Stella Chiweshe: Rytmus v lebce

21. 4. 1994 | Rubriky: Články, Vykopávky, World Music

RYTMUS V LEBCE

Černoši v Africe nevymysleli ani lumbální punkce, ani elektroencefalograf, ale na rozdíl od bělošských lékařů už léta používají metody, které naopak řada neurologů studuje: když je člověk vystaven působení rytmu, může to v jeho mozku vzbudit vlnění, k němuž v normálním stavu nedochází. Nebýt afrických rytmů, neznali bychom dnes ani latinskoamerickou hudbu, ani disco a možná ani minimal music; nic z toho však nedokáže nahradit přímý kontakt s africkými kořeny.

Zimbabwe je vnitrozemský, výše položený stát; donedávna, ještě když se jmenoval Jižní Rhodesie, přezdívali mu Švýcarsko Afriky, zčásti i pro jeho mírné podnebí a menší výskyt nemocí a hladomoru nežli jinde v Africe.

Zimbabwe je též jméno jedné z nejslavnějších písniček Boba Marleyho, který tu měl triumfální vystoupení v rámci oslav prvního dne nezávislosti roku 1980. Musel to být úžasný koncert, ale teď se už všichni vracejí k realitě, euforie dávno vyprchala a zůstaly jen těžké hospodářské problémy, říká Peter Reich z Berlína. Peter jezdí po Evropě s jednou nejznámějších hvězd hudby současné Zimbabwe, Stellou Rambisai Chiweshe a její kapelou. Koncem června jsme se setkali na koncertě v Dráždanech:

“Já jsem manažer, šofér a člověk, jehož úkolem je neustále řešit problémy. V Zimbabwe nemá nikdo z hudebníků svoji vlastní kytaru, nástroje patří kapelníkům či businessmanům. Bubeníci se učí doma na plechovky. Já doufám, že na tomhle turné si muzikanti konečně pořídí svoje nástroje. Zatím ale nakupují zbytečnosti - třeba televize a rádia, a doma pak zas nebudou mít na co hrát. Jisté věci se nedají změnit ze dne na den. Stella je v tomhle směru přece jen víc inteligentní. Objevil jsem ji, když byla Německu s folkloristickým souborem.”

Co jste dělal předtím?

Studoval, pak jsme si s přáteli koupili bar a vydělali nějaké peníze a já jsem si mohl dovolit odletět na tři roky do Zimbabwe.

Takže peníze, které návštěvníci Berlína utratili ve vašem baru, teď investujete do africké hudby.

Vpodstatě ano. Ale to, co mě zajímá, není jen specialita Afriky. Dlouhá tradice lidové hudby, která se spojena s tancem a všeobecnou radostí, existuje i v Evropě, jenže tady byla po roce 1945 silně utlumena vlivem hudby ze Spojených států. Ve Švýcarsku v Churu jsme hráli s místní amatérskou folkovou skupinou z hor. Za hodinu jsme našli společný jazyk a nacvičili čtyři písničky.

Svět se skutečně v posledních letech o hudbu z exotických oblastí silně zajímá. Existují festivaly i žebříčky world music a země třetího světa pročesávají lovci taletntů, kteří se v mnohém podobají těm, kdo zde v minulých staletích hledali cizokrajná koření či vzácné rudy.

V mnoha případech dovezou skupinu do Evropy na jeden festival, a pak ji pošlou zpátky. To je sice snadné - ale mě to připadá jako určitý druh kulturního imperialismu. Já si myslím, že oběma stranám víc pomůže, když se s umělci dál pracuje, tvrdí Peter, ale zároveň přiznává, že tato spolupráce nemusí být vždycky snadná. Přesto se mu podařilo se Stellou udělat dobrý kus práce: její nahrávky jsou v mezinárodní distribuci - i když to jsou alba, pořízená s minimálním rozpočtem za dva dny studiového času což je ve srovnání s rockovými měřítky cosi neslýchaného.

Co vlastně Stella hraje? Jsou to venkovské písničky nebo městská hudba?

Přináší vlastně do města venkovskou hudbu. Sbírá nejrůznější popěvky a pak je hraje s rockovou rytmikou.

Kdyby se tohle odehrávalo mezi bělochy, všichni folkloristé by se naježili.

O ní taky říkali, že se zbláznila, a já jí těch deset let, co spolu děláme, říkám, že přesně tímhle prošel Bob Dylan. Taky namítali, že její nástroj, tedy mbira, se nemá používat na podiu.

Proč?

