Sommelo festival: Pohanský ráj je v Karélii (1)

2. 1. 2012 | Rubriky: Články, UNI, 2011

Po letní festivalové sezóně nastal čas vzpomínek i přehodnocování: vždyť i ty nejsilnější hudební zážitky dotváří prostředí, okolní příroda - která je tím krásnější, čím dále jsme od civilizace. Zcela unikátní hudební akcí je například Festival In The Desert, probíhající každoročně v lednu na jižním okraji Sahary, souběžně s kmenovým shromážděním Tuaregů, etnika spojeného nejen s velbloudy a karavanami, ale i s hudebním novotvarem zvaným pouštním blues. Podobné splynutí hudebních žánrů s lokalitou představuje festival Sommelo, situovaný ovšem ve zcela opačném klimatu, nedaleko od polárního kruhu.

Začíná ve Finsku, po několika dnech účastníci nasednou do autobusů a cestují divokou krajinou s lesy a krásnými jezery na východ, do ruské Karélie. Letošní počasí festivalu přálo. Program zahájil polední koncert na tržišti městečka Kuhmo, pod ostrými paprsky slunce, které tu počátkem července svítí téměř 24 hodin denně. Na nízkém podiu vystupují Liisa Matveinen a Tellu Virkkala, zpěvačky a muzikantky, jejichž repertoár je s Karélii hluboce propojen, a to díky eposu Kalevala, s jehož reáliemi se tu setkáváme na každém kroku. Tak například, uprostřed tržiště se majestátně tyčí socha, která ovšem není ztvárněním autora Kalevaly, finského literáta a lékaře Eliase Lönnrota, ale jakéhosi potulného obchodníka. Karélie byla po staletí izolovaným regionem bez silnic či dokonce cest, a jediné spojení se světem představovali trhovci, cestující od samoty k samotě s nůší. Tito kočovní obchodníci pomáhali ještě před Lönnrotem šířit epické zpěvy, ve finštině označované jako “runolaulo” a překládáné jako “písně runo”. Runo je archaické označení pro báseň, Kalevala se skládá z 50 básní, tedy kapitol či příběhů. A právě socha kupce s nůší, který v Karélii tyto příběhy šířil, stojí na kraji tržiště ve finském městečku Kuhmo, vzdáleném pouhých padesát kilometrů od ruské hranice.

Obě zpěvačky se doprovázejí na typicky severské nástroje, citeru kantele a archaické housle moraharp, opatřené podobně jako o něco modernější nyckelharpa klávesovým mechanismem. Jejich večerní koncert probíhá už uvnitř elegantní koncertní haly a vrcholí celkem třídílným epickým příběhem dívky, která byla nejprve znásilněna, pak spáchala sebevraždu, a ve třetí části odchází do říše mrtvých, kde se šťastně provdá. Finům takové drama nepřijde zdaleka tak kruté jako nám, zdejší legendy mají blíž k antice nežli ke křesťanské éře, šamanská říše mrtvých odpovídá spíš řeckému podsvětí, v němž vládne Persefona, nežli křesťanskému peklu plném čertů.

Právě z těchto důvodů okouzlila Kalevala mladého J R R Tolkiena, pozdějšího autora Hobbita a Pána prstenů, který se jako student začal učit finsky, aby si mohl epos přečíst v originále: “Bylo to jako objevit vinný sklep plný lahví úžasného vína, jaké jsem ještě nikdy neochutnal… Tyto mytologické balady jsou plné onoho velmi primitivního podrostu, který evropská literatura po staletí systematicky osekávala a redukovala…” Když o 90 let později vznikala filmová verze Pána prstenů, její autoři se vydali pro inspiraci právě do Kuhma, dějiště festivalu Sommelo. Jejich cílem byl impozantní dřevený dům na kraji města, v místech kde začínají rekreační chatičky. Sídlí zde informační centrum Kalevaly a kultury Karélie, nadace zvaná Juminkeko. Její jméno je v Kalevale součástí hádanky: “Můžete obejít měsíc i den, ale nedokážete obejít Juminkeko.” Vzdělanci se přou, jestli se jedná o Polárku či jiné nebeské těleso, a zároveň se shodnou, že podobně nezodpověditelné otázky jsou jen obrazem lidské duše, a tedy součástí eposů i mýtů. Nadaci Juminkeko vede Markku Nieminen se svojí ženou Sirpou, a ta má svoji vlastní teorii: “Jumin je archaické božstvo, a keko je kopec. Juminkeko je tedy pilíř, pevný bod, podobně jako sampo,” což je další magický artefakt, v Kalevale popisovaný jako mlýnek, který přináší štěstí a bohatství. V případě jeho ztráty přijdou tak těžké časy, že je nutno vyslat expedici a získat sampo zpět. Zatímco Tolkien tuto myšlenku rozvinul do mýtických prstenů, ve Finsku je dnes sampo součástí každodenního života, jako název jedné z největších finských bank.

