Speed Caravan, rocková transformace arabských stupnic

7. 12. 2009 | Rubriky: Články, Rock & Pop, 2009

Speed Caravan byli jednou z nejčastěji vystupujících zahraničních kapel na našich letošních festivalech. Hráli v Praze v rámci přehlídky Respect Plus, na Sázavafestu a na Colours od Ostrava, kde vznikl tento rozhovor.

Kapelník Mehdi Haddab spolu s computerovou hráčkou Hermione Frank působili v u nás relativně známé skupině Ekova. Dalším a dodnes fungujícím Haddabovým projektem je DuOuD, spojení dvou arabských louten oud s elektronikou. Zatím jediné album Speed Caravan, Kalashnik Love, vyšlo v Anglii na značce Real World a u nás v distribuci Indies. Vedle originálů obsahuje i coververze skladeb “Galvanize” (Chemical Brothers) a “Killing an Arab” (Cure), v níž hostuje Rachid Taha. Haddabovým životním programem je elektrifikace arabské loutny a transformace tohoto bezpražcového klasického nástroje do rockového hudebního jazyka.

— Arabská klasika —

Co vás jako rockového rebela přivedlo k loutně oud, která má v arabských zemích naopak roli toho nanejvýš seriozního nástroje?

V Alžírsku, kde jsem vyrůstal, jsem znal dobrého kytaristu, byl o dvacet let starší než já. Měl jednak rockovou skupinu, ale taky hrál arabskou hudbu, a ten mi poradil: Pokud chceš dobře poznat arabskou hudbu, kup si oud. A daroval mi vinylové album Munira Bashira. Dal jsem na jeho radu, požádal jsem svého alžírského otce aby mi koupil oud, a pak se mi otevřel nový svět. Začal jsem se učit na oud a zapomněl na kytaru.

Munira Bashira, který pocházel z Iráku, ale usadil se v Budapešti a studoval u Zoltána Kodályho, označuje řada virtuosů za svého guru. V čem byl jeho přínos?

Nástroj, který se předtím uplatňoval hlavně v arabských orchestrech, přenesl do sólové koncertní polohy. Byl to geniální inovátor, největší hráč 20. století. Ale zároveň jsem objevoval, jak se hrálo na oud před Munirem Bashirem, v první polovině minulého století, když svoji kariéru začala egyptská zpěvačka Um Kulthum, a v orchestru měla hráče jménem Mohamed Kasabji. Ten šel spíš do hloubky než do romantiky. Postupoval jsem krok po kroku, jako když rocker poznává Muddyho Waterse a Roberta Johnsona. Objevil jsem tureckou školu, egyptskou školu, to vše mě ovlivnilo, nereprezentuji tedy nějaký styl z jedné úzké oblasti. Jsem blázen do té tradice, a proto jsem nástroj elektrifikoval, aby ta tradice mohla pokračovat.

A za tu elektřinu může vaše rocková minulost?

Ovšem, protože elektřina je spojená rockem, a to je univerzální hudební jazyk. Každý rozumí rockovému feelingu, je v něm protest, rebelie proti systému.

Je ale skutečně tak jednoduché propojit akustickou loutnu ze zesilovačem? Celou tu proměnu řeší kabel, zesilovač a snímač?

To vůbec ne. Mě ta cesta trvala přes deset let. Nejprve jsem používal klasický oud a různé věci jsem k němu přidával, hrál jsem hlasitěji. Pak jsem se dozvěděl, že elektrický oud se běžně vyrábí a prodává, ale ten nástroj na mě zpočátku velký dojem neudělal. Když jsem si ho pak ze zvědavosti koupil, stále mě nepřesvědčil. Pak jsem začal experimentovat na vlastní pěst: kvákadlo, zkreslení a další krabičky. To mě nakonec uspokojilo. Tehdy mi bylo 28 let.

Vy jste vyrůstal v Alžírsku, a další část mládí jste strávil v africké zemi Burundi. Co se tam hraje?

Muzikanti jsou tam otevření novým vlivům, znají nejen místní tradici, ale i jazz a blues. Díky svým africkým spoluhráčům jsem objevoval nový svět, to čemu jazzmani říkají groove, ten úžasně vábivý rytmus, který se pořád valí dál. Ten vliv přišel do Burundi ze sousedního Konga, kde před padesáti lety kytarista známý jako Franco začal hrát konžskou rumbu. V Burundi jsem se také začal víc zajímat o své vlastní kořeny, a když jsem se pak vrátil do Alžírska, stalo se to, o čem jsem mluvil v úvodu: vyměnil jsem kytaru za oud.

