Petr Dorůžka - World Music » Staré tango a nové kousky Astora Piazzolly

Staré tango a nové kousky Astora Piazzolly

28. 9. 1997 | Rubriky: Články, Vykopávky, World Music

Kořeny této hudby vedou snad na všechny strany: slovo tango pochází ze západní Afriky, ale jeho nejdůležitější nástroj - knoflíková harmonika bandoneon - je původem z Německa, a do jihoamerického zálivu Rio de la Plata ji údajně přivezl irský námořník. Dramatická atmsféra a výstražné nálady tanga mají svůj původ v pouličních rvačkách přístavních čtvrtí a jeho temná nostalgie odráží pocity přistěhovalců z Itálie, Španělska a dalších evropských zemí. Díky nim se do tanga promítly melodie jižní Itálie i flamenco z Andalusie. Tango je stejným stylovým křížencem, jako jazz či ragtime - a podobně jako černošské blues má své kořeny v subkultuře nejnižších společenských vrstev.

“Mí informátoři se shodují v jednom: tango se zrodilo v bordelu,” napsal argentinský spisovatel Jorge Luis Borges, který byl rovněž vášnivým milovníkem tanga. Kolem roku 1910 putovalo tango přes Atlantik do Paříže a místní arcibiskup tehdy doporučoval všem dobrým křesťanům, aby se této provokativní taneční novince vyhýbali. Tango přežilo ostatní dobové tance hlavně zásluhou Astora Piazzolly, skladatele, který svým nekonvenčním přístupem k tangu kdysi šokoval celou Argentinu. “Tango je podle mě spíš pro uši než pro nohy,” tvrdil.

Piazzolla se narodil roku 1921 v Mar del Plata, ale dětství strávil v Bronxu v New Yorku. Po svém návratu do Argentiny získal ve svých šestnácti letech místo druhého bandoneonisty v orchestru; jeho vedoucím a prvním bandoneonistou byl Anibal Tróilo, dodnes považovaný za jednoho z nejvynalézavějších mistrů tohoto nástroje.

Piazzolla souběžně studoval vážnou hudbu, psal aranžmá pro orchestry hrající tango a sám jeden z nich vedl, a to až do roku 1950, kdy s tangem skončil, a soustředil se na symfonickou hudbu. Když získal stipendium francouzské vlády, odjel studovat do Paříže k Nadii Boulangerové; k jejím dalším žákům patřili Elliott Carter, Aaron Copland a Phillip Glass. Boulangerová z Piazzollových symfonií tehdy slyšela spíš Ravela a Stravinského. Jednou svého žáka přiměla, aby jí argentinské tango zahrál na klavír, a pak mu oznámila: “Vy idiote! Vy nevíte, že tohle je ten skutečný Piazzolla - a ne ten druhý? Všechnu svoji další hudbu můžete vyhodit.”

Na její radu pak Piazzolla učinil své životní rozhodnutí a plody své desetileté skladatelské práce skutečně zničil. Od roku 1954 začal rozvíjet své tango nuevo, které se tehdy stalo stejně vitálním hudebním pramenem, jako bossa nova či be bop. Piazzolla tango zpestřil harmonicky i zvukově, spolupracoval s jazzmany Gary Burtonem a Gerry Mulliganem, jeho skladby hráli Mstislav Rostropovič, Berlínští Filharmonikové, Kronos Quartet a zpívanou verzi jeho Libertanga natočila diskotéková zpěvačka a modelka Grace Jones. Nejsilnější zážitek ovšem představovaly koncerty jeho kvintetu (bandoneon, klavír, housle, kytara, kontrabas), či Sex-Tetu, jímž Piazzolla ke konci svého života navázal na starou tradici ansámblu se dvěma bandoneony.

“Kapela se nenápadně dostavila na podium: šest postarších gentlemanů, všichni měli stejné černé košile a neusmívali se. Naladili nástroje a začali hrát - což v horké berlínské noci zapůsobilo jako závan studeného mořského větru. To bylo moje první seznámení s novým tangem. Nedalo se přirovnat k žádné jiné hudbě. Piano, kontrabas a kytara vytvářely masivní rytmické figury, na které vršili oba sólisté pomocí svých hadovitě svíjejících se harmonik svižné a ostře řezané melodie. Okolní posluchači dávali najevo, že tuhle hudbu důvěrně znají, a hudebníci se brzy začali topit v potu,” píše Tony Staveacre v poznámkách k posmrtně vydanému CD 57 Minutes con la Realidad. Zmíněný koncert proběhl v létě roku 1989 - a když o několik měsíců později Piazzolla prodělal infarkt, argentinský prezident Menem mu osobně zařídil transport zpět do vlasti. Piazzollovy dřívější vztahy k Argentině, a zvláště k tamním hráčům tanga, bývaly ovšem značně napjaté. “Hudebníci mě nenáviděli. Staré tango, které oni milovali, umíralo. Počkali si na mě před domem, byli celkem tři, a důkladně mě zmlátili. Jednou na mě mířili pistolí. Když jsem dělal interview v rozhlasovém studiu, vnikl z ničeho nic dovnitř jeden zpěvák tanga a začal na mě mířit. Takhle to chodilo.”