Oni žijí ve vesnicích o pěti šesti chatrčích a znají všechny své příbuzné a své předky po pět generací. Takže, když je svatba, někdo umře, nebo se stane cokoli významného, začnou vařit z mleté kukuřice a droždí pivo, což trvá sedm dní. Vypadá jinak než naše pivo, ale pít se to dá, a pak pozvou hráče na mbiru a tančí se a hraje celou noc. Přitom vyvolávají duchy svých mrtvých předků, vyptávají se svých prababiček, to je u nich naprosto normální, takže asi chápete, že tenhle nástroj patřil vždycky jinam než na koncert. A ještě k tomu se zesilovači, s marimbami a kytarami.

Odkud vlastně ta kritika přicházela?

V Zimbabwe mají ministerstvo kultury, které se snaží uchovat určité kulturní tradice. Pak se ozývali takzvaní intelektuálové, jichž ale v Zimbabwe není mnoho. Všichni Stellu bojkotovali, a lidé si jí všimli teprve, až když přijela do Evropy.

Ministerstvo kultury?! Nejsou v něm marxisti?

Zimbabwe o sobě tvrdí, že je marxistickým státem, ale navenek byste to nepoznal. Je tam sice jedna velká strana, ale ekonomie je absolutně monokapitalistická v tom nejhorším smyslu. Všechno patří obrovským společnostem a drobný soukromník tam nemá šanci.

Co uděláte, až skončí tohle turné?

V první řadě, odjedu na tři měsíce do Zimbabwe. Musím si odpočinout od Evropy, od aut. Nejsou tam turisti jako v přímořských státech, není tam válka, jako v Mozambiku, nejsou tam nepokoje, jako v Jižní Africe, ani hladomory, jako v Sudánu. I když letos by tam mohlo víc napršet.

Stelle je 45 let, což je na africké poměry požehnaný věk - v mnoha afrických státech je čtyřicítka prý horní hranice. Mbira (v jiných zemích se jí říká kalimba) je známé africké drnkátko s kovovými jazýčky. Na koncertě ovšem vidíte jen obrovskou kulovitou dýni, která slouží jako rezonátor: mbira i obě ruce hráčky jsou skryty uvnitř.
RYTMUS V LEBCE
Při vystoupení vyzařovala ze Stelly směs pokory a extáze. Oba velmi nespoutaní hráči na marimbu vytvářeli nesmírně působivé rytmické struktury, které do sebe zapadaly jak ozubená kolečka. Pro rockového posluchače to ovšem nebyl až zas tak převratný zážitek: takhle nějak by bývali hráli ve svém vrcholném období Talking Heads, kdyby nebyli Američani.

Mbira vytváří dva prolínající se řetězce tónů, které vycházejí z obou rukou hráče: někdy probíhají v takové rychlosti, že je ucho nestačí rozlišit a vy v nich pak slyšíte něco jiného: začnou zvonit zvony, štěkat psi, vynořují se vaše vlastní vzpomínky. A tady to začíná: posluchač se v hudbě rozpustí, přestane vnímat čas a upadne do transu.

Žádné písničky ani klenuté melodie: z nejprve docela nenápadného zvolání a odpovědi se rozvine blok, který trvá minimálně tak 10 minut a vytváří neustále pulsující rytmický koberec. Vnímáte ho jako pomalu postupující vlny: jednou vystoupí do popředí marimba, jindy conga či kytara, rytmy se neustále kříží, a vy přitom nemůžete spustit oči z kytaristy, který opakuje jedinou figuru: čím víckrát ji zahraje, tím to zní lépe. Když jste nadosah, neuniknete a hudba vás pohltí možná s větší intenzitou, než třeba Guns N. Roses na stadioně.

Hráčům se v očích občas mihne pohled, jaký mají normální lidé ve chvilce šílenství. Líčidla a gesta rockových hvězd, které se snaží vypadat co nejvíce ďábelsky, najednou působí jako náhražka. Tohle je skutečná parta divokých domorodců a žádný stylizovaný soubor státních písní a tanců. Zároveň tu však nevidíme ani syntezátory ani jiné příznaky hudební změkčilosti - což je cesta, kterou teď docela úspěšně užívá řada jiných umělců z Afriky.

Když jsme s fotografem po koncertě přišli do šatny na domluvené interview, zpěvačka se usadila a vybídla nás, abychom ji následovali a posadili se, ale neřekla kam. Na poslední volné židli byla jakási tykev. Opatrně jsem ji vzal do ruky, a ona ihned zaregovala: U nás v Zimambwe, když se chcete takovýchhle věcí dotknout, musíte se nejdříve zeptat. Vysvětlila, že to sice není hudební nástroj, a když jsem se jí zeptal, jestli měla tykev na podiu, řekla, že ano, ale ne vcelku. V následujícím interview pak tykev sehrála důležitou úlohu.

Vyrůstala jsem ve vesnici, poblíž misionářské školy. Vychovávala mě babička s dědečkem, dědeček byl křesťan.

To byla anglická škola?

Já myslím, že německá, prtotože tam ve škole jsme se učili A E I O U, kdežto v anglické by to bylo Ej Í Ou nebo tak nějak.

