nikdo nepřišel. Napadlo nás že lístky skoupila Komunistická mládežnická organizace. Sebö seděl sklíčeně uprostřed podia, díval se do prázdného sálu – a pak jsme zjistili, že venku se tlačí stovky lidí a nemohou se dostat dovnitř. Vyjednávání se zaměstnanci divadelního sálu nevedlo k ničemu, tak jsme vyšli na ulici a začali hrát před vchodem. Pak přijela policie a násilím dav rozprášila.
Jeden konflikt jsme zažili dokonce ještě v roce 1985, když jsme organizovali folkový festival. Nezávislá porota vybrala pět kapel pro finálový koncert. Na našem vystoupení jsme kritizovali postup vlády citacemi z knihy od Kodályho z roku 1936, a byli jsme obviněni, že se snažíme vyvolat nacionalistické střety. Závěrečný koncert byl zrušen a pak jsme nedostali už žádnou další šanci něco podobného zorganizovat.”
Konfliktní politický obsah ale po pádu Berlínské zdi zmizel, táncházy jsou dnes alternativou diskoték. Ale zatímco v Transylvánii byl táncház seznamovací platformou pro svobodné, tak v Budapešti je to spíš prostor k sebevyjádření, tanečním kreacím a improvizacím.
“To je podstatný rozdíl,” říká Hamár. “Zatímco na venkově jsou hudebníci najímáni, aby vyhověli přáním publika, tady to jsou hudebníci, kdo řídí představení, kdo rozhoduje, co se bude hrát. My melodie aranžujeme podle našich představ, ale v Transylvánii tu hudbu hrají stále lépe než my. Ti lidé nikdy nemohli cestovat, stěhovat se. Jsou chudí, což jim ale o to lépe umožňuje zachovat si svoji hudební tradici. Je tragické že ta bohatá hudební tradice je tak těsně propojená s chudobou. Když ale ti lidé získají víc peněz, tak ze zdi sundají ručně dělanou výšivku, navzdory tomu jak je krásná, a nahradí ji něčím co je vyrobeno v továrně a prodává se v obchodě. Jakmile se rozloučí s chudobou, vzdají se i bohatství, které jim chudoba přinesla. Touto cestou zmizela tradiční hudba z vesnic na území Maďarska.”
Z článku v UNI, 2009/6