Bandoneon: První ansámbly hrající tango kombinovaly zpravidla flétnu, kytaru a housle. Bandoneon je poměrně nový nástroj - vznikl až v polovině minulého století, tedy později, než saxofon. Heinrich Band upravil v Německu užívanou harmoniku tak, aby dokázala v malých kostelech nahradit varhany. Nový nástroj se původně jmenoval Band-Union a v Argentině mu začali říkat “bandoneón”.
Louis Di Matteo: “Zvuk nástroje velmi dobře vystihuje smutek, nostalgii po staré vlasti, a vyjadřuje to, co prožívali přistěhovalci z Itálie a jiných zemí.”
Per Arne Glorvigen, norský bandoneonista, který loni hrál s houslistem Gidonem Kremerem nové tango na pražském Hradě: “Bandoneon je strašně nelogický nástroj - klávesnice pro levou ruku je jiná než pro pravou, a obě navíc hrajou jinak, když se měch stahuje a když se roztahuje. Má ovšem fascinující průzračný zvuk - po této stránce je bandoneon daleko zajímavější, než akordeon.”
“Bandoneon je jeden z nejkrásnějších a nejvíce expresivních nátrojů na světě a tady přichází jeho mistr;” těmito slovy představil Astora Piazzollu David Byrne z Talking Heads. Průzračná barva bandoneonu i perkusivní hráčské pojetí zpětně ovlivnily i hráče na foukací harmoniku - což dokumentují i nedávné nahrávky Tootse Thielemanse.

Zeměpisné a stylové souvislosti: Tango bývá tradičně spojováno s Argentinou, což není zcela přesné.
Louis Di Matteo: “Tango pochází z celé oblasti Rio de la Plata. To je takový velký záliv v Jižní Americe a na jeho pobřeží leží Buenos Aires právě tak jako Montevideo, hlavní město Uruguaye.” Tango je úzce spojené s životem ve městě, ale jeho mistři hrají i venkovskou hudbu gauchů, argentinských kovbojů. Klasická scéna filmu Čtyři jezdci Apokalypsy (1926), v níž gaucho, kterého hraje Rudolph Valentino, tančí tango, je sice efektní, ale odporuje realitě. Gauchové tango netančí; na argentinském a uruguayském venkově se hraje miloga a candombe - ale oba žánry přitom vytvářejí spolu s tangem standartní repertoár bandoneonistů. Slovo candomblé označuje ovšem něco zcela jiného - a sice afro-brazilské náboženství.
Astor Piazzolla: “Tango nenabízí pestrost bicích a perkusí, jako brazilská hudba, To je rozdíl mezi Brazílií a Argentinou. My jsme introvertní stejně jako jsou Brazilci extrovertní. Proto je tango vždy smutné: nikdy to není veselá hudba.” Přesto, že to někdy působí opačným dojmem, bývá tango do poslední noty zapsané a obsahuje minimálně improvizace.

Nové tango u nás: V Praze zaznělo poprvé roku 1991 ve Smetanově síni v rámci Pražského jara; Kronos Quartet tehdy po Hendrixově “Purple Haze” přidával skladbu Astora Piazzolly. Loni hrál na Pražském hradě jeho hudbu lotyšský houslista Gidon Kremer. Uruguajský bandoneonista Louis Di Matteo vystoupil letos na sólovém koncertě pražském paláci Akropolis.

Doporučené nahrávky:

Astor Piazzolla
57 Minutes con la Realidad (1982-1989) (Inuition)
The Rough Dancer (veraBra)
Luna (poslední koncert Piazzolova sextetu v Amsterdamu z r. 1989, EMI Hemisphere)
+ Kronos Quartet - Five Tango Sensations (Nonesuch/Warner)
+ Lalo Schifrin - Concierto para bandoneón & Tres tangos (Nonesuch/Warner) Argentinský dirigent Lalo Schiffrin působil počátkem 60. let mj. jako pianista v kvintetu Dizzy Gillespieho.
Luis Di Matteo
Escribo Para Los Angeles - Music for Bandoneon and String Quintet (Jaro/P&J Music)
Tango (Jaro/P&J Music)
Dino Saluzzi - Mojotoro, Andina, Volver, Once Upon A Time - Far Away In The South, Kultrum, Cite de la Musique (ECM/Arta)

Dino Saluzzi / ECM
* Mojotoro /
* Andina /
* Volver /
* Once Upon A Time - Far Away In The South
* Kultrum /
* Cite de la Musique
Solo bandoneon

Juan José Mosalini - Ché Bandoneon (Indigo)
Argentinský hráč na bandoneon, který žije ve Francii a vyučuje bandoneon na konzervatoři; učil mj. i Per Arne Glorvigena.
Gidon Kremer - Hommage Á Piazzolla (Nonesuch/Warner)
Studiová nahrávka Piazzollových skladeb s hudebníky, kteří loni hráli v Praze.

Původně vyšlo v: 1997 Harmonie


Rubriky

Poslední články