Od kdy hrajete na mbiru?

Od patnácti. Učil mě strýc mého dědečka.

Ale pro ženu v Africe muselo být něco takového dost neobvyklé.

Teď už je to všechno snadné, děti se na to učí ve škole, ale tehdy to bylo něco neslýchaného. Když jsem ten nástroj slyšela poprvé, chtěla jsem ho slyšet znova a znova, a tak mi nezbylo než se začít učit, abych si mohla hrát sama pro sebe.

Proč jste si vybrala do doprovodu elektrickou kytaru a baskytaru?

Basa, to je jako matka. Vy muži vnímáte věci uplně jinak - třeba když někdo umře, nebo vidíte nehodu. My to vnímáme uvnitř, jako když nosíte dítě. Podobně cítím zvuk basy, dává mi sílu. Zvuk kytary, to je jako když ženy zpívají. A teď to vypněte.

Vypnul jsem kazeťák. Stella vzala do ruky opět tykev a vytáhla z ní stopku, která vlastně tvořila jakýsi špunt. Z tykve vysypala okrově hnědý, zajímavě vypadající a vonící prášek, a vysvětlila nám, že tohle je šňupací tabák, kterému se také říká síla, a že člověku pomůže soustředit pozornost při hraní. Za chvíli jsme pokračovali v rozhovoru.

Jak se ten váš šnupací tabák projeví při řízení auta? Čeká nás cesta až do Prahy.

Na řízení auta si radši vezměte mentolový šňupací prášek od vašeho vlastního kmene.

Posloucháte i jinou hudbu než africkou?

Já si pro svoje nápady nechodím k jiným lidem. Ale mám ráda country, a pak ještě, nevím, jako tomu říkáte vy, hraje v tom cello a housle, a někdy velký orchestr, a hrají tydli tydli tralala, to se mi moc líbí.

Myslíte klasickou hudbu?

Ano, tak to někdy ráda poslouchám. Z reggae jsem smutná. Musím se za ty lidi modlit. Něco mi to připomíná. Představte si, že sedíte se svojí ženou a dětmi, a přijdou cizí lidé a popadnou vás a odvlečou někam, odkud se už nikdy nevrátíte. Kdykoli hrají reggae, tak mi to připomíná otroctví.

V jedné vaší písničcče zpíváte o zlých démonech, kteří jezdí na hyenách.

Všude máte dobré duchy a zlé duchy. Všude jsou dobří a zlí lidé. Když hraju na mbiru, hraju pro ty, kteří jsou dobří. Zlí duchové přicházejí v noci.

V textu k vaší desce se píše, že když chcete zničit zlého ducha, musíte ho propíchnout patnácticentimentrovým hřebíkem.

Takovéhle věci se můžou stát všude. Představte si, že někoho v noci ovládne zlý duch. Dejme tomu, že ten zlý duch jste vy. Jste duch, a nikdo vás neuvidí. Ale, když získám určitou moc, tak já vás uvidím. A když pak přijdete, přibiju vás hřebíkem. Tu moc není snadné získat, ale… sám víte, že občas se může stát něco zvláštního: vidíte otevřené dveře, a přitom víte, že jste je zamykal. Někdy se probudíte venku, a přitom víte, že jste usnul v posteli. Když máte takovéhle problémy, musíte najít člověka, který má moc, který uvidí ducha, co vás pronásleduje. A ten člověk pak vezme hřebík…

Jenže duch přece uteče, anebo se bude bránit..

Ne, ten duch nemá žádnou sílu, je to jen takový zombie.

Jak jste byla spokojená s dnešním koncertem?

Zdálo se mi, že lidé se dostali tak do polovičky toho, co je normální v Zimbabwe. Tam není zvykem hrát hodinu či dvě: normální je hrát od večera do rána. Dvě hodiny, to je málo pro hudebníky i pro obecenstvo; desetiminutové skladby, to bereme jako něco, co k nám přivezli cizinci.

V autě jsme pak zjistili, že první silný impuls ze šňupacího prášku zvolna mizí, a na jeho místo přichází silná chuť šňupnout si ještě jednou, tentokrát důkladně a pořádně, bez postranních úmyslů na návrat domů a na jiné povinnosti. Až u hranic jsme si všimli, že čas v autě velmi rychle utekl a že to takhle zřejmě prožívali i hudebníci: první půlhodina cesty z Drážďan uběhla jako blesk, a pak se vše dostalo do obvyklých dimenzí - až na to, že dlouhou dobu nepřicházela žádná únava.

Koncertní sestava:
Maruva - conga
Eprahim - bg
Albert - ds
Joshua - g
Henry - marimba
Gilson - marimba.

cca 1994 (??) pro Reflex


Rubriky

Poslední články