A pak jste se přestěhoval z Alžírska do Francie?

Můj otec je alžírský Kabyl, a moje francouzská matka se po rozvodu rozhodla vrátit se do Francie. Když mi bylo osmnáct, mohl jsem si vybrat občanství. Ponechal jsem si obě, francouzské i alžírské.

— Souad Massi je prostě cool—

Nemáte vy podobnou minulost jako Souad Massi? Ona je taky z Kabylska, začínala v rockové kapele. Spojuje vás něco?

My jsme oba pro svobodu projevu, to je také důvod proč musela z Alžírska utéct. Jako žena vidí spoustu věcí jinak, ale je skvělá, prostě cool.

Pro řadu alžírských umělců kteří žijí ve Francii bylo v minulosti nemožné kvůli teroristům vyjet na turné do Alžírska. Jak jste na tom vy?

Já tam měl turné loni. Bylo to pro mě poprvé po 22 letech. Koncerty v Tlemcenu, Oranu, Alžíru. Tam jsem dokonce hrál na tomtéž místě jako na svém prvním vystoupení, když mi bylo 13. Bylo plno. Reakce byl bouřlivé.

Proč po tak dlouhé době?

Kvůli vojně, kterou bych si býval musel v Alžírsku odkroutit.

Jméno samopalu Kalašnikov v hudbě poprvé použil Goran Bregovič, inspirovalo vás to k názvu alba Kalashnik Love?

Ne, spíš skutečnost, že tu zbraň najdete úplně všude. Měli ji i banditi, kteří mě s otcem a bratrem ve vnitrozemí Alžírska přepadli. Přišli jsme o auto, ale naštěstí nás nepostříleli.

– Nevěsta ze squatu –

Vaše první významná kapela byla Ekova, jak vlastně vznikla?

V Paříži jsem potkal zpěvačku, byla to Američanka, žila ve squatu, a dělala strašně zvláštní hudbu, s texty ve vymyšlené řeči, a iránským hráčem na perkuse. Tak jsme se domluvili že něco zkusíme, a pak jsme jezdili po celém světě, ta zpěvačka se jmenovala Dierdre Dubois, byli jsme dokonce nějakou dobu manželé. Ekova už neexistuje, ale z té sestavy pochází Hermione Frank, která teď hraje ve Speed Caravan, manželé ale nejsme. Byla to přirozená volba, hodně jsme toho společně procestovali, hraje na elektroniku, dříve hrála na flétnu.

Co vlastně všechno Hermione dělá? U těch elektronických nástrojů to je někdy těžké poznat.

Mění zvuk, někdy třeba zastaví rytmus, záleží na písni, má spoustu možností.

A velkou oporou je zřejmě i basista Pascal Teillet?

On je jediný koho znám, kdo umí na basu hrát arabskou i africkou hudbu. Kvůli těm zvláštním intervalům potřebuje bezpražcovou basu. To je důležité když hrajeme v makamech, arabských stupnicích. Letos v létě jme třeba hráli v Káhiře, na velkém rockovém festivalu.

Byl tam někdo podobný jako vy? Anebo nikdo takový není?

V téhle chvíli jsem jediný, ale vím že to tak dlouho nezůstane.

Pokud jste napůl Alžířan, cítíte u Francouzů nějakou koloniální mentalitu? Rasismus?

Každý den, většina Francouzů si to přitom vůbec neuvědomuje, ale mě to neunikne. Zvláště silné je to teď u Sarkozyho vlády. Třeba když se hrál fotbal, Tunis proti Francii, a Tunis měl být kvůli něčemu vyloučen, ale oni zakázali celý Maghreb, tedy navíc Alžír i Maroko.

Co vlastně byla z dnešního hlediska kolonizace? Manipulace? Krádež?

Hlavně pokrytectví: My jsme vám přišli pomoci. Ale ve skutečnosti vás vůbec nerespektujeme. Všechno vám sebereme. Využijeme vás v náš prospěch.

Africké země vidí tenhle problém úplně opačně než evropské. Existuje v tomto směru nějaký objektivní pohled?

Ta objektivita je dlouhý proces. Kolonizace byla ve své době samozřejmostí, stavem obecně přijímaným. Před 60 lety byl ve městě Alžír bar, kam měli vstup zakázán psi a Alžířané. Vy tomu určitě rozumíte, protože u vás se podobné absurdity odehrávaly dokonce jen před dvaceti lety.

Výňatek z článku v Rock & Pop, 2009/12


Rubriky

Poslední články