Karélie je historický region, táhnoucí se od jihu k severu po obou stranách rusko-finské hranice. Na jihu Finové o část Karélie přišli, když Sovětský svaz roku 1944 anektoval zhruba 10 % celkové rozlohy Finska s 400 tisíci obyvateli, kteří se pak uchýlili na finské území. Karelština je finštině velmi blízká, a hranice tedy nikdy neměla charakter kulturní bariéry. Finsko bylo navíc po dlouhou část svých dějin součástí Ruska, a když tedy Elias Lönnrot podnikal v 19. století své výlety do Karélie, na nichž sbíral lidové zpěvy, které se pak staly základem eposu Kalevala, tak vlastně nemusel překračovat státní hranice - na rozdíl od účastníků festivalu Sommelo.

Lönnrot cestoval pěšky, na koni, na lyžích, na lodích i na saních, finská literární společnost mu poskytla stipendium, takže měl ruble a zpěvákům platil. To bylo nutné, protože když žijete na venkově, tak je pořád co dělat. Když se tedy Lönnrot zeptal, máte čas mi zpívat, dozvěděl se jak dlouho a co za to. Velká část Kalevaly pochází z poměrně malého území. Jedná se severní část ruské Karélie, které Finové říkají podle místní řeky Viena Karelia. Na rozloze odpovídající čtvrtině Česka žilo v 19 století zhruba 10 000 obyvatel. Lönnrot neměl mapy, řídil se jen radami místních, kteří znali nejbližší okolí. Když se tedy dostal do další vesnice, zeptal se znovu. V epických písních Kalevaly převládají muži, ústředním hrdinou je neohrožený Väinämöinen, který z čelisti štiky vyrobil finský národní nástroj, citeru kantele.

Dnešní muzikantská generace, v níž naopak převládají ženy, Lönnrotovu perspektivu posouvá. Tellu Virkkala, jedna z účinkujících festivalu Sommelo, to komentuje: “Když Lönnrot příběhy skládal dohromady, vybral spíš ty mužské, protože si to žádala doba. Tehdy bylo nemyslitelné, že by v eposu hrály ženy větší roli. A my se naopak zaměřujeme na ty ženské příběhy. Zkoumaly jsme původní zápisy, z nichž Lönnrot čerpal, a našly jsme v nich spoustu humoru, poesie, silnou ženskou stránku. ” Jedním z nejlepších alb, které Tellu Virkkala a Liisa Matveinen natočily, je Mateli, pojmenovaného podle bardské zpěvačky Mateli Kuivalatar, která zemřela před 160 lety - a jejíž písně ještě stačil Elias Lönnrot zachytit. Do finské kultury se podstatnou měrou promítá příroda a především roční cykly, které tu fungují s mnohem větší dynamikou, než v jižnějších částech Evropy: “Střídání období ovlivňuje nejen hudbu, ale celou finskou náturu,” říká Liisa. “V zimě skoro všechno zanikne, a na jaře se vše znovu vzchopí k životu. Tak silná změna z vás udělá úplně jiného člověka.”

Finsko získalo samostatnost roku 1917 když padlo carské Rusko, a po upevnění komunistické moci se hranice procházející Karélii neprodyšně uzavřela - až do zániku Sovětského svazu. “Můj muž v ruské Karélii vyrůstal, jeho otec tam byl knězem, když za války Finové Karélii okupovali, z dětství si na ten kraj uchoval silné vzpomínky. Ve Finsku pak studoval sociologii, sociální psychologii, já jsem byla folkloristka,” vzpomíná Sirpa Nieminen. Do ruské Karélie poprvé vycestovali ještě před Gorbačovem, a to velmi složitě: nejprve na jih do tehdejšího Leningradu, kde byl hraniční přechod, a pak zpět na sever, k čemuž bylo nutné získat velmi exkluzivní povolení do zakázané hraniční zóny. “Pro mě to byl úžasný objev, předkové lidí, s nimiž jsme se tam setkali, byli bardové, epičtí pěvci, kteří zpívali pro Lönnrota. O čem jsem četla v knihách, se najednou stalo realitou.” Jednalo ovšem o realitu na pokraji zániku, a po otevření hranic se nadace Juminkeko zaměřila na revitalizaci regionu, zdevastovaného érou sovětských kolchozů, deportací a násilné industrializace.

“Ještě před padesáti lety byla finská Karélie zemí hladu,” vzpomíná Markku Nieminen. “Děti jezdily do školy na lodičkách nebo na lyžích.” Zatímco ve finské Karélii se stavěly silnice, na ruské straně se čas nejen zastavil, ale řada vesnic zpustla: obyvatelé byli z exponovaného pohraničí za války deportování. Po znovuotevření rusko-finské hranice vozí Nieminen návštěvníky festivalu Sommelo do posledních zachovalých či nově zrekonstruovaných vesniček na ruské straně. Naše cesta na východ začíná u celkem čtyř checkpointů: nejprve finská a pak značně drsnější ruská pasová kontrola, další závory i ostnaté dráty nás čekají v ruském hraničním pásmu. Následuje úmorná jízda autobusem po 150 km dlouhé lesní cestě, kterou k těžbě dřeva vybudoval švédský koncern Ikea. První zastávka je na malebném břehu jezera Venehjärvi, kde stojí několik dřevěných domků se záhonky se zeleninou. Po obědě nás Markku vede k dřevěnému kostelíku: odmyká, po krkolomném žebříku stoupá vzhůru do věže a začne hrát na zvony. Následujeme Markka do zvonice, z níž je nádherný výhled na jezero - ale když po žebříku vyšplhá kolegyně z finského rozhlasu, Markku udělá prudký odmítavý posunek: dle místních zvyků sem smějí vstupovat jen muži. Zdejší babičky jsou naopak těmi posledními, kdo ještě znají staré písně.

Další zastávka je u zaniklé vesnice. Pohybujeme se podobně, jako kdysi Lönnrot: prodíráme se po ramena vysokou travou, plujeme na druhý břeh jezera. V lese stojí obrovský balvan, památník barda jménem Vassila Kieleväinen. Kámen symbolizuje pevnost i pohyb, leží totiž ve svahu, a jen silný strom mu brání, aby se neskutálel do jezera. Vassila byl jedním ze tří nejplodnějších zdrojů Kalevaly, Lönnrotovi přezpíval desítky stran veršů, jejichž tématem byly hrdinské činy Väinämöinena, který se později prý stal předlohou Gandalfa z Pána prstenů.

Kulminací našeho putování po ruské Karélii je výlet do opuštěné samoty Haikola, která se má proměnit ve skanzen. Za vesnicí, na kraji lesa, je pohřben Ortjo Stepanov, nejváženější karelský spisovatel 20. století, jehož předkové byli pěvci epických příběhů. Markku vysvětluje, že ruské příjmení nepřijali pod nějakým nátlakem kolonizátorů - ale naopak. Všichni obyvatelé vesničky původně patřili k rodu s finským jménem Kalaska, ale protože z daňových důvodů bylo výhodné vytvořit další rodovou strukturu, opili ruského berního úředníka, a ten zanesl nové, vymyšlené jméno do listin. Pravoslavný kříž, který je na zdejších hřbitovech nejčastějším znakem, se ale na Stepanově hrobě ocitl omylem. Velký spisovatel byl totiž pohan, podobně jako jeho předkové i potomci. Misionáři a kněží přicházeli do Karélie z Ruska a místní lidé jim nerozuměli - což je důvod, proč se právě tam udržely příběhy, z nichž vznikla Kalevala.

Při putování stopadesátikilometrovou lesní magistrálou zastavujeme ještě u mostku přes potok. Markku vysvětluje, že právě zde stálo významné a zcela spontánní dílo environmetal artu, které bylo zničeno v době perestrojky. Zatímco na Západě se výtvarné projekty zasazené do krajiny staly trendem 60. let, tento unikátní monument z lahví vodky začal vznikat už o dvě dekády dříve. “Pro řidiče náklaďáků byl tento můstek důležitým mezníkem: když se po téhle strašidelné cestě dostali až sem, byl to důvod k oslavě. Řidič spolu se svým závozníkem vystoupili z auta a vypili lahev vodky. Po celá ta léta tu vedle silnice vyrůstala obrovitá pyramida prázdných lahví, která rostla až do perestrojky, kdy Michail Gorbačov začal autoritářsky potlačovat alkoholismus. A právě to způsobilo zánik díla. Ne snad že by řidiči přestali pít, ale naopak. Vodka se stala silně nedostatkovým artiklem, její koupi blokovaly v různých etapách různé byrokratické překážky. V jedné fázi jste si vodku mohli koupit jen když jste předložili přídělový kupon, ale ty se brzy staly předmětem šmeliny, takže v další fázi jste museli vedle kuponu předložit i prázdnou lahev od vodky. Z uměleckého díla se najednou stala lukrativní skládka, lidé odváželi prázdné lahve náklaďákem a prodávali je alkoholikům na černém trhu.”

Příště: kantele, Sámové a medvědi.

Psáno pro UNI, 2011/10


Rubriky

Poslední články